Albert ze Sokolovce

Bertíkova Pivní Hlídka XXX.: Euro-české pivo a pražské cyklopivní trasy

Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a široširého okolí.  Dnes pivní pelmel o ochranné značce České pivo a jako vzpomínka na ukončenou cyklopivní sezónu něco o pražských vyjížďkách.    

Na jaře 2009 bylo zaregistrováno EU ochranné označení původu České pivo. Více i méně kompetentní lidé se někdy od roku 2002 pokoušeli nadefinovat, co vlastně je české pivo a vymezit příslušné mantinely. V období 2004-09 probíhala registrace, která byla završena letos. O peripetiích a významu značky poreferoval na říjnové klubové seanci v karlínském Pivovarském klubu Křižíkova 17^o (http://www.gastroinfo.cz/pivoklub) p. Jan Veselý. Jako znalec pivovarnictví a hlavně coby výkonný předseda Českého svazu pivovarů a sladoven.

Svaz (http://www.cspas.cz) vznikl roku 1873 a je druhým nejstarším na světě (po anglickém). Sdružuje pivovary největší, velké, menší a mezi jeho členy náleží i většina minipivovarů. Včetně Pivovarského domu (http://www.gastroinfo.cz/pivodum) a dalších. 

Ochranná známka definuje území, kde se pivko může vyrábět. Na území ČR, bez pohraničních hor. „České“ pivo tudíž již nemůže být ze Sibiře či Indie (ale takoví Indové to stejně respektovat nebudou, Rusové prý ano). Dále jsou nadefinovány podíly českých surovin. Např. minimálně 15 % českého chmele (u ležáků 30 %) a nejméně 80 % sladu musí být ze schválených odrůd ječmene, který od nás ale již pocházet nemusí. Podmínka 100 % používání žateckého červeňáku tam není z důvodu jeho vysoké ceny. Tento má dnes výhradně používat např. Bernard, Polička, Budvar (mimo Pardála) a Plzeň na dvanáctku. A v neposlední řadě jsou vymezovány jisté požadavky na technologický proces výroby. Musí dojít k reálnému chmelovaru, rmutování (žádné fůze), dvěma stupňům kvašení, jsou předepsány maximální teploty kvašení atd. Nicméně pivo přitom může být naředěno vodou, postupem HBG. Vrr.

Mantinely jsou silně kompromisní a vejde se tam většina 10, 11 i 12 (alc 2,6 - 6 %). Nikoli ale piva ochucená, nealko či speciály od třináctky výše. Důležitý by měl být i důraz na čistotu piva. Třeba v duchu Bavorského zákona o čistotě (Reinheitsgebot) z roku 1516, který ukládal všem sládkům, že do žádného piva nesmí přidávat nic mimo ječmene, chmele a vody.

Užívání značky není povinné, ale kdo chce výraz „České pivo“ používat musí pravidla dodržovat. Což platí pro velké i malé. A hlídat to mají inspektoři Státní zemědělské inspekce. Značka představuje významný marketingový tah. Jde o podporu exportu a samozřejmě o informaci pro spotřebitele. A má se jednat v neposlední řadě též o jakýsi punc kvality. Nejen v tomto ohledu však zřejmě půjde o běh na velmi dlouhou trať. Ale možná lepší než nic. Haf. 

Na Královském Žižkově (žádné rádobysnobské a rádobykrálovské Vinohrady!) mizí zahrádky, a tím končí i cyklosezóna. Byla delší, září se vydařilo mimořádně. Leč pro rok 2009 pražská, středočeská a jihočeská cyklopivní putování jsou již minulostí. Zavzpomínejme ...

Zkuste polodenní trasu Žižkov - pověstným tunelem na Křižíkovu (metro B) - Lužiny (metro B) - Řeporyje - Ořech - Choteč (jediné větší stoupání, leč hustě vydatné) - Třebotov - Černošice - Dobřichovice - Řevnice - Hlásná Třebáň - Karlštejn - Srbsko. A vlakem pohodlně zpět na hlavák, přes koleje a máte na dohled žižkovské knajpy. Nebo z Ořechu na Chýnici, Kuchař, Trněný Újezd a kolem bubovického letiště na Mořinu, samozřejmě přes Velkou Ameriku. A sjedete přímo na Karlštejn, přímo k vyhlášenému restaurantu Pod Dračí skálou. Prostředí a jídla fajn, pivka nikoli (Plzeň a G, ani nezkoušíme). Ale možno šlapat pár kilásků do Berouna, na pravé Medvědy přímo u nádraží. Kdo rád jezdí do kopců, volí trasu opačně.

K našim nejoblíbenějším náleží okruh přes Chýni. Žižkov - tunelem na Křižíkovu (metro B) - Zličín (metro B) - Sobín - kolem rybníků (kratší cestou přes Břve, o kousíček delší po krásné stezce kolem rybníků Kalý a Litovického) - Chýně. A s ní božská Pivovarská krčma, ze které fakt brzy neodjedete. A zpátky? Přes Sobín, Zličín nahoru po stezce na Bílou Horu, Hvězdu a Veleslavínem a pyšnými Střešovicemi sjet na Leninovu (metro A). A před naloděním v Dejvicích jistě neopomenout kroužek v Orig Budvarce. Či trasa delší: z Chýně směrem na Červený Újezd do Jenče (karlovarská je už posunuta naštěstí dál) - kolem letiště na Dobrovíz - Kněževes - Tuchoměřice - Statenice - Černý Vůl - Únětice - Roztoky (tradiční panťák na masaryčku). A v Roztokách míjíte Zvířátka s Černou Horou. Nezklame ani výlet podél Vltavy na Kralupy, kdy lze prakticky po celé trase využívat přívozů a hlavně vlaku.

Tedy: Žižkov - tunelem do Karlína, na fakt parádní stezku k Vltavě, která vede až do Drážďan. Napojíte se třeba proti Štvanici a po břehu uháníte přes Palmovku, libeňský přístav, včetně protipovodňových vrat, pod Tyrolkou do Troje a dál. Vrátit se můžete do Stromovky, a na nádraží Bubeneč. A nebo kolem botanické vyšplhat překvapivou cestou na Velkou Skálu a okolo bohnické léčebny sjet k Vltavě k psímu útulku a přívozu do Sedlce. Delší okruh vede přes pěkný Čimický a ještě hezčí Ďáblický háj, kolem nepěkné chaberské skládky, pěknou polní cestou na Zdiby, Dolní Chabry, Čimice a dlouhým Drahanským údolím zase k Vltavě. Trasu můžete startovat i z konečné metra B v polích Letňan. A objet si areál PVA, letňanské letiště, mrknout do kbelského muzea a okolo staré Aerovky zpátky. Ne nepodstatné je, že ve Kbelích sídlí podnik Derby, který jako jeden z prvních pražských točil Svijany. A točí pořád.

Do Kralup stezka vede po pravém vltavském břehu okolo ZOO, přes Roztoky a kolem reaktoru v Řeži, kde možno jet po břehu až téměř k mostu pro pěší. Ke včelařskému ústavu naproti Libčicím je ovšem cesta náročnější. Uzoučká pěšina skáče přes balvany a kořeny, zleva několikametrová stěna k vodě bez jakýchkoli zábran, zprava strmé skály. Je naprosto nepochopitelné, že mnozí tady z kola nesesednou, a to i když mají na nosiči batole (!). Dále již stezka přepychová a pro rozmazlené. Pivka ve strašlivých Kralupech strašlivá, ale zkuste došlapat až do pohledné Nelahozevsi a k zásobníkům u Velké Hleďsebe (mezi Nelahozevsí a Ouholicemi). Pivo tam nemají vůbec, leč uvidíte, co jste ještě neviděli. A vlakem nazpátek.

Z Kralup možno též po druhém břehu do Roztok, Sedlce a Dejvic. V Kralupech však po této straně již dnes nelze od mostu jet po břehu přímo. Objížďka je krátká. Problematický ale je úsek mezi Řeží a Úholičkami. Po trati neriskujeme, a tak nutno pracně postupovat po úzkém břehu. S kolem na zádech a sprostými nadávkami. A můžete vyjet nahoru, na Velké Přílepy (starobylý podnik se Starobrnem), Okoř, Suchdol ... Ostatně o trasách ze Suchdola (= naše bývalá druhá základna) jsme se již kdysi zmiňovali. Do Šárky, Horoměřic či Lidic etc. A budete-li mít štěstí, můžete přitom narazit na Suchdolského Jeníka z mikropivovárku na ČZU. Z Kralup lze zvolit cestu i přes Otvovice (a zazvonit na Hanku Zaňákovou alias Lucku B.) a Zákolany, kde máváme Tondovi Zápotockému. A kolem Okoře potkáte řadu rádobycelebrit.

Překvapivě atraktivní jsou výjezdy podél Rokytky. Startujeme u Vltavy v Libni. Po drahé stezce a starých cestičkách se probojováváme do Hloubětína. Stojí to zato. Jediná rada - pořád se držte vody a střídejte břehy. Dále na Hořejší a Kyjský rybník po A1 do Hostavic. Asi budete trošku kufrovat. Nutno hlavně nalézt nadchod nad Průmyslovou. Z Hostavic příjemně pak do Počernic. Dolních. Možno přes Čeněk vyjet směr Černý Most a brzy se nalodit na metro B Rajská Zahrada. Megapovedená je dlouhá trasa přes Xaverovský háj, kolem Horních Počernic a Xaverova přes Nové Dvory do Klánovic. Les zde jest dost dobrý. A po pražském okruhu (raději však ne ve všední dny) na Újezd nad Lesy, Koloděje, přes Oboru na Dubeč a směrem na Štěrboholy až k rybníku Slatina. Od něj po nové, moc fajnové, stezce do Hostavic. Či opačně na Dolní Měcholupy, přes kutnohorskou, kolem hrůzných fabrik na Průmyslovou. A na Malešice a Teplárenskou na Jarov a Žižkov. Nebo kolem trati a ateliérů na metro Skalka.  

Vydařené bývaly výjezdy okolo Hostivaře, zvláště když v Rybářské baště u Botiče točili Kácov. Vrr. Na kole lze i v Praze objevovat naprosto překvapivé partie. Třebas kolonky kolem Bohdalce jsou z jiného světa. Neztraťte se tam! Nečekaná místa objevíte u začátku Českobrodské, v Hrdlořezích, pod Pražačkou či namátkou v Šárce či Hvězdě aj.  

Příští rok líčíme na Brdy a Říčansko. A musíme se probojovat dál podél Rokytky. Ale s pivkem to tam zřejmě bude slabší. Nic nevadí. Díky ČSD se lze rychle vrátit na Žižkov. Haf. O cyklopivních cestách dalších, najmě jihočeských, zas někdy příště. A o zvíkovském bůčku, Labutích, kroužcích, rituálně-kultovních nočních sjezdech z Malšic k Lužnici a o .... Haf.

Aktualizace a Jezevcovy pivně-kulinářské drby

(z 1. listopadu LP 2009)

Černá Hora (BPH I.): Žižkovské Království (www.kralovstvi.com) zůstává královstvím. V pořádku. A co nový produkt Černé Hory, pšeničné pivko - weizen Velen? Mimochodem povedené, příjemné, osvěžující, jemné. Na žízeň výborné. Z českých „pšenic“ možná nejblíže bavorským. Zde v lahvích, chystá se akce s Velenem též čepu. Království  nyní, vedle tradiční slivovice, nabízí domácí meruňku. Přes padesát, jemná, vynikající. Doporučujeme. Haf. A doufejme, že černohorský pivovar nepodlehne tlaku K-Brewery a jiných pochybných šibalů.      

Svijany (BPH II.): U sadu, na škroupáku, 12. 10. náladu zlepšoval vousatý „jeden pán, co přinesl pivko Klostermann“ (a vousatému spisovateli se fakt podobal). V duchu inzerovaného sloganu: „Bude psina! Pán se víc dní nezdrží, ale pivo vydrží“. Déle než týden se pil polotmavý ležák z  Měšťanského pivovaru Strakonice, který byl vyroben v roce 2008. A to u příležitosti oslav 160. výročí narození Karla Klostermanna, který odhaloval drsnou krásu Šumavy a nelehký život českých i německých usedlíků. Má jít o produkt mírně nasládlý, karamelové chuti, vyznačující se plností a řízem,  alc 5,1 %. Nás řídká a lihová pivka ze Strakonic příliš neoslovují. Diplomaticky řečeno. Malý Klostermann na ukázku stačil bohatě.  Třináctku Klostermanna a Krále Šumavy stabilně točí v mini vinárně-kavárně v Šumavské ulici na Vinohradech (nedaleko Chodské s Poličkou). Král Šumavy je další novinkou roku 2008, zase z produkce společnosti Měšťanský pivovar Strakonice, a.s. Jde o třináctistupňový ležák, nesoucí značku Král Šumavy Vimperský ležák. Pivo se vyrábí ve Strakonicích, jelikož pivovar ve Vimperku je již půlstoletí mimo provoz. Vimperská radnice „svoje“ pivko využívá zejména při různých společenských a kulturních akcích nebo jako dárek či turistický suvenýr. Pivní novinka je také zařazena do prodejní sítě strakonického pivovaru a stáčena do lahví i sudů. Od 12. 10. U sadu současně týdenní tradiční hody s kačenou, husou, jehněčím či paštičkami. Z husy však pouze stehno a za již docela festovních 235 českých. Počátkem října na čepu stále sladký hlinecký Rychtář Premium nefiltrovaný (12 % světlý ležák, alc 5,0 %). První víkend též se specialitkami z vinobraní (placky, lokše, šunka od kosti, kotlety, stehna, špízek). Následně na čepu Ježek. Nikoli však Zlatý, ale Jihlavský Stříbrný (11 % světlý ležák, alc 4,5 %). My však opravdu raději bodlináče čtyřnohé. A již vůbec, ale opravdu vůbec, nefandíme společnosti K-Brewery. Vrr. Www stránky pivnice (http://www.usadu.cz) byly po několik týdnů neaktuální ohledně týdenních menu a speciálních nabídek piv na čepu. Teď bývají aktualizovány již pravidelněji. Další týden se točí Lobkowicz Premium (12,2 %, 4,7 % alc), ale už z protivínského Platana. Bez výrazu, podprůměr a hlavně zase K-Brewery. Vrr. U (bejvalejch) vyndanejch, strmá Krásova 13, na čepu Svijanský Máz, Svijanský Kníže a Svijanská Kněžna. Taktéž zůstává G, ale snad se dlouho neudrží. Nově nabízený Máz se vcelku ujal. Kníže ještě průměr, leč jeho kvalita pomaloučku klesá, a to citelně. Vrr. Kněžna bohužel stejná, jako již od půle srpna. Tudíž polotmavá, naředěná „třešňovka“. Už ani nebyla síla znovu si stěžovat. Reklamace u dodavatele (Pivní pohotovost) uznány nebyly. Prý je vše O.K. a nikomu nikde nic nevadí. Ani pivovar prý technologii neměnil. Naštěstí 7. 10. Kněžna naprosto nečekaně, a skutečně přes noc, zase ztmavla. Včetně pěny ... Že by dozrála? Nebo ji konečně kdosi přestal ředit? Zatím se drží na dřívějších standardech. Kde příčina byla - netušíme. Záhada. Vrr. Haf. A pro změnu kolem poloviny října zde překvapivě rychle skončil oblíbený pivonoš Richard. Již poněkolikáté. Bohužel, tentokráte asi opravdu definitivně. To zase budou peripetie s hledáním nové obsluhy! Klídek a poho-, pohodička v háji. Vrr. Nicméně celkem rychle se zjevil panáček, který dělal U Houdků. Jeví se přijatelně. Uvidíme.

Budvar (BPH VI.): V dejvické Orig Budvarce (http://www.budvarkadejvice.cz) kroužkovaný ležák zpět na srpnové úrovni. Exces ze začátku září, kdy byl kyselý a nepoživatelný, byl snad naštěstí opravdu jenom mimořádnou výjimkou. Nicméně se nám zdá, že před prázdninami bývával lepší. K dřívější famóznosti přece jen cosi schází. Vrr. Kuchyň však přefajnová stále. 

Zvíkov (BPH VII.): Pivovarský dvůr Zvíkov (http://www.pivovar-zvikov.cz) ve Zvíkovském Podhradí (které je ovšem netradičně nad hradem) od října do prosince otevřen jen ve čtvrtek, pátek, sobotu a neděli. Od 11 hod. Od začátku roku nového další úpravy otevíračky a naplno se pojede až někdy od Josefa. Za návštěvu Zvíkov stojí i na podzim. 4. 10. na čepu tradiční již sestava: světlá Labuť 11^o, černá Labuť 13^o, 11^o Rarášek malinový a 11^o Rarášek zázvorový. Rarášci přitom tečou z unikátní ledové pípy. A nechybí pivní aperitiv - polotmavá Královská Zlatá Labuť 26^o. Pivka vynikající, krmě též. Božský domácí bůček na prkénku, s pecínkem domácího chleba, vévodí všemu. Ani bifťour Rarach k zahození není. Obsluhující holčiny nakonec i příjemné a profesionální, leč o prázdninách tam cupitaly osůbky daleko, daleko roztomilejší. Rozloučení s letošní sezónou v Jižních Čechách se vydařilo. Ahoj v roce 2010! 

Vzpomínky na Plzeň (BPH VIII.): Smutná nostalgie, a především ukrutný vztek, námi vždy lomcuje zabloudíme-li výjimečně na třídu Obránců míru. Původně Belcrediho (podle rakousko-uherského politika hraběte R. Belcrediho) a poté v letech1946-51 třída krále Jiřího VI.; dnes se to tam jmenuje zase na nějaký čas jinak. A možná, že nejlépe to vyřešili Němci, když za okupace zvolili neutrální pojmenování Letenská. Zde stávala královna letenských hospod - slavná Sojkova plzeňská restaurace. Mýtický hostinský Josef Sojka začínal Na Pekařce v Podolí, následně se přesunul do šenku U Šumavy ve Štěpánské. Měl obchodního ducha, byl členem představenstva hostinských i členem časopisu Hostimil. Na Letné vybudoval vyhlášený restaurant poté, co zjistil, že tady na konci 19. století vzniká malířská Akademie. Mistři i posluchači však mívali hlouběji do kapsy a nezřídka zde proto zanechávali svá dílka. Vznikala svérázná „Sojkovská galerie“, která se údajně ztratila neznámo kam. K hostům podniku náleželi mnozí známí, i sportovci, třebas včetně Pepi Bicana. Svého času restauraci pravidelně navštěvoval B. Hrabal. Měl svůj stůl a posléze i vlastní salonek, kde zbudoval „hospodskou Sorbonnu“. K legendám patřil též instalatér Hadáček, který „na černo“ prováděl rekonstrukci. Vedoucí neměl na vyplacení slíbené odměny a tak si Hadáček vše postupně odpíjel. Za dva roky stačil z částky 25 tis. odpít pouze 21 tis., neboť ho klepla pepka. Půllitr tehdy stával 2,10 Kčs. A hlavně Plzeň byla Plzní ... V 70. letech prakticky hned naproti byl zřízen Plzeňský dvůr, kde se scházívali aktivisté kultury spíše oficiálnější, ba přímo oficiální. Ale i Hrabalova družina, včetně V. Boudníka & spol., za čas přesídlila právě na zahrádku Plzeňského dvora. Sojkův restaurant vydržel na Letné dlouho. Přečkal hospodářskou krizi 30. let, kdy vedle obchodního domu Brouk a Babka zanikl přepychový Procházkův plzeňský restaurant, a celkem v pohodě přežil časy rudých Komančů. Leč doby „svobodného podnikání“ již nikoli. Vrr. Jejich gulášek byl mistrovský a ani v Plzeňském dvoře se vůbec nesedávalo špatně. Hlavně ta Plzeň ... Dneska se špatně nedělá jenom z jejich odporných europomyjí, ale třeba též z tzv. pivní revoluce, kdy se do kelímků čepuje spodem. Brr. Přes dno jednocestným ventilem. A kelímky jsou dražší. Anglický vynález nese jméno Trufill a právě Prazdroj má na jeho využívání v Česku exkluzivitu. Chce ho odzkoušet na velkých akcích a využit snad vůbec poprvé byl na megaakci Kabátů na Vypichu 12. 9. Má odpadnout zdlouhavé „čarování“ s pípou. A pivko má prý zcela zaručeně vypadat a chutnat stejně. Jistě. Očití návštěvníci koncertu však právě z pivního občerstvení rozhodně moc nadšeni nebyli. Vrr. Nostalgicky zavzpomínat dnes možno nejen na Prazdroj, ale i třeba na smíchovské. Přitom na Smíchově roku 1880 bylo, kromě jiných, 26 krupařských obchodů, 2 kavárny, 7 mlékařů, 4 vinárny, 17 níťařství, 1 obchod lampami a 21 kořalen. Pití kořalky otravuje ducha i tělo, a tak nutno ocenit, že „převážná část dělnictva smíchovského“ se raději přidržovala „zdravého a sílícího piva“ (dle vyjádření ředitele městského úřadu). Nejenom smíchovského. Vedle velkého Akcionářského pivovaru (dnešní Staropramen) tady působil pivovárek Jana Stejskala (Občanský akciový pivovar na Smíchově, s ročním výstavem 15 tis. hl, zrušen či přesněji zlikvidován konkurencí Staropramenu roku 1939) a pivovar a sladovna Josefa P. Preiszlera (asi 7 800 hl desítky ročně). Do roku 1930 fungoval malý Společenský pivovar Jana Zlatníka a synů. V zimním a jarním období pivko připravovala též sladovna L. S. Klatschra a Löwyho. Na Smíchově se dlouho vařilo i ve starém právovárečném domě U čísla jedna. Staropramen byl založen 23. 10. 1869, první várka byla slavnostně uvařena 1. 5. 1871 a 15. 7. 1871 mohl začít její prodej. Pivovar měl vařit 25 000 věder, což je asi 22,5 tis. hl. Produkce i akcie pivovary stoupaly, kdy např. během Jubilejní výstavy v roce 1891 se vyrobilo 140,2 tis. hl. Přešla první válka, druhá a po roce 1989 to se Staropramenem dopadlo, tak jak to dopadlo. A bude hůř. Právě před několika dny pivovar koupili další spekulanti, kteří k pivu vztah nemají naprosto žádný. Snad ještě daleko horší než K-Brewery, kteří prý taktéž zájem měli. Vrr. Pokud jde o celou Prahu 5 nutno zmínit též košířský Pivovar a sladovnu Praha XVII. (založen 1798, zrušen 1934). Ročně připravoval na 40 tis. hl desítky a tmavé jedenáctky. Hellmichův pivovar v Hlubočepích zaniká roku 1917, jinonický Schwarzenberský pivovar již roku 1890. Městský pivovar v Motele vařil Richterův třináctistupňový černý ležák do roku 1919. Pradědkové, nejen na Praze 5, měli opravdu z čeho vybírat. A mohli zavítat třebas do staroslavného zájezdního hostince Na Knížecí, kde stávala i nejstarší smíchovská krčma. Hostinec vzniká po roce 1684 a proslul krmí a oblíbeným jinonickým pivkem. Haf.

Medvěd, Krakonoš a Štěpán (BPH X.): Na Žižkově U radnice se to vlastně již hezkých pár měsíců jmenuje U Šůvinky (http://www.svet-piva.com), na což jsme minule úplně zapomněli. Jejich www stránky jsou ale sympatické. Zejména proto, že informují o pivkách na čepu aktuálních i chystaných, včetně jejich charakteristik i etiket. Pěkné. A nabízená pivka jsou zde často fakt unikátní. A vrátil se i Krakonoš. Haf. Během části 1. Karlínského Oktoberminfestu (v čase September 21. - 25.) v karlínském Pivoklubu (http://www.gastroinfo.cz/pivoklub) byly k otestování též polední meníčka inspirovaná typickými bavorskými jídelníčky. Pro pořádek a fajnšmekry nejenom jazykové: Úvodem Ochsenschwanzsuppe (hnědá polévka z hovězí oháňky), Leberknödelsuppe (hovězí vývar s játrovým knedlíčkem), Hendlbrühe mit Fleisch und hausgemachten Nudeln (slepičí vývar s masem a domácími nudlemi); na rozjezd Gegrillte Bratwürstl mit Sauerkraut, Kartoffeln und Senf (bavorské grilované klobásky, zelí, brambory, hořčice) či Currywurst mit Pommes Frites (kari klobása, hranolky); poté Rindersaftgulasch, Spätzle (hovězí šťavnatý guláš, špecle), Schweinelüngel, Bayrische Semmelknödel (vepřové plíčky na smetaně, bavorské houskové knedlíky), Sauerbraten, Bayrische Reibeknödel (hovězí marinovaná pečeně, bavorské bramborové knedlíky), Schweineschnitzel, Bauernkartoffelsalat (smažený vepřový řízek, bavorský selský bramborový salát) či Fischfilet mit Dillsoße, Reis oder Salzkartoffeln (rybí filet s koprovou omáčkou, rýže nebo brambory - s rýží fajnový) a závěrem nezbytný Germknödel (povidlový knedlík se skořicí a cukrem). Guten Apetit! Na říjnovém klubovém sezení se tady koštoval nízkostupňový (asi 8 %) Opat. Ucházející, ale dosti prázdný. Na dobu krize ovšem příhodný. Dostavil se i sládek + majitel p. Bohuslav Novák a představoval restaurační minipivovar Velichov. Tedy Pivovar Forman Velichov. Založen 2000, vaří se od roku 2005. Nalézá se na úpatí Doupovských hor, u vodácky atraktivní Ohře, poblíž Ostrova nad Ohří. A to v historických prostorách bývalého pivovaru, zavřeného kolem roku 1920. Výstav činí cca 100 hl ročně. Čepuje se jenom místě a v Klášterci. Pan Novák pracovával v bývalém karlovarském pivovaru a v současnosti též námezdně sládkuje v Rodinném pivovaru sv. Florian v Lokti. Tam, po peripetiích s majiteli, aktuálně vaří jedenáctistupňový polotmavý ležák Svatý Florian. Pivovar Velichov aktuálně nabízí jediný druh značky Velichovský Forman. Vaříval se prý též i 12 % tmavý ležák. Kapacity a prostory však mají velké. I plány. Třebas na minerální pivo, přesněji pivo s minerálkou (v Německu zvané „kyselý Radler“), nebo na obnovení něčeho z nabídky zaniklého pivovaru Karlovy Vary (Dia Baltazar aj.). Ve svých vstupech filosofoval, zda vůbec existuje něco jako české pivo (a za všechno špatné na celém světě přece vždycky může bolševik ...). Náleží přitom ke stoupencům piva česko-německého a vůbec nemá v oblibě pivka příliš chmelená. Důraz klade hlavně, a především, na čistotu piva. Podával se Velichovský světlý ležák nepasterizovaný, bez stabilizátorů. Něco mezi 11 - 12 %. Má být vyváženější. A nepřechmelený. To opravdu není. Chuťově dost překvapil, a to nejen nás. Nepříjemně. Nepovedený, mdlý, řízu téměř nulového. Má totiž být dosycován kysličníkem přímo na pípě. Brr. Nezatracujme ale tuto část zatím Čech úplně - reference na Velkorybnického Hastrmana z Domácího pivovaru Velký Rybník z Hroznětína právě u Ostrova máme perfektní. Snad brzy okusíme. Druhým hostem klubového setkání byl p. Jan Veselý - výkonný to předseda Českého svazu pivovarů a sladoven. Poreferoval o ochranné značce EU České pivo (blíže BPH XXX.) i o nepřehledných majetkových aj. poměrech českých a „českých“ pivovarů. Vrr.

Chodovar a Žižkov (BPH XX.): Atmosféru starého Žižkova, s furiantskými a hrdými fešáky i dalšími rázovitými figurkami - a samozřejmě nezbytnými restauracemi, hospodami a výčepy - líčí několik mimořádných filmů. Notoricky známá je odpočinková komedie Fešák Hubert režiséra Ivo Nováka z roku 1984. Jde o pohled zromantizovaný, komediální a velmi idylický, ale samozřejmě proč ne. Naopak. Potěší, pobaví. A mnohé hlášky zlidověly. „Já jsem dobrák, ale svině“, „To by byly postupy .... pro každýho ...!“, „To Vás není důstojný, Bělský, to jste evropská klasa?“ (jak pravil revírní inspektor Mourek). „Obživa se vždycky najde, když to není práce“, „Já jsem nebožtíka Čerepetky sestřenice syn“ atd. atd. (Hubert Hrabě, narozený 1894 v Žižkově, příslušný tamtéž). A taktéž: „Drž se svý Michle - figuro ...!“ a hlavně „Nějákej strašnickej pochcánek nebude buzerovat žižkovský grandy“. A ostatně: „Manžel se právě koupe“. Haf. Zapomenout rozhodně nelze na kupodivu často opomíjenou romanci o žižkovské holce, dvou bratrech, ztraceném ševci a nedozrálých hroznech. Nádherný snímek Karla Kachyni z roku 1979 Lásky mezi kapkami deště. Na námět také Jana Otčenáška, též spoluautora dalšího neopakovatelného skvostu Byl jednou jeden dům. Lásky nostalgicky zobrazují dělnické a živnostenské prostředí Žižkova 30. let. Včetně sociálního napětí a nelehké existence. Přeroztomile vyzývavá, oprsklá Pája-Tereza je fakt neodolatelná. Nelze se divit Jurajovi Herzovi ... Do kulis proletářského Žižkova roku 1905 je situována nepříliš známá (a nepříliš povedená) sociální skorokrimi Lupič Legenda Karla Steklého z roku 1972. O anarchistickém lupiči Jindrovi Legendovi. A na Žižkově ostatně bydlíval i podporučík, poručík, kapitán a nakonec doživotní major kriminálky Jan Zeman. Tady ho hledal moudrý přítel Kalina, když u Roztok vyplavala „kvadraturu ženy“. A na žižkovském Obvodním oddělení VB přece začíná legendární hororový díl 26. Studna. „Otec byl ten večer ...“. Vrr.   

Pivní kuchaření a kapsaicin (BPH XXIV.): Závislost na kapsaicinu a posedlost pálivými papričkami má samozřejmě vědecký základ. Jejich pravidelní konzumenti vykazují méně rakoviny, žaludečních vředů, cukrovky, ale i chorob srdce. Třebas podle výzkumníků z University of Tasmania chilli dokáže naředit krev stejně jako aspirin a má antikoagulační účinky významné nejenom pro kardiaky. A krev přitom naředí bez vedlejších účinků (např. krvácení žaludku). A může být využíváno coby prevence i při již rozvinuté chorobě. Kapsaiciny snižují hladinu glukózy a inzulínu v krvi, omezují tvorbu tukových depozit v tepnách a brání vzniku krevních sraženin. Neplést s piperiny! Piperin je alkaloid černého koření o teplotě tání 125 - 126^o C, štiplavé chuti a právě on dává chuť pepři. Taktéž dobrý, ale kapsaicin je kapsaicin. Namísto prášků feferonky. Anebo návykové produkty od Habanero.cz (http://www.habanero.cz). Líčíme na silně netradiční silně pálivou neextraktovou omáčku z továrny Marie Sharp, ležící uprostřed Mayských hor v Belize. Marie Sharp's Grapefruit Pulp Habanero Hot Sauce s grafefruitovým základem je však nyní vyprodaná a na zásilku z Belize netrpělivě již dlouho čekáme (A těšíme se i na Fatalii Fire). Nejvyšší stupeň pálivosti 10 přitom nevykazují pouze Habanera. Desítkou se honosí i bolivijské papričky Purira a Criolla Sella. O kousíček méně mají mexické Pequín či mexicko-karibské Scotch Bonet a jamajské Jamaica Hot. České papričky Czech Black Chilli se pohybují mezi 5 a 6. Kde je však sehnat?

Karlínský Oktoberfest a pivko za krize (BPH XXIX.): Karlínský Oktoberminfest trval v Pivovarském klubu Křižíkova 17^o (http://www.gastroinfo.cz/pivoklub) od 19. 9. do 2. 10. A byl úspěšný. Zato v Mnichově letos pařilo hostů relativně méně. Během 16 dnů jich dorazilo „jen“ 5,7 milionu, což je nejméně od roku 2001. Rekord drží rok 1985, s 7,1 milionem. Počasí se letos dost vydařilo, že by tedy krize či teroristické výhrůžky? Kolovala jakási výhrůžná videa prý jakýchsi islamistů (že by opětovně mýtický Usáma?) a bavorská policie kolem Theresienweise držela pás zvýšených kontrol. Pivka návštěvníci přitom vychlastali cca 6,5 milionů mázů, což je zhruba tolik jako loni. Tady rekord patří roku 2007, s 6,9 miliony litry. Letos však byl zkonzumován rekordní počet rožněných volů - 111. Podle očitého, a zcela hodnověrného, svědectví zapřísáhlého nepivaře, který letos do Mnichova s bratříky nahlédl, byl na Tereziánské louce německý pořádek a slavnost byla fakt slavností. Nechutně ožralí byli jenom cizinci, a pro ty, co přebrali přespříliš byla ihned připravena kárka s vanou. A pryč s nimi (Celkem bylo  odvezeno skoro 800 pivních „mrtvol“. Jeden panáček se již neprobudil. Dalšího podroušeného rozmašíroval vlak. Dohromady Červený kříž ošetřil přes 8,5 tisíc návštěvníků. Taktéž proběhlo několik znásilnění, desítky rvaček, byly stovky zadržených. Mezi cca 4 tisíci věcmi odevzdanými do pivních ztrát a nálezů se vyskytl též trpasličí pinč, baletní sukýnka, několik berlí, toastovač, šachové hodiny či 18 dětí - poznámka Bertíka). Všichni však přitom byli slušně oblečeni, žádné montérky jako na českých pivo- a vinobraních, a ani se nikdo nepokoušel konzumovat uvnitř vlastní alkohol, aby ušetřil. A vrcholem v megastanu Paulaner Brauerei AG byly grilované malé kačenky s preclíky a chutné prasečí nožičky. Příště jedeme též. Haf. Ne každý je z však megalitické pivní ožíračky nadšen. Velmi zaujatý report vydal dřívější konzument alkoholu a nynější již pouze hulič - tetovaný i již i ženatý JXD v Reflexu (č. 41/2009). Líčí kýčovitost bavorské tradice, německou důkladnost a především veleobludný pivní primitivismus. Což o to, popis je to celkem trefný, ale … „Maloměstská, zaprděná, zrůdně kýčovitá, plebejská, poblinkaná a pivem páchnoucí hrůza“ k Bavorům i Čechům prostě patřila, patří a patřit naštěstí vždycky bude. A zdredované a hlavně zfetované Rastamany vidíme raději na Jamajce než na Žižkově. Tam patří maximálně otec Kondelík. Haf. Haf. Dlužíme ještě také přesnější info o Žatecké dočesné i první Pivní královně. Žatec je centrem oblasti, kde se tradičně pěstuje nejlepší chmel. A chmel letošní je prý nejlepší za posledních deset let. Obsahuje totiž nejvyšší obsah hořkých látek. Pro výrobu piva plzeňského typu se užívá odrůda Saaz, která prý trpí vzrůstem průměrných teplot. A tak v posledních letech kvalita klesala, s ubývajícím podílem alfa kyselin (u nejkvalitnějšího Saazu by to mělo být kolem 5 %). Letos však klimatické podmínky byly příznivější a chmelu se mimořádně dařilo. Leč nejásejme, opět u nás chmelnic ubylo. Oproti loňsku 28 ha, když letos bylo osázeno 5 307 ha. 87,2 % osázených chmelnic přitom pokrývá Žatecký červeňák. Výměrou chmelnic jsme čtvrtí na světě. Za Německem, USA a Čínou. 52. Žatecká Dočesná 2009 (http://www.docesna.cz) probíhala 4. - 5. září, doprovodné akce i později. Pořadatelem je Město Žatec a jím pověřené Městské divadlo Žatec. Na pivko a bohatý doprovodný program (hudba rozlišného druhu, ukázky česání chmele nebo soutěže v tanci s korbelem na hlavě) dorazilo 45 tisíc návštěvníků. Vypilo se kolem 130 tisíc piv, a to 152 druhů z 28 pivovarů. Snědlo se cca 2 500 kg vepřové šunky a steaků a 15 000 kg ostatních masných výrobků. K dispozici bylo 30 stánků a stanů s pivem a více než 40 stánků s jídlem. V žateckém divadle následně proběhlo finále ,,Miss zlatého moku“. Pivní královnou se stala Petra Bubáková (23) z Turnova, která zastupovala pivovar Svijany. 1. vícemiss je Tereza Kučerová (23) z Hořovic u Prahy, zastupující Suchdolský Jeník a 2. vicemiss Alice Rádrová (23) z Mělníka, zástupkyně Regenta. Soutěž je ojedinělý projekt, neboť oslavuje nejenom dívčí krásu, ale i lidskou práci na výrobě piva. Od česání chmele až po produkt. Do soutěže se přihlásilo 220 dívek, postoupilo deset, které si na počátku „rozebraly“ soupeřící pivovary. Finalistky soutěžily v několika disciplínách od česání chmele až po předvedení v plavkách. A přitom je  mlsně očumoval moderátor-přestárlý princ Jan Čenský. Tisk dokonce informoval, že Žatec pracuje na projektu Chrámu chmelu a piva. Finance poskytuje město a evropské dotace. Konec stavby je plánován na rok 2011, začalo se v listopadu 2008. Má obsahovat atrakce jako bludiště z chmelařských žoků (s hrůznou obří skleněnou chmelovou šiškou), supermoderní rozhlednu s ocelovou chmelnicí a dalekohledy na střeše (obludný 40 m vysoký „pivní maják“ se symbolickou chmelnicí ze 7 ocelových tyčí), informační centrum s multimediální expozicí, venkovský zemědělský dvůr pro děcka, muzeum chmelařství a v neposlední řadě minipivovar. Malý vzorkový pivovárek s ročním výstavem do 1 000 hl. To pak možná dorazíme i my. Haf.

Bertíkova Pivní Hlídka XXIX.: K.O. čili Karlínský Oktoberminifest a pivko za krize

Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a přilehlého okolí. Další díl přibližuje proslulý Oktoberfest a hlavně jeho nového karlínského brášku. A přináší něco české statistiky o pivu za krize. 

Jak známo, Oktoberfest jest monstrózní pivní festival („největší světová ožíračka“) na 64akrovém areálu, na Theresienweise čili Tereziánské louce, v Mnichově. Letošní ročník (prý 176.) probíhal od 19. září do 4. října. Od roku 1872 začíná v září, vždy v sobotu. Obvykle trvá 16 dní, do první říjnové neděle. Pokud tato ale připadá na 1. nebo 2. 10., pokračuje až do dne německé státnosti 3. října. V roce 1810 si bral korunní princ, a pozdější bavorský král, Ludvík Bavorský Terezu Sasko-Altenbursko-Hildburghausenskou. Celé město bylo pozváno na oslavu, jenž se konala 12. až 17. října (odtud i název) a byla zakončena dostihem. Původně se den slavil právě dostihem, leč láska k pivu byla silnější a u Bavořanů zvítězila nad koníčky. Slavnosti byly postupně prodluženy a posunuty na září, hlavně kvůli počasí. Název již zůstal.

Dlouhé stoly s lavicemi v obřích stanech bývají zamluvené měsíce dopředu. Vedou se i seznamy náhradníků. Krize nekrize. Pivní stany pojmou až 10 tis. hostů, uprostřed hraje živá hudba populární popěvky a odrhovačky německé a světové provenience. Bavorská dechovka i obsluha v dirndlech jsou neodmyslitelné. Venku mohou posedět další tisíce. Ve stanech (letos čtrnácti) se rožní prasečí nožičky, kačeny, kolena, voli. Pro skromnější pak kuřata, typické klobásy či preclíky. Pivo se točí od deseti do půl jedenácté večer, zavírá se o hodinku později. Přijíždívá 6 - 7 mil. hostů, kteří vypijí zhruba stejné množství litrů chmelového moku. Pije se z tradičních tupláků. Slavnost to má být lidová, leč např. letošní oficiální cena za máz činila v průměru „lidových“ EUR 8,44. A u pivek, která doputovala do Karlína to bylo EUR 8,60.

Povolení čepovat na Oktoberfestu vlastní Paulaner Brauerei a přidružený Hacker-Pschorr, dále Höfbrau, Augustiner Brau, Spaten a Löwenbräu. Tito produkují speciální pivo „vídeňského stylu“, nazvané Oktoberfest od roku 1872. Přívlastek vídeňský se používá na počest pivovaru Spaten, který pivko vyvinul spolu s vídeňským sládkem Antonem Dreherem. Později pivko speciálně pro Oktoberfest vylepšil Gabriel Sedlmayer. Též se mu říká märzen, podle měsíce, kdy se podle původního zvyku nejpozději vařilo. Jedná se o pivo spodně kvašené, s doporučenou teplotou podávání 6 - 8^o C. Dnešní märzeny by měly být středně plné, se sladkou sladovou chutí, některé jantarovočervené barvy a obsahem alkoholu nad 5 % obj.

Pro srovnání: K našim největším pivním megapárty náleží Žatecká dočesná. Letos měla na 45 tis. návštěvníků a spolupořádal ji organizátor soutěže Miss zlatý mok. 11. září byla dokonce v žateckém divadle zvolena Pivní královna. Vypilo se 130 tis. piv, a to ze 152 druhů, resp. produkce 28 pivovarů. Sežralo se 2,5 tuny šunky a na 15 tun jiných masných výrobků.

Na mnichovské pivní orgie jsme jednou pouze letmo nakoukli, ale když ještě platívala stará dobrá marka. A nejsme asi jediní pivaři, které megaakce až tak neláká a sledují tuto toliko z povzdálí. I proto potěšila info o pivně-gastronomické akci „“K.O.", čili Karlínský Oktoberminifest“ v Pivovarském klubu Křižíkova 17^o (http://www.gastroinfo.cz/pivoklub).

Zahájen byl, stejně jako v Bavořích, 19. září, a trval do vyčerpání zásob. Od každého pivka byl hekťák. První sud ale nenarážel primátor a alegorické vozy pivovarů tažené koníky museli karlínští též oželet. Avizovány byly tři druhy orig festových piv z Mnichova (tam bylo celkem pět) a ukázky typické krmě. Doputoval Paulaner Oktoberfest Märzen, Hacker Pschorr Oktoberfest a Löwenbräu Oktoberfest. Vše nejméně třináctky. Augustiner se nekonal, neboť pivovar zakázal vývoz. Čepováno samozřejmě bylo do mázů, čili tupláků, leč „malá“ byla též. O orig festové sklo ovšem nešlo. Cena se musela podřídit festovým standardům (pro nás značně tržním, čili zlodějským), a tudíž činila CZK 175 za máz (1 l) a CZK 95 za malé (0,5 l).

Neb ke koloritu chyběly i břeskná bavorská dechovka a typické kroje, podnik vyhlásil, že „každý muž, který přijde v bavorském kroji - tedy alespoň „lédrhóznách s padacím mostem“ a bílých podkolenkách, a dámy v dirndlu dostanou slevu 20 % z účtu“. Nechyběly ale dvě festové speciality. Leberkäse (navzdory německému názvu, podle původní bavorské receptury, neobsahuje ani játra ani sýr) čili bavorská sekaná se sázeným vejcem a opékaným šťouchaným bramborem. A Bratwurst čili klobása se zelím a hořčicí (kremžsko-bavorskou). Kombinace zajímavá, ale upřímně - místní klobásky na černém pivu jsou lepší. A v pracovní dny 21. - 25. 9. zde byla též polední nabídka sestavena z typických jídel bavorské kuchyně.

 Paulaner je z produkce mnichovského Paulaner Brauerei AG, založeného 1634. Pod holding náleží i mnichovský Hacker Pschorr. Löwenbräu Oktoberfest přijel z mnichovského Löwenbräu AG, s udávaným založením 1383. Paulaner překvapivě hodně světlý a působil slabší, leč nebyl. Ale chuťově nevýrazný, takový evropský standard, téměř jako Stella. Hacker Pschorr o poznání tmavší, do polotmava, a lepší. Löwenbräu asi chuťově nejvýraznější, ale opět světlounký. Pivka překvapivě řídká, žádný malvaz ke kousání. Ale nevyzpytatelní silní zabijáci. Na Theresienweise to musí vypadat ... Celkově však nic moc, 9 EUR bychom nedali. Dík Karlínu ale patří, minimálně za to, abychom si uvědomili, že naše pivko bývalo jednička.

Statistiky za první polovinu roku 2009 suše konstatují, že českým pivovarům poklesl prodej sudového. Tuzemský pivař průměrný letos omezil chození do hospody a namísto desítky si domů nosí jedenáctku. Propad výstavu činí 7 %, dohromady pivovarští uvařili o 670 tis. hl méně než loni. Kdo je na vině? Prý krize, špatné počasí, úbytek zahraničních turistů. A ti konzumují sudové, na kterém pivovary vydělávají více. Ceny lahváčů (a plasťáků) jsou totiž pod větším tlakem řetězců. Za prvních šest měsíců však tržby restaurací poklesly o desetinu.

Za krize se chlastá. Také co dělat jiného. Alkoholu se pije méně pouze v restauracích, kde je drahý. I dnes se pije víc doma. Obchody totiž hlásí, že jim tržby za alkohol stoupají. Lidé též nabírají „krizová kila“. Zatímco lidé v průměru začínají utrácet méně a méně, zdá se, že budou jíst více kalorií. Místo zeleniny, dobrého hovězího a ovoce budou žrát více bůčku. Existenční starosti a dlouhodobá nejistota přitom nijak výrazně neposilují ani apetit sexuální. O proměnách chování za Velké krize pojednává čtivá knížka M. Vodičky Den, kdy došly prachy (Praha, Práh 2009). S podtitulem Jak Velká krize ve 30. letech změnila životy lidí a na co se máme připravit my. Meziválečná krize proměnila životy miliónů více, než si obvykle připouštíme. Mezi jiným nasměrovala Ameriku ke společnosti konzumu, položila základy ke zrodu supermarketů a moderních PR postupů, rozbila hodnoty tradiční rodiny vykastrováním psychiky mužů, stvořila teenagery coby trh, ovlivnila způsob jízdy autem, proměnila zábavu i gastronomii či dala impuls k masovému používání ženské antikoncepce. A třebas v Británii také snížila počty hospod a spotřebu piva. Poučte se a hlavně připravte. Doporučujeme. Vřele.

Pivovary současné se dnes velmi snaží oživit stagnující spotřebu piva. Na náš pivní trh se tlačí nové značky. V polovině roku v Česku existovalo kolem 430 druhů piv. Vlna nových značek byla reakcí na krizi odbytu na tuzemském trhu i snahou vyhovět rostoucímu počtu zákazníků požadujících alternativní produkty. Objevil se Primátor 11 % ležák, 12 % pšeničný Herold, Staropramen v Ostravě od dubna vaří ležák Ostravar Bazal. V pořadí 49. průmyslový pivovar zahájil v létě provoz v Chotěboři. Ohlásil na podzim pět značek - od desítky po speciální třináctku. Minipivovarů funguje kolem 80 a nováčky jsou značky Zilvar, Kněžna a Kaštan z Městského podorlického pivovaru v Rychnově nad Kněžnou. A taktéž Tambor („opakovatelná jedenáctka“, dvanáctka, černá třináctka) z pivovaru ve Dvoře Králové. 28. 2. uvařili první dávku (a 28. 2. 1979 byla uvařena poslední v bývalém tzv. Klazarově pivovaru).

Démonická krize posílila dlouhodobější trend domácí spotřeby směrem k lahvovému. Klasické chození na pivko již dnes není cool. Pouze na první pohled překvapí, že v době nejenom ekonomických obtíží se přitom propadla spotřeba uniformních výčepních piv, leč ležáky posílily. Proč? Velcí hráči vrhli na trh jedenáctky, které statistiky již řadí mezi ležáky. A přitom cenově moc odlišné od desítek nejsou. Jde například o Gambrinus Excelent, Pardál Echt či Kozel Medium. Třikrát fuj. Konzervatismus českých konzumentů se však projevil i v ukončení boomu nealko piv a ani speciály, bohužel, nikterak přehnaně nefrčí. Vrr. Haf.

 

Aktualizace a Jezevcovy pivně-kulinářské drby

(z 1. října LP 2009)

Pilotní BPH O.: Při úvodním představování jsme záměrně opomněli patřičně zdůraznit královský původ i charakter a nezpochybnitelnou vyvolenost welsh corgiů. Zhola nic na tom nemění, že nejoblíbenějším psem v Česku je teď zrovna zlatý retriever. Módní mazel ano, leč osobnost? Pes pro podhradí. A testům inteligence pejsků, které obvykle corgiho řadí nestydatě až na druhé místo ze všech plemen (za border kolii), nevěřte. Jsme první. Vše na správnou míru uvádějí Welsh Corgi Times, kterými možno zalistovat na http://welsh-corgi.unas.cz. Exkluzivitu corgiů dokládá, že kolem Queen Elizabeth II se vždy nachází hned celá smečka šlechticů. Velmi protěžovaná. Po právu. Kampak se na britské aristokraty hrabou první psi Ameriky. Podivná směsice. Barack Hussein O. si nakonec pořídil portugalského vodního jménem Bo. Také černý. A chlupy nepouštějící. G. W. Bush měl v Bílém (bývalém) domě indickou kočku, skotského teriéra Barneyho, fenku téhož plemene Miss Beazly. A na ranči v Texasu choval krávu Ofelii. W. J. (Bill) Clinton více než Hillary miloval labradora Buddyho. Není divu, i když stážistky prý také marné nebyly. G. W. Bush starší přímo visel na springeršpanělce Millie. R. W. Reagan měl pejska rasy neurčité (asi vesteriér, teriér vesnický) - Jamese. Jimmy E. Carter choval fenku podivného křížence ještě podivnějšího jména Grütze (původně Grits) jenom rok, poté nastoupil siamský kocour. G. R. Ford venčívával labradorku Liberty bez osobních strážců. Kokršpaněl Checkers svého páníka R. M. Nixona neopustil ani po známé aféře. To JFK byl spíše na ženské, leč velšteriér Charlie a německý ovčák Clipper byli nezbytní pro PR obraz šťastné a spořádané rodinky. H. S. Truman dostal kokršpaněla Ferrera jako dárek. Nevhodný. Pejska z Bílého domu skandálně vyhodil do útulku. Opravdovým velemazlíčkem však byla skotská teriérka Fala pro F. D. Roosevelta. A jak to všechno souvisí s pivem? Nijak. Ale je to pekelně důležité. Áve, já. Haf.

Černá Hora (BPH I.): V žižkovském Království paní a pánů Králů (www.kralovstvi.com) počátkem září drobné technické problémy a párkrát bylo i zavřeno. Obvykle však avizované i oznámené též elektronicky. Od počátku října zase otevřené i soboty. Stejně jako neděle od 17. Nestydatě se kradou venkovní cedule. Již zmizely dvě, ale nevzdávejte to! Proběhla tradiční vlna burčáků. Do vínka však neděláme, tudíž bez referencí. Domácí slivovička nicméně stále, jak má být. Po okrajích řetízkuje, v ústech a krku pohladí a v žaludku rozlije příjemné teploučko. A léčí. A s černohorským pivkem se netluče. Leč nesmí jich být přespříliš. Haf.

Svijany (BPH II.): Tenkráte očité zážitky fakt nepříliš optimistické. Ani na Svijany už spoleh není. Budvar v háji, a teď též Svijany. Vrr. Zprávy od U (bejvalejch) vyndanejch: Na úvod snad pozitivní - na čepu od října má být i Svijanský Máz. A stále Kníže (?), s Kněžnou (??). Mladičký Šaňo odjechal, až na druhý pokus, na Východní Slováč dodělat si poslední ročník hotelové průmyslovky. Škoda, přeškoda. Slušná obsluha. Jedna z nejlepších. Na maličký juke-boxík si pomalu zvykáme a obsluhu již začínáme pomalu zvládat. Kam se ale vejde tolik hudebníků a kapel, s bezmála 26 000 (!) songy? Pod stoly všichni nejsou! A 3. 9. se (ne) překvapivě navrátil p. Richard D., takže personál opět komplet. A vyřešil se i fatálně fatální nedostatek malých orig svijanských sklenic. Toto trvalo! Vrr. Nicméně ani pivovar samotný k podnikům, kde Svijany čepují, tradičně přehnaně profesionální přístup moc nemá. Ani zájem. A kdysi, bylo nebylo, ještě v původní „Vyndaný“ sestavě, Pivní pohotovost opakovaně dodávala orig sudy s orig víčkem Knížete. Leč byl to maximálně pouhý Rytíř. A v půli září se historie opakuje. Uzávěr coby Kníže, ale obsah slabší, trpčí. Evidentní Rytíř. Naštěstí jenom jeden sud. Horší je, že ale Kněžna se viditelně změnila. Od konce srpna. Říznutá. Nikoli podezřele, leč naprosto jasně. I nezúčastněný (neožratý, nepodplacený, neovlivněný, jak to jenom v Čechách jde) laik to spolehlivě uznává. Jemně kroužkuje, celkem i voní, i pěny o dost světlejší,  s velkou dávkou přemáhání výjimečně snesitelná. Evidentně ale jiná, naředěná. „Třešňová polokněžka“, coby maximálně desítka. Třináctka ani omylem. A chybou podniku to fakticky není (Páník vše na vlastní oči pečlivě prověřuje - poznámka Bertíka). Věřme, že to nebude pravidlem. Pivař dnes nikdy neví ... Matou nás svijanské plakáty či trika se slogany „nařež si Kněžnu“. Že by to dělali již v pivovaře? Proč ale potom sudy deklarují coby tmavou třináctku? Svijany nás pomalu přestávají bavit ... To už náhoda nebude. Styďte se! A to Svijany mají první Pivní královnu zvolenou v Žatci symbolicky 11. září. Jak se bránit, když pivko evidentně neodpovídá tomu, co je uvedeno na prý nezpochybnitelném orig uzávěru orig sudu? Vše se s Kněžnou opakuje po řadu týdnů u nejméně osmi soudků, z dávek přivezených v různých časech. A reklamace je prý dosti komplikovaná. Ale jde to jináč? Leč reklamace uznána nebyla, pivko je prý v pořádku a stěžujeme si pouze my. Leč nikdo ho už moc nepije. Svijany nebezpečně hazardují se jménem. Ať již za to může kdokoli. A povídá se, že o výjimku nejde. Prý se běžně distribuuje, s orig sudy i orig doklady, též falešné G. Možná, že je lepší než to pravé, ale nejméně třikrát vrr, vrr, vrr. U sadu (http://www.usadu.cz) se  koncem srpna zjevil Velkopopovický Kozel 10. A zůstal. Na čepu stále trůnil i dobrušský Rampušák 12. Standardní repertoár se Svijany 11, Primátorem Weizenem a Masterem 18 (eurobírové patoky neuvádíme) kvality proměnlivé. Výjimečně (třebas 29. 8.) dokonce na hranici pitelnosti. V září je to již lepší. Staré osvědčené síly přitom točí vesměs slušně, ale někteří novější to cmrdají všelijak. O obsluze platí to samé. Vrr. Pozdně prázdninové nabídky specialit sklouzly ke kuriozitám až přespřílišným. Osm pokrmů z mletého zahrnovalo velmi silně netradiční žemlovku z jitrnic a zelí „kterou svět neviděl“, „neskutečný „sadovský“ hambáč“, masové kuličky, plněné lilkové papričky, jehněčí rizoto či pleskavicu „s čerstvými feferonami a ovčím sýrem pro plechové huby“. Pleskavica přitom moc plackovitá, Balkán nepřipomínala v nejmenším a pálivá vůbec. A stále platí, že méně mnohdy znamená opravdu více. Dobrušku kolem třetiny září nahrazuje Zubr. Premium, přerovský, 12 % světlý ležák (alc 5,1 %). Snesitelný, leč nevýrazný, s bídou průměrný. Procházky pivním sadem, podzimně zbarveným, pokračují. První víkend zářijový domácí těstoviny (jakési špagety, lasagne, fusilli, tortellini, campanelle, mafaldine). Nejíme, neznáme. Pástu výhradně v Itálii. Týden následný pod praporem prsíček kachních, krůtích, husích. Ale, jó. Nicméně čerstvá, poctivá, česká, mladá a hloupá husička či kachnička (odporný mutant husokachna nikdy!) a pečená celá je o něčem jiném. Další prodloužený víkend nesl jméno řízečkový. K tomu na čepu ve druhé polovině září též Rychtář Premium nefiltrovaný (12 % světlý ležák, alc 5,0 %). S Pivovarem Rychtář v Hlinsku v Čechách jsme si nikdy do oka nepadli. Rychtáři nám přijdou nevyvážení, „mladí“, chemičtí a lihoví. Takže jen malé. Trošku dost jako Rampušák (Hlinsko je ostatně s Dobruškou propojeno prý personálně) a překvapivě dost sladké. Musíme někdy zkusit i Kvasničák Natur (12 %, alc 4,9 %), ten prý ujde. Sadovští šéfíci ale za stálý přísun a představování nových pivek pochválení jistojistě zaslouží. Haf. Začátkem října přibíhá Ježek. Jihlavský Zlatý (12 % světlý ležák, alc 5,0 %). A ten jak známo, píchá (tedy „bodne“). Vrr.

Chýně (BPH III.): Po prázdninách opět testujeme chýňské na žižkovské Husitské. V orig ruském Pivovarském dvoře Chýně. Ulice odpornější a depresivnější ještě pronikavěji než standardně. Obsluhující a čepující postarší východní paní stále stejná, stejně baculatá a tentokráte v rajcovním kroji. Skoro jako na Oktoberfestu. Na čepu obligátní Dvorní výčepní 10 % kvasnicové světlé, Dvorní ležák 12 % kvasnicový polotmavý a Dvorní speciál 14 % kvasnicový černý. A tyto i další speciály též přes ulici v PETkách 1,5 l, včetně pšeničného a zázvorového. Desítka celkem pitná, leč v Chýni samotné chutná jinak a především daleko lépe. Černá Chýně silná, kávová, přepychová (Hlavně ve světle aktuálních trablů, kterými trpíme se Svijanskou Kněžnou U (bejvalejch) vyndanejch). Kaviár v převážně rusky vyvedené nabídce jídel není, a bohužel ani jiné východní fajnovosti. Smítka tymiánu uvnitř pstroužka sice trochu potěšila, leč celkový dojem ... Nejdříve zase tak někdy kolem Vánoc. A možná někdy sebereme odvahu nakouknout do sousední Merendy. Cedule lákají, mimo jiné, na Kocoura či kaštanovo-medového Rambouska, Ježky, Svijany etc. Uvidíme. Vrr. Haf. Pivovarská krčma v Chýni 21. 9. čepuje světlou 10, vídeňskou 12 a polotmavou 12. Také kačena, různé bramboráky, tataráček, lepenice s klobásou (meníčková, společně s polévkou, moučníkem a kávičkou - vše za CZK 60). Vybíráme jehněčí gulášek speciál (též s houbami). Excelentní. Nicméně gastrozážitkem roku zůstává zvíkovský prkénkový bůček, následovaný zdejším domácím uzeným. Osvěžující desítka bez chyby, jako vždycky. A červená dvanáctka speciální je stylu vídeňského, stylová k probíhajícímu mnichovskému Oktoberfestu. Trošičku „nakouřená“ a lepší než leckteré orig festové „vídeňské“ či märzeny. Chýně = pohodička, pohoda. Ale znovu si posteskněme nad ztrátou sousedního zvěřince. Ke koloritu patřil. Haf.  

Budvar (BPH VI.): Dejvická Orig Budvarka (http://www.budvarkadejvice.cz) se v peletonu oblíbených pražských podniků neustále drží (či držela?) na bedně, leckdy dokonce v čele. Nechceme hnidopyšsky pořád hledat mouchy, ale poslední srpnový týden kroužkovaný ležák dobrý, ba skoro výborný. Osvěžil. Leč ke zdejší obvyklé famóznosti cosi chybělo. Sice málo, ale přece. Více řízu, jiskry, též mohl být i studenější. I pitnost se zdála malilinko nižší. Možná jsme už moc rozmazlení či máme chuťové pohárky propálené od Jolokií, Fataliií a Habaner. Vrr. Ale pane pivní bože, snažně prosíme, ať to není změnou ve výrobě! Počátkem září však, explodovala bomba. A to nejen v politice. Jedna z posledních jistot v háji! Tohle by měl řešit ústavní soud (zase Brno), a nikoli další kalvodovské nestydatosti. A ještě jim dávat zapravdu. Vrr. Neslýchané a nikdo zase za nic nemůže. A drahou „vlast vovinula mračna“ ... Nebojme se nekorektně pojmenovat zemské škůdce, kteří nám v cimrmanovském duchu „zabili volby“. Zpátky k Budvaru. Do Dejvic. 8. 9. kroužek nepoživatelný. Smutné. Teplý, nechutný šlem a hlavně evidentně nakyslý. Dopít nešel ani první. A ležák obyčejný 12 % sotva podprůměrný, tak na úrovni lepší vietnamsko-čínské vývařovny. Jídla sice výborná jako skoro vždycky, jenže co je to platné ... Vrr. Upřímně chceme věřit, že to byla skutečně ojedinělá náhoda a zcela výjimečný exces. Jinak půjde o tragédii rozměrů antických. Ale může si tohleto dovolit Originální Budvarská restaurace? Jak je vidno, bohužel, může. Co na to budvarské Desatero Pivních Přikázání? Poněkud bledne ve stínu dalších potíží, kdy Budvar např. nedávno neuspěl u Evropského soudního dvoru v dalším z nekonečně mnoha kol soudních tahanic s americkým privátním mamutem Anheuser-Busch. Což se komusi jistě výtečně hodí. A hlavně v kontextu stále nezažehnaných zločinných snah o privatizaci národního podniku. Vrr. V září jsme se obávali dejvický podnik opět navštívit, abychom iluze neztratili úplně. Obavy přetrvávají.

Medvěd, Krakonoš a Štěpán (BPH X.): Na Žižkově U radnice (též viz http://www.svet-piva.com) zelená loga vratislavického Konrada a v nabídce malé pivovary na plných devíti pípách. Leč ve skle Konrada. Konečně vyvěšena též otevíračka (dny všední od 11, so od 15 a ne od 14). Že by obrat k lepšímu? 22. 9. na čepu též Excelent z Hostinského pivovaru a hotelu Rýmařov. Dle letáčku kvasnicový, klasicky vyráběný. Excelent polotmavý speciál 13 % a Excelent světlý 11 %. Světlá jedenáctka překvapivě též tmavší, ale obě pivka taková nedospělá, i když chuťově celkem příjemná ... (Excelent páníka prohnal excelentně. Tahle nezasprintoval již léta - poznámka Bertíka). Dále Dačický, Nová Paka, Herold, Matuška 13 % (z Pivovaru Matuška, v Broumech, založeném 2009, má jít o minipivovar sládka strahovského Svatého Norberta) či nějaké Reichenbergers (= Konrad do Němec) a celá řádka lahvových speciálů. V karlínském Pivovarském klubu Křižíkova 17^o (http://www.gastroinfo.cz/pivoklub) se dějí věci. O Oktoberminifestu referuje BPH XXIX. A co Pivní klub? Klášter, Vysoký Chlumec (Lobkowicz), Protivín (Platan), Hlinsko (Rychtář), Jihlava (Ježek), Uherský Brod (Janáček) a možná též i Černá Hora. To všechno jsou pivovary, které vlastní stále poněkud tajemná společnost K-Brewery.  Kdo to je, a jaké má úmysly? Půjde obvyklou cestou „koupit, zavřít, obsadit, uvolněný trh europivem“, nebo se konečně objevil někdo, s jehož pomocí naleznou menší české pivovary konečně lepší budoucnost? Nejenom na tyto otázky měli odpovědět zástupci K-Brewery Trade na klubovém setkání koncem září. Otazníků však po vystoupení spíše přibylo. A případného optimismu výrazně ubylo. Společnost reprezentovali předseda představenstva (a spolumajitel), technolog, obchodní ředitel, obchodní zástupce etc. 100 % ve vlastnictví mají výše uvedených šest pivovarů a podíly jinde. A plány smělé. Ihned nasadili fráze o tradičním českém pivu, tradiční technologii, orientaci na domácí trh a odmítání strategií nadnárodních gigantů. A taktéž o tom, jak dva hlavní majitelé jsou zcela za vodou, a jak se pro české pivo strašlivě nadchli (cca před třemi roky, když ještě podnikali třebas ve finanční oblasti a vyhodnotili, že pivovarnictví je perspektivní). A vzápětí dodávali, že ekonomické aspekty jsou též samozřejmě důležité. Přidávali nutnost stabilizace pozice na trhu, nezbytnost „efektivizace“ (překrásné slovo) i „pročišťování portfolia značek“ (= jejich redukci, unifikaci a přesuny jinam). Vše pojali jako oslavnou PR akci nového produktu a z otázek na tělo radost neměli. Na něco reagovat nehodlali vůbec (o koupi Staropramenu, a jak to je s Černou Horou), z něčeho se vykrucovali či špatně předstírali údiv (např., že neví co vlastně mají na svých etiketách). Jedním z „vrcholů“ bylo, když technolog (J. F. z VÚPS) naprosto vážně tvrdil, že pivaři si přece kupují značku a nikoli pivovar. A je jim úplně jedno, kde se pivo uvaří (!). Tudíž přece nemůže nikomu vadit, že Lobkowicz již nebude z Vysokého Chlumce, nýbrž z Protivína atd. A na etiketách to uvádět nutné není. Mladým to je fuk a staří tradicionalisté mají prostě smůlu. Vrr. Velmi rozpačitý dojem zanechala též „předpremiéra“ nového piva Lobkowicz Premium (12,2 %, 4,7 % alc, hořkost 33), leč z protivínského Platana.  Má být tradiční (jak jinak!), vyšší plnosti i hořkosti. A hlavně s „charakterem“. Přitom neslané, nemastné a právě deklarované charakteristiky absentovaly úplně. K-Brewery nejenom nás rozhodně nepřesvědčila. A moc držíme palce Černé Hoře - nedejte se! Na čepu v Karlíně zbyly ještě dva festové ležáky (Löwenbräu zmizel jako první) a taktéž exotický Opat meruňkový 12 % ležák. Příjemné vůně, pivní chuti. A ochutnávané bavorské specialitky Leberkäse a Bratwurst též velmi příjemné. V neposlední řadě při klubovém srazu proběhlo vyhlášení soutěže „Sto jarních piv“. Již 3. ročník, letos pouze piva česká, a to jenom ležáky a speciály. Výkony snové, rok od roku lepší a lepší. Vítězí přitom stále titíž, splnilo celkem 5 účastníků. Gratulujeme a hluboce smekáme. I před nesmírně precizní dokumentaristikou. Haf.

Chodovar a Žižkov (BPH XX.): Před pouhými pár měsíci otevřená Žižkovská Pivogalerie (Jagellonská ul.) hlásí změny. Provozovatelé přecenili síly. Měla to být víc než jen hospoda, víc než jen galerie ... Na stránkách zářijového Řevu Bořivojky avizují zúžení nabídky piv. Na čepu má zůstat jenom Staropramen 10 a Svijany 11. Různé pivní speciály mají být nabízeny při akcích. Leč podnik známe pouze z inzerátů. Pro nás nemá příliš vyhovující otevíračku, ani umístění. A hlavně nás štve, že na www stránkách nebyli nikdy schopni napsat, co vlastně čepují a nabízejí. A ani venku, když jdeme okolo, vůbec žádná nabídka, žádné menu, žádný přehled piv. Vrr. Nicméně obdobné, a dobře fungující, zařízení na Královský Žižkov patří. 

Pivní kuchaření a kapsaicin (BPH XXIV.): Níže prozatímní TOP žebříček dochucovacích pálivých omáček, získaných díky vpravdě bleskurychlým zásilkám od pružné a sympatické firmy Habanero.cz (http://www.habanero.cz). Zlato: Lethal Ingestion Jolokia Hot Sauce od  CaJohn´s Fiery Foods, z amerického Columbusu. Na světě má snad být vůbec nejpálivější neextraktovou omáčkou. Heat Level: 10. Omáčky od CaJohna přitom nemají nikde oficiální naměřenou pálivost v SHU. CaJohn sám to prý odmítá jako zavádějící. Omáčka reprezentuje povedené spojení papriček Red Savina, indické Bhut Jolokia a africké Fatalie obsahující ještě též ocet. Osvěžující, výraznější a papričkově jedovatá chuť. Luxusní, přímo virtuózní. Nevadí velmi mírná nahořklost, ani velejemná octová kyselost. Nezaznamenáváme žádnou nepříjemnou slanost. Doznívání dlouhé, fajnové. Pálí velmi silně, intenzívně, ale snad ještě snesitelně i pro nepříliš plechový jazýček. Jen to balení. Krabička i 60 ml lahvička značně neatraktivní a hlavně takové divně nepraktické. Vypadá to jako kapky do nějakého tělesného otvoru. Lékovka. A i dávkování by určitě šlo vymyslet snadnější. Chápeme, že velikost a balení má podtrhovat nespornou exkluzivitu produktu, leč lahvičku podobnou dalším omáčkám bychom přivítali více. Díky tomu první místo není neotřesitelné a stříbrné medailisty máme čím dál raději. A vlastně s nimi pracujeme častěji. O stříbro se svorně dělí Holy Jolokia a Killer Cayenne (uvádíme abecedně). Holy Jolokia též od CaJohn´s Fiery Foods (http://www.cajohns.com) náleží do nižší kategorie silně, nikoli již tedy extra, pálivých. Heat Level: 9 (Stupnice pálivosti u produktů této firmy vypadá v originále takto: Mild, Zesty, Spicy, Medium, 5 Kickin', 6 Smokin', 7 Hot, 8 Fiery,  9 Hurtin', 10 Extreme, xxx Stoopifyin'). Milá 148 ml lahvička je vybavena kapátkem. Je to řidší, leč nikoli kyselá voda, ale spíše skupenství řídké meruňkové marmelády (jak trefně uvádí jedna z trefných referencí). Složení: ocet, papričky Bhut Jolokia, cukr, sůl, česnek, citrónový extrakt, xanthanová guma. Opět omáčka přírodní, neextraktovou. A pro CaJohna nikoli úplně typická. Tzv. louisianského stylu, s poměrně výrazným octem, snoubící se s chutí citrónu, česneku a Jolokie. Vůně i chuť do ovocna a sladka. Octovost však jenom prvotní a nikterak nepříjemná. Chuť papričky ale není až tak výrazná a pálivost, postupně nastupující po několika vteřinách, opravdu nijak, nijak děsivá. Velmi příjemná, velmi osvěžující a velmi návyková povedená sauce. A téměř pro každého. Při její přípravě výrobce oslovil Univerzitu Nového Mexika. Část peněz z každé prodané lahvičky má jít na výzkum chilli, na který se právě toto akademické pracoviště zaměřuje. A co Killer Cayenne? Z kategorie silně pálivých, přírodních, zase CaJohn´s Fiery Foods. Heat Level: 9. Řada Killerů reprezentuje přírodní omáčky, pouze s unikátní chutí použití papričky. U některých s přídavkem Habaner dodávajícím pálivost. Speciální chemický postup uděluje těmto omáčkám větší „říz“. Lahvička o objemu 148 ml, stylově - a přitom decentně - pekelná, potěší. I kapátko. Složení: kayenské papričky, ocet, cukr, sůl, granulovaný česnek, extrakt z citrónu, xanthanová guma. Hodně tekutá, chuťově skvělá, lehoulince nakyslá. Jedovatá chuť čerstvých papriček. Pálivost solidní (ale musí se jí dát již trošku větší množství), nástup pálivosti pozvolný, doznávání dlouhé, efektní. Moc fajn. Bez medaile: Mad Dog 357 Collector´s Edition. Obsahuje 600 000 SHU, nicméně pochází již z kategorie omáček extraktových. Heat Level: 10 (a více). Ashley Food Company udává složení: ocet, čerstvá habanera, třtinový cukr, česnek, cibule, kayenské papričky, extrakt kapsaicinu, koření, xanthanová guma. Dárkově vyvedená cool lahvička 148 ml působí velmi stylově, včetně granátové pojistky s přívěskem v podobě nábojnice. Silver Edition bývá ověšen pistolkou. Tento 357 ve třídě extra silných extraktových omáček náleží přitom k opravdu nejmírnějším. Charakteristiky: Mírná vůně pálivého leča, nijak brutálně varující. Tmavší, hustší tekutina, zvící zdivočelého magi. Nástup pomalejší, kupodivu nijaké raketové inferno. Chutná spíše, a to dost, pepřově a slaně. A jako míchanice. Pálí intenzívně, nicméně papričky lze velmi stěží rozeznat až při dlouhém doznívání. Méně osvěžující a pro nás daleko méně příjemný zážitek než u předchozích. Což o to, větší pálivost by ani tak nevadila, ale pepřová chuť nám moc nesedla a produkt je i daleko drsnější k žaludku, který přímo ždíme. Ovšem brutalita občas potěšit a nabudit může a nakonec - je to klasika. Nakonec tedy alespoň cena útěchy. A ze zoufalství nad pronikavým zhoršením kvality ruské Dijon Scharfer Senf tuto mícháme s 357. Žaludek však dostává zabrat. Ani na putinovské Rusko již není spoleh. V obchůdku nad Muzeem k mání stejná hořčice, za stejnou cenu, datum spotřeby až za pár let. Leč jiná, vyčpělá, a po křenové pikantnosti (patrné ještě u várky z jara) už ani stopy. Vrr. S extraktovanými experimenty však prozatím končíme a zaměříme se na silně pálivé omáčky, leč přírodní. Na další z řady Killerů či na omáčku s grapefruitem. A kdyby tak byla opravdu pálivá hořčice nebo kečup … Pokračování příště. A co můžeme opravdu doporučit je kuriózní jahodový či malinový drops. Ale rozhodně nikoli coby pochoutku pro děti a změkčilé. Vyhlíží jako klasické tvrdé cucavé bonbónky s mírným aroma nevinné dětské jahůdky či slaďoulinké malinečky. Avšak s přídavkem kapsaicinu. Nevinná brutální síla. Nejpálivější cukrovinka řazená do kategorie produktů silně pálivých. Pálivost samotná přitom až tak veliká není, základ spočívá v délce aplikace v ústech. Konstantní vysoká intenzita a dlouhotrvající účinek zajistí kovářskou výheň v puse. Pouze vyvolení vydrží docucat až do úplného konce. Stimulující zážitek. Výborné proti škrábání v krku a nachlazení. Zákeřné, drsné, působivé, ale taktéž již i dosti organické chemie. Jahodové nám připadají ještě silnější. Z koření nešetříme mletou Naga Bih Jolokia. Osvěží, probere, potěší, leč děsivě strašidelné reference ohledně ďábelské síly nenaplnila. Sypaná jatka to fakt tedy nejsou. Zkoušíme mleté Chipotles, deklarované coby středně pálivé. To se vezmou zralé, většinou už červené, papričky Jalapeños a řádně se vyudí dřevem Mesquito. A vzniká nezaměnitelná chuť, na kterou jsou mexikáni náležitě pyšní. Koření je prý vhodné do marinád či na obalení masa před grilováním. Barvy červenější než Naga. Vůně příjemná, intenzivní, připomíná maďarskou papriku s moravským uzeným. Ale ke kýchání, jako Naga, již nenutí. Chuť též příjemná, silně uzená, protahující. Napálí skoro vůbec. Snad při doznívání je cítit mírný závan pálivých papriček. Asi zkusíme něco vypěstovat sami - pěstitelům a milovníkům papriček pomůže http://www.chilliweb.cz.   A protože krize zdaleka nekončí, tak dva osvědčené recepty z USA - z časů Velké krize 1929-33. Mnozí si oblíbili snadnou krizovou polévku. Dva díly horké vody, jeden díl kečupu, osolit a kdo na to má, může opepřit (třeba kayenským). A fakanům za šrotovné-vrakovné výjimečně přichystejte sněhovou pochoutku. Do misek vkusně napěchovat napadaný sníh a polít domácím sirupem, javorovým. V Americe stále oblíbeným, u nás zkuste pampeliškový, ty jsou zatím ještě grátis. A nezapomeňte, co již věděli Němci po I. SV i americký prezident H. C. Hoover v létě 1931: „Čím jste chudší, tím jste zdravější“. Bída si vynucuje šetrnost a brání v přejídání, podporuje zdravé chování organizmu a zvyšuje odolnost vůči chorobám. Haf.

Švejk na Žižkově a zase papričky (BPH XXV.): U stolů a lavic hospod starého Žižkova improvizovaně vznikal nesmrtelný Švejk. V roce 1921 Hašek bydlel s ruskou družkou Šurou v Bořivojově ul. č. 33 (tehdy Riegerova). Stravoval se v hostinci U Pánků ve Veleslavínově ul. A mnozí právě sem situují vznik nápadu, který měl Hašek dostat se Sauerem, na vydávání sešitků o příhodách Švejka za světové vojny. K prvním nakladatelem Osudů dobrého vojáka Švejka náležel právě jeden z nejznámějších Žižkováku všech dob vůbec - Franta Sauer. A to v Jeronýmově ulici č. 3 (dnes Husitská 58), kde Jaroslav Hašek u Sauera také nějaký čas bydlíval. Kupodivu nechodil prý ke Zlatému andělu, ač byl tento podnik ve stejném domě. Podle Haška samotného se zařízení vyhýbal, neboť jsou tam schody (tři schůdky do výčepu). Možná však nechtěl popíjet v takové blízkosti své milé Šury ... V osudech Osudů dobrého vojáka Švejka má místo hospoda U kamenáče, s hostinským Karlem Šnorem či třebas dávno zaniklý podnik Jugoslavie (Vlkova 36). Legendární František Sauer se narodil na Žižkově, v Dalimilově ul. 4. 12. 1882, zemřel 26. 3. 1947. Jedna z nejstarších žižkovských ulic nese dodnes jeho jméno. Bývá označován za českého proletářského spisovatele, v pozdním věku byl hercem a vždy především členem pražské umělecké bohémy i veleznámým pijanem a výtržníkem. Proslulý byl i skrze svou politickou aktivitu a náležel k zakládajícím členům anarchistického hnutí v Praze. Byl též jedním ze zakladatelů nelegální organizace Černá ruka, která na Žižkově obsazovala prázdné byty, sklady a obchody. Příležitostně se věnoval literární činnosti pod pseudonymem František Kysela. Napsal text Franta Habán ze Žižkova (1923), který je částečnou autobiografií a knihu Pašeráci (1929). Žižkovsky věcný a jednoduchý je styl vzpomínkové knížky Franta Habán ze Žižkova, občas označované dokonce za „Žižkovskou bibli“. Přináší popis porevoluční Svobodné republiky Žižkov, spoustu historek nejenom o Haškovi či o legendárním (a pečlivě připraveném) stržení Mariánského sloupu na Staromáku, který po pádu Rakouska-Uherska se svými přáteli Franta „vlastenecky“ zosnoval. Publikace vyšla např. v roce 1965, v Praze, v Nakladatelství politické literatury.

Žižkov před sto lety a pivo pro zdraví (BPH XXVIII.): Publikace Nová kniha o Praze 3 (Pavel Augusta (ed.), Praha, MILPO 1998) referuje též o rázovitých figurkách žižkovských hospod před sto lety. Známý byl milovník koní Karel, Poslední Přemyslovec, Baron nebo před I. SV též Jan Petrovič. Tento byl terčem krutých šprýmů, protože neustále žil v domnění, že je příbuzným černohorského knížete a pravidelně docházel na poštovní úřad očekávat listiny, stvrzující jeho nástupnictví na trůn po knížeti Nikolovi. Ke známým žižkovským postavám náležel samozřejmě Franta Sauer a vlastně též Jaroslav Hašek (viz BPH XXV.). Na kouzlo periferie a proměny Žižkova mnohem později vzpomíná třeba Jiří Krampol. Třebas jak se s kamarádem, ve 14 letech, zmazali desertním vínem jako koně. Krampolova maminka druhý den potkala maminku kamaráda a hned ji za tepla referuje, jak přišel večer Jirka ožralej. Druhá matka způsobně odvětila, že z jejich syna byl též trochu cítit alkohol (a to Pavel usnul ve sklepě v bedně na papír). Rozdíl v mentalitě je patrný. Krampolovic bydleli v žižkovské Kubeličce, kdežto Pavel o pouhé tři ulice dále, ale na Královských Vinohradech ... Vedle již zmíněných legendárních dávných hostinských možno znovu připomenout Čechoameričana Karla Šnora - bohémského nájemce podniku U kamenáče (Husitská 39), který po uzavření svého podniku zvával své hosty jinam a nezřídka je hostil za celodenní tržbu. V roce 1900 žižkovští hostinští založili spolek Fastr, pojmenovaný podle hostinského Petra Fastra, též jednoho z vůdců revoluce roku 1848. Činnost se soustřeďovala na hájení stavovských zájmů. K významným úspěchům organizovaných hostinských patřilo zavedení průkazu způsobilosti pro hostinskou živnost v roce 1927. V prvních letech své existence se však spolek dostal do rozepře s obcí. To když požadoval zrušení tzv. pivního krejcaru, z jehož výnosu měla radnice pravidelný a pěkný příjem. Vztahy se nicméně stabilizovaly a spolek Fastr dostal na řadu let pronájem obecní dávky z lahvového piva. V roce 1908 žižkovský Fastr vysílá zvláštní deputace do všech pivovarů dodávajících na Žižkov, které varovaly před zdražením piva, kdy hostinští hrozili stávkou. V roce 1910 členové spolku stáli u zrodu úspěšné Hostinské sodovkárny v Košířích. Spolek zaniká v roce 1939, kdy je zřízena jednotná stavovská organizace Národní jednota hostinských. Hezká tradice. Což tahle nejen tuto obnovit? Haf.

 

Bertíkova Pivní Hlídka XXVIII.: Žižkovské hospody před sto lety a pivo pro zdraví

Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a široširého okolí. Dnes na Žižkově zůstaneme a přiblížíme pivní reálie z dob před sto lety. A sneseme důkazy o prospěšnosti pivka pro lidské zdraví. 

Do ulic a přeslavných časů „Žižkovské republiky“ zavádí čtivé publikace rostlinného fyziologa a botanika Zdeňka Šestáka Jak žil Žižkov před sto lety (Praha, Academia 2005) a Jak hřešil Žižkov před sto lety (Praha, Academia 2006). Přibližují každodenní život jednoho z tehdejších tří největších měst Království českého na sklonku habsburské monarchie, přesněji v období 1901-10. Bývalo to město samostatné, ač vlastně předměstí královské Prahy. S tou Žižkov spojilo hlavně odstraňování městských hradeb započaté roku 1874. Též při zkoumání temnějších, kriminálních, zákoutí žižkovské minulosti se autor samozřejmě nemohl vyhnout ani nesčetných hospodám, kde se rádo scházívalo nejenom pepictvo z okraje společnosti.

K obrazu všedního dne i životního stylu žižkovské hospody patřily. Neodmyslitelně. A k nim i hospodské rvačky. Alkohol býval příčinou většiny sporů, hádek a rvaček na Žižkově před sto lety. Zdrojem rozepří často bývalo slabší pohlaví (které však v té době v hospodách moc nevysedávalo) a často také kartičky. Třebas U radnice na Basilejském (dnes Havlíčkovo) náměstí třebas 17. 9. 1905. Často se to rvalo v hostinci Pod Vítkovem, U české koruny, U Trojanů v Bořivojce (tehdy delší) či U Klenů tamtéž. Pivko teklo proudem a půllitry i lampy létávaly U Smrčků na Husově třídě, U jelena v Jeseniovce a leckde jinde. Prával se i personál, kuchařky nevyjímaje. Žižkováci se samozřejmě rádi prali také mimo domácí půdu Žižkova.

Vyskytovali se i podvodníčci, kteří velmi rádi zapomínali na známé „Bez peněz do hospody nelez!“. Např. v podniku Františka Lébla U Bulhara se v červnu 1904 pokusil jistý obchodní příručí utéci bez placení. A to předtím spořádal gulášek, čtyři uzenáče, porci salámu a tři syrečky. Byl chycen bez haléře (tehdejší 1 h = přibližně 1 Kč) a soudce mu za podvod vyměřil celé 4 dny vězení. K drobným výtržnostem náležely oblíbené, a drsné, „kanadské“ žertíky. Kupříkladu v září 1904 na Husově třídě (dnešní Husitská) v hostinci U rytíře pověsili kozu. Ve druhém patře zde totiž sídlila nepříliš oblíbená krejčovská firma Koza. Publikum řičelo smíchy a Žižkovem se rychle rozneslo, že koza už konečně visí. Chudák zvíře. Haf.  

Taktéž Nová kniha o Praze 3 (Pavel Augusta (ed.), Praha, MILPO 1998) neopomíjí exkurzi na „Žižkov pohostinný“ v době před sto lety. Adresář z roku 1910 na území Žižkova udává 179 hostinců a výčepů piva, 3 kavárny, 13 vináren, 11 výčepů lihovin a 5 jídelen. Tehdy město končilo Domažlickou ulicí, od které se k východu táhly polnosti velkostatku Pražačka. O bohémském Frantovi Sauerovi se přitom tvrdívalo, že na Žižkově napočítal 365 hospod a každý den chodil do jiné. Neboť mu každý hospodský jednou do roka nalil i na dluh.

Jedním z nejznámějších společenských center bývávala od roku 1875 Bezovka, pod vrchem sv. Kříže, zbořená ve 30. letech. Na Olšanském nám. 2 stála zahradní restaurace U zeleného stromu, zbořená LP 1974. Před II. SV byla pověstná atrakcí - veřejným akváriem i cenami jídel. V roce 1925 vepřová s knedlíkem a zelím překvapivě stála stejně jako knedlíky s vajíčkem, a to 5 Kč. Polévka či černá káva byly za kačku. Ustálené názvy i klientelu mívaly výčepy Na Smetance (Sudoměřská 58), Na Sklenářce (Seifertova 18), Na Petrohradě (Jeseniova 22), Na Trocnově (Sladkovského nám. 3), U Lipan (Baranova 27), nebo U olše (Ondříčkova 49), U české koruny (Prokopovo nám. 14), U tygra (Milíčova 10) a mnohé další.

V dobách, kdy bývala hospoda na každém rohu hostinští starostlivě opečovávali své štamgasty.  Byli to praví páni, se svým místem i půllitrem, s úzkostlivě dodržovanými zvyky a především věrností „vlastní hospodě“ až za hrob. „Kronikářem hostinského stavu“ byl nazýván rázovitý nájemce hospody Na Proutkové (Husitská 11) jistý Valenta, jak popisuje znalec staropražských tajností F. L. Kukla. Scházeli se zde pražští kumštýři (třeba J. Arbes). Pivo tehdy muselo mít jiskru i pěknou smetanovou pěnu. Na „čepici“ dokonce složil hymnu pověstný bard Šváb-Malostranský. A pivo muselo být jen za 14 haléřů, aneb vulgárně za „sedm nových“. Vyhlášeným tehdy bývalo pivko smíchovské, maximálně se pivař snížil ještě k holešovickému či branickému. Dalším známým hospodským byl Václav Kopecký, který Na Krenovce (Husitská 22) čepoval přes půlstoletí benešovské. A též bývalý sládek Jan Poláček (přezdívaný pro zálibu v myslivosti „lesní rada“) v hospodě na Prokopově nám. 2. Populární bývala korpulentní „Matka“ Žilinová, která vedla podnik U kulatý báby v Orebitské 18. Do nočního lokálu chodili i lepší hosté studovat pražské bahno. U Skleničků (Husitská 75) vedla, po smrti svého manžela, dvacet let podnik vdova Marie Skleničková. Až když jí táhlo na osmdesátku, prodala hospodu hostinskému Kozelkovi, a ten ji dal dnešní název Pod vrchem.

Žižkov míval pověstné zahradní restaurace, třebas Na Nové Ohradě (Koněvova 158), řadu hotelů (i hodinových) a pensionů, po hospodách se scházely různé spolky a v podnicích samozřejmě nechyběli ani velmi svérázné žižkovské figurky ... O nich zase někdy příště.

Pivko je český národní nápoj a jsme (spíše byli jsme) proslaveni vyspělou hospodskou kulturou. Profil typického pivaře je ale pro příznivce zdravého životního stylu nepříliš vábný. Je to však opravdu pivo, co způsobuje pivní pupky, zvýšené hladiny cholesterolu a problémy kardiovaskulární? (převyprávěno, resp. opsáno, z http://www.zdrava-vyziva.net/pivo.php).

Pivo obsahuje množství zdraví prospěšných látek a má i řadu prospěšných vlastností. Pivovarskými surovinami tradičně bývají ječný slad, chmel, pivovarské kvasnice a voda. Nejprve se vaří ječný slad ve vodě. Před dosažením varu se na určitou dobu setrvává u nižších teplot, kdy pracují jiné skupiny enzymů rozkládajících škrob a postupně další typy sacharidů. Varních postupů je mnoho a aplikace závisí na konkrétní tradici. Během první fáze výroby vzniká tzv. sladina a odpadní obilný zbytek, mláto. Sladina je nutričně bohatá, plná vitamínů skupiny B, minerálů a rostlinných polyfenolů. Koncentrovaná se využívá jako náhražkové sladidlo a sladí se jí cereální výrobky. Mláto se používá na zkrmení dobytkem, ale dříve bylo pro chudší též vítanou surovinou k vaření kaše. Je stále dosti výživné a především bohaté na vlákninu. V další fázi výroby se sladina povaří s chmelem na tzv. mladinu, čímž se do nápoje dostanou další polyfenoly, hořčiny a silice. Tím se ještě zvýší antioxidační kapacita piva, schopnost stimulovat sekreci žluče a efektivněji trávit tuky. Jednou ze složek chmelu je též xantohumol, s protirakovinnými účinky. Mladina se zakvasí pivovarskými kvasnicemi, které spotřebovávají cukry a přeměňují je na alkohol a oxid uhličitý. Kvasnice odebírají z mladiny část vitamínů B, takže se po zfiltrování samy stávají jejich zdrojem. Zakvašením vzniká tzv. mladé pivo, které se má nechávat zrát v ležáckých tancích. Dnes však již vše může být i jinak.

Výsledný nápoj je nutričně vyváženým zdrojem polyfenolů, vitamínů B, kyseliny listové, křemíku, zinku a měkké vlákniny, který má oproti jiným izotonickým nápojům ideální poměr sodíku a draslíku, a tudíž nezatěžuje ledviny. Energetická hodnota výčepního piva se pohybuje okolo 1 500 kJ/l, u ležáku je to cca 1 800 kJ/l. Příznivě stimuluje trávení a výzkumy nepotvrdily, že by přímo konzumace piva vedla k obezitě. Problematickou zůstává však častá spojitost pití piva s konzumací tučných jídel, přemíry masa, přejídáním a sedavou zábavou.

O tom, jaké bohatství se skrývá v 1 litru pivka názorně informovala jedna z nespočtu prezentací kolujících po mailech. Vypitím získáte stopové prvky, minerální látky i vitamíny. Konkrétně: vápník 50 mg (tj. 7 % doporučené denní potřeby), fosfor 20 mg (2 %), hořčík 105 mg (čili 49 % a prezentace hezky dodává „takže se hezky vys.... na Magnesii“), draslík 300 mg (12 %), sodík 40 mg (5 %), chloridy 250 mg (22 %), vitamín B1 30 mg (3 %), vitamín B2 330 mg (21 %), vitamín B3 660 mg (45 %), vitamín B6 400 mg (31 %), kyselina listová 110 mg (52 %). A přidává prostý výpočet, kolik nutno pivka vypít pro dosažení 100 % doporučené denní dávky. Třeba u vitamínu B1 je to 66 piv, u vápníku zase 20 půllitrů za den. 

Zprůměrujeme-li počty piv u jednotlivých položek, vychází 287 piv (28 + 100 + 4 + 16 + 9 + 40 + 66 + 10 + 4 + 6 + 4). Vydělme počtem prvků a máme zaručeně zaručené doporučení na 26 půllitrů denně. A poučení? „Pokud chcete žít harmonicky, zdravě a vyváženě ... musíte chlastat jako svině“. Haf.

 

Bertíkova Pivní Hlídka XXVII.: Jihočeské pivní postřehy 2009 podruhé a pivka z plastu

Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a široširého okolí. Dnes znovu o páníkově cyklo-pivním jihočeském putování. A o tzv. pivech z plastu. Moc optimistické čtení to ale není. A bude hůř. 

Předchozímu dílu by více slušel smutnější, leč bohužel přiléhavější název Neveselá jihočeská pivní nahlédnutí. V oblasti kvality pivka, pivní kultury a gastronomie vůbec je to - v námi mapované oblasti Táborska a Písecka - rok od roku horší a horší. Snesitelných hospod zase bolestně ubylo. Jižní Čechy milujeme pořád. Malebnost, rozmanitost, lidskost krajiny. Ani prostor tu nechybí tak citelně, jak jinde. A obyvatelstvo je přívětivé a hlavně homogenní.  Nicméně pomalu už nebudeme mít kam vůbec zamířit. Čestné výjimky dvou oáz s výčepem kroužkovaného budvárku situaci částečně zachraňují. Ale nebýt úžasného Zvíkova ... Vrr.

Proč to někde jde, a jinde nikoli? Zopakujme budvarské Desatero Pivních Přikázání, které má být neoddiskutovatelnou vizitkou poctivého českého piva. Neupravíš. Nesmícháš. Neošálíš. Neudusíš. Nezaměníš. Nepřibarvíš. Neošidíš. Nepřevezeš. Nezředíš. Neurychlíš.

Opravdu musí platit snad pouze pro kroužkovaný Budvar? V Bechyni je U Pichlů za 27. V Táboře U zlatého lva za 29. Zde od půle srpna s novou grafikou jídelníčku. Nabídka českých pokrmů trošku chudší, ceny mírně přitužily. Zřejmě díky krizi. To ví každý, že když je hostů méně a jsou méně solventní, tak se musí ihned zdražit. Pivovarský gulášek již za 139 CZK však stojí. Excelentní, mocný, hustý, s maďarskou paprikou. A nikoli přehnaně italský.  

O řadě zařízení přímo na Lužnici jsme se minule nezmínili. Záměrně. Mnohé jsme odepsali již dávněji. Otřesné nejenom z pivního hlediska. Upřímně litujeme současné vodáky i tzv. vodáky. Vezměme to, pohledem pivního cyklisty, z Týna proti proudu. V Tejně fakticky nic použitelného. Pak to po břehu úplně neznáme, nicméně povodně 2002 spláchly nejen Židovu strouhu. Takže si iluze neděláme. Bechyňské Zářečí překrásné, malebné. S děsivými Krušovicemi. Odstup, satane! Chtělo by to exorcistu i deratizátora. Obdobně smýšlí kolega pivař z Chotovin-Rzavé u Tábora. V obou chotovinských pohostinstvích výhradně Krušovice. Jinak daleko nic. To je na trestní stíhání. Zpátky do Bechyně. Na druhé straně Zářečí sice starobylá Kovárna s Platanem, ale ta je zavřená snad neustále. Vodácký výčep po povodních chybí. Pohled na zámek a most však za oběti stojí. Neopomeňte vyhlídku Vojty Náprstka!

Řeka čarokrásná. Následují tábořiště Lišky a Říhovky nemající pro pivaře, gurmány ani cyklisty sebemenší význam. Motorest Kameňák nahoře obdobně. V Dobronicích je lepší  nezastavovat, neboť ani ruiny gotického hradu nevynahradí hrůzná občerstvení. Svijany v otlemeném penziónu U jezu poslouží pouze v akutním ohrožení života. Jeden Máz a rychle odtud. V „holandském“ kempu Na papírně je to ještě bezútěšnější. Bečický Country Sallon předloni, loni i letos jedním slovem humus. A na kvadrát. V Lužničance to stálo za pendrek vždy a sledovat pivní proměny smysl nemá. Logo kempového Regenta a zase opravy. Chaty i kempy přitom zpustlé, poloprázdné. Zarostlé a smradlavé více než je obvyklé. Neudržované.

Romantické Příběnice vyhlížejí skoro solidně, nicméně pouze s G a Plzní. Děkujeme, nechceme. A obyčejně platívá, že úroveň jídla bývá přímo úměrná kvalitě pivka. Výjimky potvrzují pravidlo. Na druhém břehu, před Táborem, Harrachovka. Nevíme. V Táboře se něco najde i přímo u vody. Ale lesní Pintovku již léta nebrat. Každý rok noví snad majitelé, nové „pivo“ i pokrmy. Pořád horší. Nově s velebilboardem Budvaru. Vyplatí se výšlap na centrální Žižkovo náměstí, především kvůli kroužkovanému budvárku. U řeky Na Brusírně sice Lipan, leč ve smrtelném objetí Staropramenu. Vedle U Beranů Bernard. Snad pitelný. Svijanský Máz v restauraci Na rybníčku na Klokotech. A Svijany ještě za řekou kdesi v Čelkovicích.  

V Sezimáči otravují G i Krušovice. Snad proti Benešově vile hotýlek se Starobrnem. Kozí hrádek dobyt a zneuctěn Pardálem. Mažická Kovárna taktéž. Planou a Soběslav tradičně vynecháváme, neboť s kolem tam jde o kejhák. Dráchov s vyhlášeně veleodporným hotelem. Leč býval tu gurmánsky podnik U Pekárnů. Pivka až tak fenomenální nebyla, především rybí krmě však ano. Loni již coby U bocmana se Slováky. O poznání slabší, ale za jednu návštěvu to ještě stálo. Letos zase objekt na prodej, inzerují G, jídla skoro žádná a otevíračku od 11. Na tabuli ale stojí načmáráno a polosmazáno, že snad dnes (to je kdy ?) se otevírá od 16. Konec.

Podél vody tedy skoro nic. Po silnicích to o mnoho lepší není. Namátkou: ve Slapech u Tábora platanský penzión Bobin v konečné přestavbě a nový L.E.V. s G. Malšice s Rejdou sice pořád základnou, ale pivka již na samé hranici snesitelnosti. Čenkovská Pastouška letos bez Lipana. Zato s horším jídlem, ale stále „domácími“ pizzami. Fuj. Sudoměřice u Bechyně jsou proslulé pábitelským parčíkem. Návsí Z. W. Fixleyho. Fiktivního to všeuměla. Žižka drží ptáka (se zobáčkem) pevně v ruce a pořád stříká. Přísně vědecky poházené kostky, gigantická oční bulva či artefakt se zaskleným lejnem. Pěkné. Ale co pivko? Ratejnovitý Hotel Fontána býval děs a běs. Pokud fungoval. Loni sice s logem Svijan, letos včetně bojovného G. Pryč.    

Písecká strana a směr na Milevsko to nikterak nevylepší. Stádlec a Rataje zamořené Géčkem. Sepekov jakbysmet. Opařany s Krušovicemi a Platanem, který za cestu nestojí. A v Branici je přímo ukázkově úděsný. Tudíž již zbývá pouze bernartická Sokolovna se Svijany. Nebo Dražíč se smutným a silným Lipanem. A tak raději šlapat vytrvale až na bájný Zvíkov. Nemá smyslu se ale mořit přes Podolsko, neboť Los Tlapos v Křenovicích jsou taktéž v pánu.

A na obdobnou - pesimistickou - notu z oblasti plastových piv. Obvykle však tzv. piv. Nejsme snad jediní, kteří k pivkům v PETkách přistupují apriori s nedůvěrou. Diplomaticky řečeno. Přesněji považují toto za nechutné zvěrstvo, které se ve slušné společnosti nepěstuje. Ono z PETek nechutná vlastně pořádně nic. Brr. A nikdo nám nenamluví, že se to nepozná. Jistě, zisky výrobců a řetězců se násobí a pro mnohé konzumenty je to i ulehčení přepravy. Mimo jiné však nenávratně mizí pivní kultura poctivých džbánků na pivo. Čepované přitom nikdy ničím nenahradíš. Přinejhorším sklo a hůře plechovky. Leč odporný plast? Na milost lze vzít pouze speciálky minipivovarů, třebas berounského či chýňského. Čestné výjimky.

Čeští „pivaři“ se vesele smiřují i s tím, že ačkoli mnohé pivo nese na PETce etiketu českého výrobce, tak zcela české není. Prazdroj nezakrývá, že značky Klasik a Primus, které prodává v plastu, se stáčí v Maďarsku. A tam se taktéž „vaří“. Prazdroj nemá v Česku stáčecí linku na plastové lahve a využívá pivovar Dreher v Budapešti. Obdobné to je se Starobrnem a Zlatopramenem, distribuovanými v plastových 1,5 l maxilahvích Heinekenem. Zlatopramen se vyrobí v Ústí, doveze se do slovenského Hurbanova, kde je stáčen do plastu. A putuje zpět, třeba zase do Ústí. Firmě se to vyplácí, ale selský rozum říká, že to v pořádku není. A všichni na to doplácíme. Nejen z hlediska trvalé udržitelnosti. Vrr. Starobrno se licenčně vyrábí přímo na Slovensku. Sládek se dušuje, že jsou naprosto stejná. Zlatý voči! I když možná ano, ale obě hnusná. Prazdroj se vyrábí v Polsku a Rusku, Gambrinus na Slovensku a Kozel v Maďarsku. Hrůza. A Budvar kdysi nemíval stáčírnu na plechovky a plechovkovávalo se v Rakousku.

Cílová klientela plasťáků stejně ale nepozná, odkud tekutina je a je jí to i srdečně fuk. Rozhoduje cena. O kvalitě se mluvit nedá. Pivní Tricatel. A netýká se zdaleka jen piv. Takže vaření „českého“ piva v zahraničí ani moc nevadí. Ani licence, přesuny nebo sestěhovávání.  Stella se kuchtí ve Staropramenu, kde se vaří i Braník. Hostan ze zrušeného znojemského pivovaru Heineken přesunul do Starobrna atd. Průzkumy ukazují, že PET jsou vnímány coby příležitostné obaly pro laciné, méně kvalitní, pivo. Nemýlí se. A můžeme si za to sami. Vrr. 

Letos se opět nepřekvapivě přemnožili žraví plzáci španělští. Chybí predátor a tudíž invazím zuřiví čeští zahrádkáři čelit sami musí. Vedle poctivého ručního sběru s předhozením ježkovi, kachnám či slepicím, existují solné lázně. A chemie. Jeden z osvědčených receptů je přitom vzít slimáky na pivo. Mají ho tuze rádi, láká je pivní vůně. Zahrabaný kelímek s pivkem bude brzy plný a přiláká i četné šviháky z okolí. Ti se utopí nebo otráví alkoholem. Příšernější smrt než utonutí v Krušovicích či Géčku si lze představit přitom jen těžko. Co na to profesionální humanisté a popletení ochránci čehokoli? A co Kocáb? Když už si do svých skromných haciend nechtěl nastěhovat oblíbené feťáky z Milady, tak alespoň plzáky. Haf.

 

Aktualizace a Jezevcovy pivně-kulinářské drby

(z 1. září 2009, leč stále prázdninové)

Černá Hora (BPH I.): V malém žižkovském Království (www.kralovstvi.com) vše standard. Tudíž O.K. Režim prázdninový. Páni a paní Králové dokonce vyhlásili celozávodní volno. Ale jen na pár dnů. Od půlky srpna zas fungují. Stále bez sobot, což přetrvá i v září. Haf.

Svijany (BPH II.): U (bejvalejch) vyndanejch, v Krásově 13, Kníže i Kněžna pitní a mocní. Výjimečně však mírně nakyslejší, leč v normě ještě snesitelné. A tácky jsou už v rychtiku. Orig svijanské. Personál relativně stabilizován. Aspoň do konce prázdnin. Pokud se Richard ovšem nenavrátí, opětovně nastanou šachy a zmatky. Vrr. Pod žižkovským vysílačem U sadu (http://www.usadu.cz) první srpnový víkend hody staročeské. Rustikálně stylové. Kulajda ze zastřeným vejcem, fašírka a mlátem s lepenicí, zajímavá echt staročeská kačena s pečenými jablky, fajnovým jalovcovým přelivem a škvarkovými pagáči, domestikovaný ušák na černém pivě se šafránovou pohankou, vskutku přepychové vepřové ocásky pečené na rozmarýnovém sádle s česnekem a nádavkem šunkový kucmoch. Procházka pivním sadem vedle stálých Svijanského Mázu, náchodského Weitzenu a Mastera 18^o ještě s Berounským Medvědem 11^o. A Pivní režnou pálenkou z Černé Hory. V lahvičkách speciálky z Náchoda (16^o, 21^o, 24^o), Guinness či černohorské chmelové limo Grena. K tomu v origpetkách Berounský Medvěd tmavý 13^o i Grizzly 18^o. Dost slušné. Počátkem srpna úspěšného Medvěda střídá Dobruška, Rampušák 12^o. Má vydržet na čepu až do závěru srpna. Víkend další ve znamení pokrmů z vepřové panenky. Známe pouze z doslechu, neb jsme v tomto čase velebili domácí panenky na Zvíkově. Prorostlý bůček je ale stejně lepší. Haf. Od 13. 8. prodloužený víkend specialit gulášových. Kančí s knedlíkem karlovarským, jehněčí s bramborovým, mexický s hráškovou rýží, houbový s těstovinami, fazolový s bramborem, drůbeží drůbkový s variacemi knedlíků a plzeňský s křenem a též variacemi. Za invenci a pravidelné akce pochvala. Nicméně gulášky sotva průměr. A za ceny sice nikoli překvapivé, leč kvalitě a množství plně neodpovídající. Gulášem roku přesvědčivě zůstává pivovarský z táborské pivnice-pizzerie U zlatého lva, který je taktéž za cenu kolem 140 českých (po mírném přitužení přesně za 139, U sadu však některé dokonce za 145). A stříbrnou příčku drží další pivovarský z další orig Budvarky, tentokrát dejvické. Sadovské gulášky daleko za medailovými pozicemi. Následuje prodloužený víkend specialit z brambor. My raději masíčko v duchu rčení „brambůrky prasátku, prasátko nám“. Ačkoli kvalitní česká brambora k zahození taktéž určitě není. Kde ji ovšem sehnat? Vysoce kvalitní prané čerstvé konzumní české brambory pro speciální přípravu jídel nabízí program La Fourchette des Gourmandes (http://www.lfdg.eu/default.htm). Produkci zajišťuje Česká farma Trading z Mochova. Její náplní je posklizňová úprava a balení konzumních brambor a cibule pro maloobchodní řetězce, supermarkety a velkoobchody. Což tahle odrůda Annabelle coby královna salátů, Innovator na smažení, Satina se širokým kuchyňským uplatněním a nejen na pečení? Nebo raději červené rohlíčky Cecile? Zpět do sadovní reality. Zde brambory sypané sýrem, gratinované s brokolicí, na pánvičce s kuřetem, v županu (pečené rozmačkané s máslem, kořením a okurkou), s uzeným, feferonami, sýrem a opečeným chlebem (zajímavé), smetanové s lososem a bylinami, tradiční halušky, netradiční bramboráčky se smetanou. Pracné, leč jednou za rok to úplně stačí. A brambory samotné nikterak exklusivně lahůdkové nebyly. Běžné. U brambor dnes delikatesních, dříve běžnějších, totiž ani není nutné vymýšlet přehnané kombinace. Uvařit ve slupce či bez a vychutnávat. V jednoduchosti je síla. Haf. Haf.

Chýně (BPH III.): Chýňské pivko jsme avizovali též v jednom šenku pražské Liboce. U studně. Podnik jsme si při pivních cykloexkurzích však maličko popletli. Správně má být Libocká studna. Nachází se nahoře na frekventované Libocké ul., kousek pod bránou do Hvězdy. Otevírá od 16 a inzeruje G, Plzeň a Kvasnicový ležák polotmavý. Což by Chýně býti asi mohla a asi i bude. Bližší reference nemáme, leč jsme obezřetní. Zvenku zařízení vábně příliš nepůsobí. Ale především tady měla pracovat jistá síla z bývalého restu U Bohouše v Lipanské na Žižkově. Podnik vydržel krátce a proslul nejenom věčně nalitým personálem (asi právě tímto), ale hlavně nehorázně nechutným mixováním piv. Fuj. Tedy opatrně. Raději doporučujeme Pivovarskou krčmu či velký Hojda Restaurant přímo v Chýni. Loni jsme na chýňské ještě putovávali do restu u hřiště v Přední Kopanině. Kam jsme jezdívali či chodívali z horoměřického bufetu lesní stezkou přes Juliánu. Cesta pěkná, nicméně místními jsme byli opakovaně varováni před smečkou potulných psů z blízkého statku. Takže raději už ne. Vrr. Chýně samotná však zůstává stálou špicou. Ostatně náš TOP 09 zážitkových piv letošní sezóny (bez ohledu na kategorie) vyhlíží prozatím takto: 1 - 2. Zvíkovská Labuť 11 % a Dvorní světlá výčepní 10 % z Chýně, 2 - 3. Purkmistr 12 % z plzeňského Pivovarského dvora a Budweiser Budvar 11,9 %  kroužkovaný ležák. Rozdíly jsou přitom nanoskopické a i další pivka z Chýně se uvedeným blíží. Ještě zvláštní ocenění: Zvíkovský Rarášek malinový, Zvíkovská Královská Zlatá Labuť a Opat Bitter Kvasničák (a vlastně i Opat Pepřový). Haf.

Polička a Kácov (BPH IV.): Návštěva Rybářské bašty u Botiče nedopadla. Na uliční vývěsce, i na www stránkách, stále včetně Kácova 12. Avšak pozor! V reálu přibyla loga Staropramenu, G a na polosmazané jakési tabuli již Kácov mezi řadou eurohnusů nefiguruje. Opatrně a zdvořile zkoušíme obsluhu. Prosíme o kácovské. Zakyslá bledule kysele odfrkne: „Netočí se“. Neboť se nacházíme na venkovním posezení, zkoušíme to pro jistotu ještě jednou - zda tedy vevnitř? Slečinka nyní již vztekle znovu zavrčí „Netočí se“. A na poslední dotaz, zda se ještě někdy točit bude, když už Kácov podnik inzeruje, přichází opět velmi příjemná odpověď. „Neslyšíte, říkám, že se netočí“. Přesně podle bontónu a s gustem posíláme nánu tam, kam patří. Nahlížet do jídelníčku cenu žádnou nemá, takže sbohem. Pokažené nedělní odpoledne. Jediná možnost je nedat takovýmto zařízením vydělat ani kačku a všude o jejich pohostinnosti informovat. Vrr. Na Pankráci U Klokočníka stále řádí nesnesitelná pí. Lenka. Nejprotivnější obsluha ve Střední Evropě a přilehlém okolí. Čili s kácovským máme smůlu. Snad výlet přímo do pivovárku k Sázavě.  

Budvar (BPH VI.): Z produkce naštěstí stále ještě státně-národního Budvaru bývá někde někdy snesitelný 12^o ležák. Nikoli však v podnicích typu tzv. čínských bufetových hnusáren, ale v zavedených pivnicích, kde se mu řádně věnují (třebas Šumava ve Štěpánské i přes své dosti početné mouchy). A nemusí být ani tankový. Ale bohužel už pozbyl totalitní sladkosti. Báječný je ovšem kroužkovaný ležák. Pro nás jedno z nejlepších pivek vůbec. Nejbáječnější v přeoblíbené dejvické Orig Budvarce (http://www.budvarkadejvice.cz). A obvykle nezklame ani v několika šencích přímo v Budějovicích (malý a velký pivovar etc.), ani v Táboře či Bechyni. Ale dříve v Jižních Čechách tolik pitná, průtočná a mazlivě lipová 10^o je definitivně minulostí. Se slzou vzpomínáme na překrásnou mažickou Kovárnu, posezení pod stromy na Kozím hrádku i na supertradiční Doudovu malšickou Rejdu. Ještě před pár lety ... Vrr. Berry Verhoef budvarské světlé výčepní pivo (alc 4,0 %) líčí poněkud méně poeticky. Coby „... lehký Budvar ... určený pro místní trh. Jedná se o řídký světlý ležák se slabou plností a s nevtíravým sladovým aroma. Nasládlá chuť vyúsťuje v krátké suché doznívání“ (Velká encyklopedii piva, Rebo 2003, s. 281). Leč s krátkým suchým dozníváním bychom dříve rozhodně nesouhlasili, desítka byla šťavnatá, nevysušovala ústa, skvěle hasila žízeň. A skvěle se na ní jezdilo. A bývala pitná, pivař se ihned těšil na další. Berry však zřejmě okusil jenom lahváče a o čepovaném nemá moc páru. Odpusťme mu. Co však odpustit nelze je, že s invazí agresivních Pardálů vše skončilo. Výsledkem dnes bývá žlutá nahořklá voda, daleko méně pitná, která rychle zplihne. Po lipovém květu už ani památky. Chemikálie, která se nezřídka kryje s Pardálem. A zda je to záměrně již  přímo z fabriky nebo výsledkem šikovného mixu vykutálených (a prasáckých) restauratérů, je nám koneckonců dost jedno. Vrr. Leč pokud Budvar pro pivaře udrží kroužek na nynější úrovni, budeme se stále k němu modlit. Ámen.      

Zvíkov a Lipan (BPH VII.): Veselé Labutě a rozverní Rarášci (http://www.pivovar-zvikov.cz) válcují smutné Lipany (www.pivovarlipan.cz) na všech frontách. A nabídka jídel, obsluha, prostředí, okolí? To se srovnávat naprosto nedá. Totálně jiná galaxie. Zvíkovský minipivovar i Zvíkov hrad samotný úžasní. Ale jistá minipiha na kráse tam přece jenom je. Ve vitrínách minipivovárku trůní různé reklamní předměty i pivní suvenýry a mezi nimi za 299 českých knížka Písecké pivovarnictví od jistého Jiřího Fraňka. Historie od roku 1620. Nicméně zakoupit se tady přímo nedá, prý možná až v Písku. Leč servírečky profesionální a některé přemilé a opravdu, opravdu velmi sošně buclaté. Mlaďounké jihočeské selky. Haf.

Nymburk (BPH IX.): Kerská Hájenka funkční a i během září má být otevřena od doby oběda denně, mimo po a út. Jako tip na výlet pořád platí. Leč o pěkných víkendech obvykle zcela nabitá místními, lufťáky, přespolními, cyklisty, motocyklisty, automobilisty, cizinci, pejsky, ženskými, batolaty a vším možným. A obsluha, ani kuchyň příliš nestíhá. Ani jídla nejsou tak vymazlená. A 22. 8. Nymburská 11 fakt za moc nestála. Vodová. Snad bude v září lépe. Vrr.

Náchod a sýry na Žižkově (BPH XXIII.): Na Žižkově U sadu 24. - 26. 7. tématický víkend se sýrovými variacemi. Sice žádné hrůzné prefabrikované smažáky, nicméně ... Hermelínová omeletka, dvojbarevný sýrový špízek s červenou cibulí, papriky plněné syrečkovou drtí a slaninkou, olomócká bomba s hermelínem smažená etc. I když byl celičký víkend ve znamení logisticky mimořádně náročného (a stále náročnějšího), každoročního, přesunu na jih Čech - smaženého pivase v šunkovém loži jsme ještě stihli. Ušel. Leč se nám zdá, že pivní sýry byly v dobách temna nějak lepší, pivnější, sýrovatější. Ostatně jako skoro všechno. Aneb svatá pravda matky rodu Poštůlkové v Kamenném řádu: „Staré pořádky byly dobré pořádky“. Vrr.

Pivní literatura (BPH XIV.): V srpnovém čísle časopisu F.O.O.D. (Fascinující - Obyčejné - Okouzlující - Dobré) vložena Česká pivní kuchařka. Krátce velebí pivo coby tekutý chléb, doprovázející tradiční českou kuchyni. A vybízí k ochutnání některého ze šestnácti receptů. Včetně načinčaných vyobrazení. Některé recepty úplně tradiční a notoricky známé nejsou, leč o zcela překvapivé bomby se nejedná. Takže možná nejvíce zaujme reklama na osvěžující nealkoholický nápoj Švestka. Standa Bernard s „čistou hlavou“ (švestkovou) se fakt povedl.  

Pivní kuchaření a kapsaicin (BPH XXIV.): Další porcička informací o paprikách, těch pálivých nikdy není dost. Kapsaicin způsobující jejich pálivost není zajímavý jen z hlediska lékařského, ale má význam i pro potravinářství. Na MZLU v Brně usilují proto stanovit obsah kapsaicinu v paprikách a umožnit zařazení odrůd paprik do skupin pálivosti. Jde o sestavení intervalů hodnot pro jednotlivé stupně pálivosti, podle nichž by se odrůda zařadila do určité skupiny. V praxi by zavedení ,,stupnice pálivosti“ mohlo doplnit senzorickou analýzu. Údaji, že paprika pálí silně, mírně či vůbec by navíc odpovídalo i konkrétní číslo. Papriky obsahující ve 100 g čerstvé hmoty 700 - 1 200 mg kapsaicinu jsou velmi silně pálivé, 300 - 699 mg silně pálivé, 50 - 299 mg  pálivé, pod 50 mg  nepálivé a pod 10 mg sladké. Jednotlivé části plodů papriky přitom obsahují rozdílná množství kapsaicinu, a ani samotná dužnina nepálí ve všech místech stejně. U některých odrůd pálí nejvíce semínka, u jiných dužnina nebo semeník. V umolousaném indicko-pákistánském šopu, vedle stejně umolousané Pákistánské restaurace, v Lipanské ul., lze zakoupit sáčkované sušené chilli papričky a mleté chilli. 100 g Chilli Powder Extra Hot od fy TRS má být to vůbec nejostřejší na skladě. Leč hodně, hodně slabé, vyčichlé. Trochu sice po hodné chvíli pálit začíná, ale zklamání. Ostatně, co lze za 22 českých očekávat. Vrr. Naga Bih Jolokia mletá snad bude jiná klasa. Deklarována je obrovská pálivost a zároveň má překvapit úžasná ovocná chuť této papričky. Další zásilku od firmy Habanero.cz (http://www.habanero.cz) očekáváme netrpělivě. Dorazila též neextraktová netradiční omáčka ze třídy silně pálivých - Holy Jolokia, louisianského stylu. Příjemná, octovost přijatelná. A nikoli úplně klasické cucavé bonbónky. Jahodový drops s kapsaicinem. Nevinná síla. O obém však podrobněji až příště, až bude zážitků více. Mleté koření Naga Bih Jolokia však naděje naplnilo jen částečně. Po přivonění nutí ke kýchání, ale první vjem je velmi silně uzený. Tahle si představujeme spíše Chipotle. Pálivost značná, leč ultrabrutální a pekelná nikoli. Náběh pozvolný, vůně i chuť silná a příjemná. Koncovka dlouhá, fajnová. A tradičně jednu lehkou maličkost z Pivní kuchařky: dneska rajská jablíčka zapečená s pivkem. Několik větších rajčat omyjeme a oloupeme, rozumí se spařená, a pokrájíme na větší plátky. Dáme nejlépe do zapékací mísy s troškou (nikoli Zdeňkem - humor) másla. Povrch zalijeme rozšlehanými vejci, hustě posypeme nastrouhaným sýrem, okořeníme dle libosti a polijeme tak 0,3 l světlého piva. Pečeme dozlatova. Bonusem přidejme náš zaručený recept na nikaragujské lečo. Přímo pivní sice není, nicméně zaručeně překvapivý. Před závěrem do leča připraveného podle vlastních zvyklostí přidejte práškový cukr a skořici. Pozor, nikoli ale pouze pocukrovat a poskořicovat! Cukru velmi notně a u skořice až budete mít pocit, že pokrm je definitivně zkažený, tak ještě minimálně jednou tolik. Vše zkaramelizuje a výsledek je fakt velezajímavý. Ne každý ovšem těžké aroma zcela nedietního leča unese. Dáváte-li do leča vejce, můžete samozřejmě přidat. Krmě je to přímo revoluční, dává moc a velkou sílu. Možná proto zvítězil José Daniel Ortega Saavedra coby vůdce sandinovské FSLN a opakovaně též i nikaragujský prezident. Haf.

Jihočeská pivní nahlédnutí (BPH XXVI.): Pivně-gastronomických postřehů ze 14. ročníku soukromé Tour de Putyk severními oblastmi Jižních Čech je tolik, že je jim věnováno celičké další pokračování. BPH XXVII. Nicméně potěšitelných pivních zážitků je, bohužel, o poznání méně. Mnohde přesně v duchu drsné moudrosti třeboňských zemědělců, že: „Chlast musí bejt hnusnej, aby si na něj lidi nezvykali“. Nicméně nekvalitní pivo jest vizitkou hovadství. Vrr.

 

Bertíkova Pivní Hlídka XXVI.: Letošní jihočeská (nejen) pivní nahlédnutí

Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a široširého okolí. Dnes poreferujeme o tradiční páníkově cyklo-pivní prázdninové exkurzi. Od Tábora, přes Malšice, Bechyni a Dražíč, až po Zvíkov.

Tradiční putování zahájeno tradičně náročným vyloděním v tradičním Táboře. Dráhy se vytáhly. Překvapivě. Vlak z Prahy odjíždí na čas a na příjezdu zpoždění pouhopouhých pár minutek. Nejméně, co pamatujeme. Na táborském rynku pořád zlatá Budvarka U zlatého lva, neboli Italská pizzerie & Český restaurant v jednom. Pořád sice nechápeme, co má nějaká picérie co dělat v historickém domě na historickém náměstí v husitském městě. A v budvarské origrestauraci k tomu. Ale budiž. Pivko mají, naštěstí, pořád dobré. Na čepu 10, 12, 12 tmavý a hlavně kroužkovaný ležák. Skvostný. Celkem fajnový je pivovarský guláš. O víkendu zase světlejší a víc lečový, než ve dny všední, kdy bývával lepší. Leč tentokráte stejně „italský“ i ve středu. Zahrádka milá a neustále vysedávající místní tzv. podnikatelé tragikomičtí. Přímo u Lužnice Na brusírně možno stále otestovat silný Lipan. Zde ale žádný zázrak. Pár metrů po břehu však na pohled příjemné posezení s nabídkou i kvasnicového Bernarda. Zkusíme.  

Křižíkova bechyňka opět trpělivě čeká před nádražím. A stejný vousatý průvodčí zase stejně brblá při nakládání bicyklu. Leč mile a hlavně to již patří ke koloritu. Pro nezasvěcené připomeňme, že termín bechyňka má krajově i jiný význam. Vedle nepřekonatelně originální trati Tábor - Bechyně (završené jízdou po slavném mostě vedle aut) označuje ještě jisté břišní příhody z místní vody. Nás míjejí, neboť pečlivou aklimatizaci opravdu nikdy nepodceníme.

Šťávova Bechyně je zase stejně ospalá a malolázeňsky poklidná. Letní siestu narušují pouze ryční důchodci. Dle chrochtání burani z Holandska. Na přehnanou čistotu při stolování si taktéž příliš nepotrpí. Obdobné zkušenosti s nimi máme i z Českého ráje. Přežít se ale dají. Mávneme na Růžičku, zdejšího to servismana kol. Penzión U Pichlů (resp. Kalousků), v č.p. 141, se zahrádkou, naprosto nečekaně opět s obsluhujícími brigádnickými děvčátky. Ještě mladšími a ještě pomalejšími a nešikovnějšími než vloni, předloni etc. Nicméně na tabuli stále trůní nápis exkluzivní kroužkovaný Budvar. Čepují i tmavý a Platana. Táborský kroužek však tradičně bývá říznější i chladnější. Vše odpuštěno při pohledu na skvostně grilovaného (přímo vypraženého) duhového pstruha v česnekové košilce. Ani rostbíf z grilu není úplně marný. A nechybí ani obligátní sršeň z protějších lip. Bát se netřeba, jen si párkrát cucne černého a letí.

Malšická základna - osvěžovna Rejda na místě. U stadiónku. Kupodivu mírná změna otevíračky. O víkendech již až od 16, jindy od 9. František má nového ježka, Míla vestičku a fungl nové jsou i ubrusy. Bohužel nepříjemně pardálovské. Na čepu stále Budvar 10, prokletý Pardál, Platan 11 a Plzeň. Budvarská desítka sice pořád vcelku osvěžující, ale rok od roku méně pitná a chemičtější. Stále více pardálovitá. Zkoušíme Platana, rozdíl prakticky nulový. Kupodivu chybí nakyslost. Osazenstvo naštěstí stále stejné a všichni na svých místech. Tak to má být. I na rituální uvítání dojít muselo: „Tak jste zase zahájili pobyt, takže zase rok v p...“.              

Nálevny v Dobronicích přímo na Lužnici za rozbor fakt nestojí a návštěvy rozhodně nedoporučujeme. Odporný starouš, ještě odpornější Plzeň, děsivý mixovaný Budvar atd. A je jedno zda trpíte v Marešově olezlém, obludně umolousaném i předraženém kiosku či nahoře v Hospůdce pod kaštany. Což je neskutečně nechutná skoropizzerie s pozoruhodně nedobrými pizzami (nic jiného nevedou), za nehorázné ceny. Na zchátralém penziónu U jezu se objevil nečekaný neón Svijan. Mají mít Máze, Kněžnu, Kvasničáka. Otřesné zkušenosti let minulých velí k opatrnosti. Odvahu nalézáme, ale štěstí nemáme. Holanďani vše snědli i vypili a tudíž zbývá pouze Máz. Žízeň zahnal, leč krmě i prostředí zde nemírný humus. A přímo v lesním campu Fort Dobronice? Že by mírný pokrok oproti loňským Krušovicím? Ne, ne, ne. Osádka z menzovní pizzerie „čepuje“ G a Herolda 10^o. Opět pozoruhodně naprosto nepitelného. Vrr.

Náladu a chuť si šlapeme spravit do Čenkova. Těšíme se na Lipana a loni veleslušnou kuchyni. Kluzákův penziónek však zčásti doklouzal. Nabídka jídel lákavá o poznání méně a především již pouze s G a Plzní. Nic pro nás a tedy definitivní sbohem. Bez šátečku. Vrr. Za Lipanem nutno přímo k prameni. Do Dražíče. Šlapání tam stejně úmorné jako v minulosti. Kvasnicový Lipan světlý i tmavý stále mocný a tak nějak depresivní. Ale zdá se nám trochu řidší a méně malvazovitý než pamatujeme. Nabídka, včetně obsluhující paní Papulové, beze změny, leč na vyhlášený podnik opravdu nic moc. Bez hovězího a samé směsi s hranolkami. Specialitek k pivu minimálně. Situaci zčásti zachraňují zajímavě naložení sledi po staropolsku a nabídka dvou hotovek. Návštěva dražíčského Pivovarského dvora Lipan je povinností, ale upřímně řečeno jednou za rok úplně postačí. Ve Zvíkovském Podhradí je to o něčem jiném.

Pivovarský dvůr Zvíkov opětovně excelentně oslňující. Návštěva roku 2009. Domácí uzený bůček či libovější panenka z říše snů. Biftek Rarach s pivním přelivem výborný, po doostření couvertovým Pimentem vynikající a byla-li by naše oblíbená Lethal Ingestion Jolokia Hot Sauce byl by famózní. A jelení biftečky s flambovanými brusinkami luxusní, ale jemnější a dámské. No. 1 zůstává bůček na prkénku, s bochníčkem domácího chleba. Pivka přímo božská. Lahodná Labuť 11^o světlá, plzeňského typu, tradičně osvěžující, hořká, pitná. Nezklame ani černá Labuť 13^o. Milým překvapením je 11^o Rarášek malinový. Osvěžující s lehkou příchutí malin. Přitom pivní a skvělý na žízeň v letním parnu. Svrchně kvašený typu weizenbier. Od jara se ujal. Má dokonce úspěch větší než standardní Rarášek se zázvorem.

Venkovní posezení zpestřuje rojení, přesněji invaze nosálů. Jsou všude a připomínají klíšťata s chobůtkem. Leč nekoušou a jsou chránění. Takže o nic nejde. Další návštěva ve znamení vos. Letos prý zmutovaných a s účinnějším jedem. Vše ke Zvíkovu neodmyslitelně patří. A zapomenout nelze na pivní aperitiv - polotmavý extraspeciál kvasnicový nefiltrovaný, vyleželý 14 měsíců. Královská Zlatá Labuť 26^o. Delikatesní pivní portské. A pěkně silné. Na podzim konečně musíme využít nabídku zážitkových menu, mysliveckých a staročeských hostin či grilovaných fajnovostí. Určitě. Haf. Haf. Pro úplnost přidejme, že na samém začátku Zvíkovského Podhradí U rejdaře inzerují Lipana. Proti Labutím a Raráškům je bez šance.

Trasa na Zvíkov přes květovskou oboru pořád excelentní, včetně pochrochtávajících divokých prasátek, letos všude mimořádně početných. Hospoda v Branici stále úplně bez jídla a s Platanem 10. Loni pitelným, letos strašidelně odporným. Chemická hořkost, svíravost, pachuť, stahuje, žízeň nehasí. Velmi blízko G. Jedno jedinké nechutně cítíme i po mnoha kilometrech. Platana desítku nikdy více. Veliká škoda je však branického opěrného bodu. Vrr.

V partyzánské obci Bernartice starý motorest na návsi pivařům neposlouží ani v nouzi nejvyšší. A Sokolovna otevírá bez úterků a čtvrtků až večer. Je avizována coby protivínská,  ale na čepu naštěstí pouze Svijanský Máz a Kvasničák. Má být i Kněžna. Zde slušné pivko i  posezení, včetně páteční harmoniky a již vzácné vodácké atmosféry. I když k řece je to dosti daleko. Stádlecká a ratajská hospoda zlikvidované agresivním G. Tak skončil i Dráchov. Kde jsou časy Pekárnů ... Tristní. Ale hlavně zamrzí konec Los Tlapos v Křenovicích. Převeliká škoda. Nejen Svijan, ale především domácí krmě. Nejenom držťkovka byla fenomenální. Vrr.

Přes veskrze polní podmínky i skoro horské etapy (včetně legendárních nočních sjezdů z Malšic, kterých již máme přes stovku) sledujeme pivní a pivařské aktuality. Třebas jak B. Hussein Obama u „piva“ řešil údajný rasismus v USA. Pivní summit měl smířit arogantního harvardského akademika nebílé kůže s akčním světlejším policistou. V duchu rasismu naruby prezident policistovo zákonné počínání okamžitě označil za stupidní. Vše pak žehlil pozváním aktérů na jednoho lahváče. Sám přitom ucucával slabý Bud Light z produkce lži-Budweiseru, víceprezident J. Biden zase nealko Buckler od Heinekena, policista J. Crowley kanadský Blue Moon a H. L. Gates bryndal Sam Adams Light. V duchu politické hyperkorektnosti média neopomněla zdůraznit, že nejrozumnější byla pivařská volba právě černého vzdělance. Je fajn, že americký prezident skutečně naplňuje všechna očekávání. Americký Gorbačov jako vyšitý.  

Na konec nejenom prázdninový tip k Lužnici. Klíšťatům nesvědčí vitamín B. Ten je obsažen taktéž v pivu. Výzkumy prý odpuzující účinky prokazují u nejméně třetiny populace. Netřeba však cucat Pangamin dražé. Nasávejte pivko a klíšťata nebudou nasávat Vás. Haf.

 

Bertíkova Pivní Hlídka XXV.: Stopy Josefa Švejka v žižkovském bahně a zase o papričkách

Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a okolí. Odpočinkový díl přináší něco málo o J. Haškovi a jeho žižkovských pivních trasách a kumpánech. A zas přídavek o papričkách. K pivku patří.    

Ve vřavě Velké války, uprostřed Haliče, dobrý voják Josef Švejk zpovídá burše dobrého poručíka Duba Kunerta: „Vodkuď vlastně seš? Přímo z Budějovic? To chválím, když je někdo přímo vodněkud“ (s. 574, cit. dle Hašek, J.: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Díl I - IV. Praha, Práce 1955). A vodkuď vlastně byl Švejk a potažmo jeho duchovní otec Jaroslav Hašek? Kam chodívávali na pivko? Sehrál v tom roli i Královský Žižkov?

Hašek (narozen 30. 4. 1883 v Praze) domovským právem náležel do obce Mydlovary u Českých Budějovic. Osudy a cesty Josefa Švejka mapuje známý haškolog Radko Pytlík ve stejnojmenné práci s podtitulem Pojednání se sedmi záhadami (Praha, Emporius 2003). Rozebírá vznik nesmrtelného anti-románu v kontextu reálií, ke kterým náležely samozřejmě  restaurace a hospody. A to i žižkovské. Mnohé důležité se přitom odehrávalo právě tady.

Začíná to žižkovskou hospůdkou U Pánků ve Veleslavínově, dnes Víta Nejedlého. Tady sedí v polovině února 1921 Hašek s ruskou manželkou Šurou a zapřísáhlým žižkovákem Frantou Sauerem. S ním se po návratu setkává U Jelínků, s tehdy silným třeboňským pivem. Proskribovaný navrátilec Hašek získává podnájem v Bořivojce, tehdy Riegerově ulici č. 33. A právě U Pánků vzniká nápad na vydávání humoristických sešitků, s jejich kolportací po hospodách. Včetně U Kroužků či U Tábority nebo U Blanických rytířů, kde prý s Haškem rád poseděl i Josef Lada. Po překonání finančních potíží vychází první sešit Švejka 14. 3. 1921. Hašek však byl po návratu zahořklý, sebeironický, měl vážné existenční potíže a pro mnohé nesl pečeť vlastizrádce. Nemínil se nikterak plést do politických akcí a odlehlost žižkovské periferie, této proletářsko-bohémské republiky s vlastními zákony, mu zřejmě vyhovovala. 

Již před válkou byly hospody často jedinou jeho tvůrčí dílnou. Pro zrod Švejka se  pak stala klíčovou malá žižkovská hospůdka U Kamenáče, kde šéfoval dobrodruh Karel Šnor. Přitom postava Švejka se poprvé objevuje již v roce 1911. Ne zcela objasněnou záhadou stále zůstává jeho předobraz, např. reálný burš u nadporučíka Lukáše, jakýsi František Strašlipka. Peripetie pokračují, přistupují problémy s dramatizací Švejka u E. A. Longena atd. Hašek přitom nespěchá a nakonec zakotví v dobrovolném vyhnanství. V sázavských lesích v Lipnici, kde bydlí v hostinci U České koruny. Zde vznikají další sešity a tady také v nově zakoupeném domku č.p. 185 Hašek 3. 1. 1923 umírá. Osudy dobrého vojáka Švejka zůstávají nedopsány.

Znalci dobře vědí, že ke geniálnímu dílu neodmyslitelně patří nejen obdobně geniální Ladovy ilustrace, ale v neposlední řadě vysvětlivky. Nejen kvůli legendárnímu (pravdivému) výroku vrchního vojenského lékaře jménem Bautze: „Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande“ (výše cit. Švejk s. 93, resp. 725). Zmiňovány jsou i plzeňská restaurace U Brejšky ve Spálené (s. 53), nuselský podnik U Bansethů (s. 63), U Vejvodů (s. 114), pověstný Kuklík na Petrském náměstí (s. 128), starý hostinec ve Štupartské (s. 195), U Mariánského obrazu v Hybernské (s. 223), noční zařízení U Starý paní v Michalské (s. 533), Černý pivovar na Karláku (s. 559), taneční restaurace s velkým sálem Beseda ve Vladislavově (s. 608) nebo starobylý pivovar a hostinec U Montágů na náměstí Malostranském (s. 641). Dále celá řada nočních vináren, kaváren a tančíren (Montmartr v Řetězové, Bendlovka v Sokolské, Stoletá  na Zderaze, zábavní místnosti v Nekázance, U Špírků v Kožné) či nevěstinců a „pochybných místností“ (U Šuhů v Rybné, U Starý paní, U Dvořáků, českobudějovický Port Artur aj.).

Taktéž zde nechybí vyhlášený podnik U Fleků (s. 388), u kterého vysvětlivky půvabně vysvětlují: „... starodávný pivovar a hostinec v Křemencové ulici v Praze II. Hostinec býval sídlem vlastenčícího pražského maloměšťáka, radikálního jen u pivní sklenice“ (tamtéž s. 747). Pozornost je věnována také předměstské pivovarské pivnici U Rozvařilů (s. 554), „s níž soupeřily jiné známé poříčské pivovarské hospody, „u Labutě“ a „u Bucků“; všecky tři hostince pořádaly od sedmdesátých let minulého století a ještě za první republiky ve svých zpěvních síních lidové zábavy („tingltangl“)“ (dtto s. 758).    

Další Švejkovy osudy následně rozvíjí Karel Vaněk. Dokončuje nedopsaný díl IV a přidává V a VI (Vaněk, K.: Švejk v ruském zajetí a v revoluci. 1 a 2. Praha, Československý spisovatel 1991). Svérázná literární kuriozita kvalit originálu samozřejmě dosáhnout nemůže, leč za přečtení stojí. I když Vaňkův bodrý vtip a drsný humor zdaleka není tolik laskavý jako u Haška. Zmiňován je zde samozřejmě Kalich, dále Banzethovi a některé další podniky, kam se Josef Švejk po válce moc těší (s. 103, 132, 211, 294 (1) či 213 (2)). Povedená je scénka s jídelníčkem pražského hotelu Černý kůň, úspěšně vydávaným za pasport (s. 297-298 (1)) atd. 

Mnohé z připomenutých podniků přibližuje výpravná publikace Zábava a slavnosti staré Prahy představená v BPH XIX. Do svérázného světa staropražských nejenom putyk poutavě vtahují knížky Karla Ladislava Kukly (např. Pražské bahno. Praha, Svoboda 1992). Hold velikánu Haškovi skládá jeho pomník. Stojí kde jinde, než na Žižkově. Na Prokopáku. Čekalo se na něj hodně dlouho. A mezi námi - mohl být povedenější. Čest Haškově památce!

Od Švejka k papričkám. I Švejk, Palivec, Marek či Baloun totiž jistě zbožňovali nejen pivko, ale určitě i ostré. Náš interes pálivým byl avizován BPH XXIV. Existuje okolo 3 000 odrůd sladkých a pálivých paprik, používaných jako zelenina či koření. Plody jsou zdrojem vitamínů (skupiny B, C, provitamín A) a minerálů (draslík, hořčík, železo). Pálivé papriky se v Jižní Americe konzumovaly již 7 500 př. n. l. Jde o první zdomácnělou zeleninu v Americe.

Do rodu paprika (Capsicum) se zařazuje celkem 25 druhů. K základním náleží pět: 1) Capsicum annuum L. coby nejpěstovanější druh, zahrnující Jalapeños a většinu českých odrůd (Zorka, Věrka, Pálivec, Hektor); 2) Capsicum baccatum L., původem z Peru, jehož plody vyrůstají vzpřímeně, později převisají a jsou známé coby ájí papriky; 3) Capsicum pubescens R. et P., z Bolívie, jehož rokoto papriky mají modré květy, kulovité plody s černými semeny; 4) Capsicum frutescens L., s malými plody vzpřímeného vzrůstu, vhodnými pro pěstování v květináčích, ke kterým náleží taktéž i odrůda Tabasco (Greenleaf Tabasco) používaná pro výrobu omáček a kayenne papriky; 5) Capsicum chinense Jacq., původně z amazonského povodí, mající dlouhou pěstební dobu a zahrnující nejpálivější odrůdy (včetně Habanera).

Pálivost paprik je způsobena kapsaicinoidy, v čele s kapsaicinem majícím blahodárné účinky. Používá se při svalových bolestech, špatném prokrvování končetin, proti omrzlinám a stal se také součástí diet. Alkaloid byl poprvé izolován roku 1862 a jeho obsah v paprikách se vyjadřuje pomocí stupnice SHU. Papriky sladké vykazují 0 SHU. Čistý extrakt kapsaicinu 15 (někde uváděno 16) mil. SHU. Nejvyšší hodnota pálivosti 1 041 427 SHU (což odpovídá 65 089 mg kapsaicinoidů/kg) byla zjištěna u papriky Capsicum chinense Jacq., odrůdy Bhut Jolokia. Odrůdu lze najít též pod názvy Naga Jolokia, Bih Jolokia, Borbih Jolokia. Názvy jsou dány místem pěstování. Pochází z Indie, z oblasti Asám a Bih Jolokia znamená „jedovaté chilli“. Druhá nejvyšší hodnota byla naměřena u příbuzné papriky Capsicum chinense Jacq., u odrůdy Naga Morich. Pálivost dosáhla 1 001 384 SHU (62 581 mg kapsaicinoidů/kg).

Uváděné hodnoty pocházejí z pokusu v roce 2004. O rok později byl v Novém Mexiku testován vliv klimatu na pálivost a tato porovnávána. Vyšlo, že opět nejpálivější odrůdou byla Bhut Jolokia (1 001 304 SHU), druhá Habanero (357 729 SHU) a třetí Orange Habanero s 248 556 SHU. Prokázalo se, že klimatické podmínky mají na pálivost paprik rozhodující vliv.

 Učebnicová rada zní, že chcete-li pálivost papričky zmírnit, nezapíjejte studenou vodou. Raději prý čajem či rajčatovým džusem nebo snězte citron pro neutralizaci. Nicméně nejlepší je nechat působit a pálivost si vychutnávat. Objevují se ale taktéž i pivní sladkosti. Pivní čokoláda s (prý zaručeně 100 %) afrodiziakálními účinky vznikla na Novém Zélandu. A čokoládové pivo, oblíbené třebas v Japonsku, se ostatně ve střední Americe vařívalo již před tisíci lety. Ale nezapomínejte na samotné kvalitní pivko. A nemusí to být pouze na Žižkově, kde po stopách Haška a Švejka lze samozřejmě kráčet mnohem, mnohem důkladněji. Haf. 

 

Aktualizace a Jezevcovy pivně-kulinářské drby

(z 1. srpna LP 2009)

Černá Hora (BPH I.): Roztocká Zvířátka - s téměř 100 % sortimentem ČH (včetně zde dost překvapivě oblíbené borůvkové 11^o na čepu) - příjemná. Obvykle však při lepším počasí dosti zalidněná a přebicyklovaná. Letos s málem domácích zvířátek. Papouši jen vevnitř. Otevřeno mimo úterý od 16, so + ne od 12. Specialitky na grilu denně (ostatně nic moc jiného vlastně ani nemají), o víkendech taktéž výtečná šunka. Leč o prázdninách nikoli úplně pravidelně. A zapůjčí, i ne všude obvyklé, Tabasco Habanero Sauce. Okurky zde chutné a feferony pikantní. Nicméně poctivého totalitního turka nedostanete. Prý nemají kam dávat lógr. Vrr. Žižkovské Království (www.kralovstvi.com) během prázdninové ospalosti svůj standardní standard s přehledem drží. Pořád zavřené soboty. Pokud narazíte v denním meníčku na pstruha, segedínek, koprovku či královskou kachnu - rozhodně neváhejte. A o jejich stálém smaženém valašském bůčku dobře vědí až v předalekém Rusko, a jezdí sem na něj. Nejen na něj. Haf.

Svijany (BPH II.): U bejvalejch vyndanejch (stále strmější Krásova 13) již nepřekvapivé letní rituální tanečky okolo personálu. Úvalský desperát Richard si nezodpovědně zmizí na neschopenku, a pí. Lenka opravdu pořád sloužit nemůže. Takže nejenom červencové víkendy brigádnická svépomoc. Někdy to ušlo, jindy to bylo o notný chlup horší. Nejmenovaný pátek se dokonce plavalo. Vrr. Snad se ale zablýsklo na lepší časy, aspoň do konce prázdnin. Tudíž velkoryse přehlédněme zde tak nechutné tácky s Březňákem (p. pronajímatel ve svém dalším - mimopražském - podniku zřejmě cosi uškudlil). Leč deficit malých origsklenic ze Svijan je naprosto neodpustitelný. Malou Kněžnu ve skle „ze z Plzně“ fakt nemusíme, ani nemůžeme. Odporné. Vrr. Ještě, že svijanský Kníže tradičně nezklame. A nezklamal. Pro připomenutí: jde o „nepasterovaný ležák s 5,6 % obj. a skvěle kombinovanou chutí. Slabě květinové aroma je předzvěstí hladké a slabě parfémové chuti na počátku, chmelové a bylinné uprostřed a nepatrně zemité v doznívání“ (tolik B. Verhoef ve Velké encyklopedii piva, Rebo 2003, s. 297). U sadu (http://www.usadu.cz) na čepu už od počátku léta bez Mastera 13. Věru, žádná škoda. Přes léto ale v origpetkách polotmavý Grizzly osmnáctka i tmavá třináctka z Berouna. To je jiná káva, skoro flekovská. Haf. V petce občas i Opat Kvasničák Třešňový. Červencové víkendy tématické. První víkend kachny, druhý zvěřiny, třetí ryby, poslední se sýrovými variacemi. A připlavala třebas i štička na bylinkách nebo netradiční kapřík pečený na kyselém zelí. Už se tady pomalu učí přijatelně dělat i rybky. A v (ne) tradiční kombinaci s mazlivým Berounským Medvědem 11^o či standardním Svijanským Mázem a osvěžujícím náchodským Weitzenem ucházející. Haf.

Chýně (BPH III.): Pro pořádek: 17. 7. v poledne Pivovarská krčma v Chýni nepřekvapivě útulná a bezvadná. Opět. Osvěžující přepychová světlá 10^o, Kolařská světlá 11^o a polotmavá 12^o. Na tabuli guláš kančí, řízeček královský (plněný), mlýnská kola i notně vydatné zapečené těstoviny s uzeným coby páteční denní menu. Protentokrát vítězí stálá smažená krkovička s domácím salátem. A nedat si úžasné domácí uzené by bylo přímo kacířským rouháním. Asi určitě by stála za hřích večerní páteční posezení s harmonikou a grilováním u krbu. Haf.

Budvar (BPH VI.): Dejvická Orig Budvarka (http://www.budvarkadejvice.cz) 29. 6., 6. i 7. 7., 11. 7., 16. 7. úplně O.K. Leč 14. 7. kroužkovaný ležák sice průměr, nicméně krmě jemně pod zdejší (vysokou) laťkou. Budvar krkovička poprvé bez české kyselé okurčičky. Neslýchané! A ze čtyř stroužků česneku k tataráku je pouze jediný opravdu ostrý. A jeden z pikolíků rozhodně nemá svůj den. Nešikovně polévá hosty pivkem (nás nikoli), je buransky již přes míru neomalený a okázale pomalý. Úplná hrůza to sice nebyla (ostatně v nelidském dusnu a prádelním vlhku tehdy den neměl nikdo dvou- ani čtyřnohý), leč jsme zde uvyklí na větší noblesu a profesionalitu. Vrr. 22. 7. dojem zcela napraven. Kroužek syčí a kroužkuje excelentně, tradiční báječná okurčička na svém místě, číšníci přímo prvorepublikoví. Haf. Plyn koncem června zrekonstruován, takže opět možnost posezení venku. Nicméně letos již bez pódia, s pár stolečky na chodníku. A stříšku nezatahují. A pokud se těšíte, že okusíte „jednoho z nás“ - tedy děsivě děsivého Pardála, musíme Vás zklamat. Rádi. Gambrinusoidní eurohrůza do originál Budvarky nesmí ani páchnout. Ani žhavá letní novinka Pardál 11 Echt (o kvalitě jasně vypovídá i dementní reklamní spot v TV) coby konkurence před časem uvedeného Gambrinusu 11 Excelent. Což je asi G, oproti standardní 10, jenom o trochu méně vodou nařezaný. Zvěrstvo. Příznačné je, že jsme v pražských, jihočeských, ani žádných jiných pivařských kruzích nepotkali opravdu, ale opravdu nikoho, koho by Pardál nějak oslovil. A „zachutnal“. U skutečných pivařů je to úplně samozřejmé, nicméně vyšetřovali jsme také pravidelné návykové konzumenty G. Ani oni Pardála moc nežerou. Takže běžte do ... Vrr.

Pivní literatura (BPH XIV.): Okolo 10. 6. proběhla několikadenní ochutnávka pšeničných piv v malostranském hotelu Mandarin. (Akce ovšem bez nás, pšenice nás až tak nebere, Malá Strana dnes ještě o poznání méně). Ke vstupence bylo slibováno taktéž nulté číslo časopisu BierLife. Pátrali jsme všemožně, leč nikde (ani na www) o něm zatím nikdo nic neví. Všude vyjíždí odkazy na Barlife (http://www.barlife.cz), kterým občas zalistujeme v knihovničce U sadu. O pivku zde pouze zmínky, ale nejen testy podniků jsou občas zajímavé. Má se jednat o exkluzivní specializovaný dvouměsíčník zaměřený především na gastronomii a mixologii. S určením v prvé řadě profesionálům - majitelům, manažerům a barmanům gastronomických podniků vyšší a nejvyšší kategorie v ČR a na Slovensku. A podle dobře placeného výzkumu má jít o nejčtenější  odborný titul mezi profesionály v gastronomii u nás. Dobře jim tak. Haf.

Chodovar a Žižkov (BPH XX.): Víte, kde uvidíte Jana Žižku z Trocnova sedět za komínem? Projděte ulicí Čajkovského a hledejte správný úhel. Tedy pohled. Poblíž č. 8 spatříte velkého vojevůdce i s bojovou kobylou stát na střeše. Kousek za křižovatkou s Kubeličkou, před č. 22, vyjukne jednooký lapka za komínem a před č. 25 už trůní přímo na střeše. A až se z toho vzpamatujete, dejte si jedno černohorské se slivovičkou v blizoučkém malém Království. Haf.

Náchod a sýry na Žižkově (BPH XXIII.): Le Caveau (http://www.francouzskavina.cz) je malá rodinná firma zaměřená na dovoz kvalitních, ale cenově dostupných, francouzských vín. Převážná část sortimentu pochází od rodinné vinařské firmy Lamblin & Fils. K vínu ovšem patří sýr a ten pravý francouzský dováží taktéž. Od čerstvých kozích, ovčích i kravských farmářských sýrů k vyzrálým tvrdým sýrům. Objednat lze i delikatesy z burgundské kachní farmy: foie gras, moussinete a terriny, nebo lanýže, oleje, hořčice či vinné octy. Vinotéku provozují hned naproti stadiónu Viktorky, Husinecká 3. Což třeba Camembert Calvados?  

Pivní kuchaření a kapsaicin (BPH XXIV.): Pozor - testováno na lidech! Očitá a prožitá svědectví z koštů Mad Dog 357 Collector´s Edition. Inzerováno je certifikovaných, a prý bolestivých, 600 000 SHU. Firma Ashley Food Company udává složení: ocet, čerstvá habanera, třtinový cukr, česnek, cibule, kayenské papričky, extrakt kapsaicinu, koření, xanthanová guma. Lahvička s obsahem 148 ml je fakt stylová, včetně granátové pojistky s přívěskem - nábojnicí. Odjišťujeme. Indikujeme mírnou vůni pálivého leča, celkem vkusnou a nijak brutálně varující. Tmavší, hustší tekutinu, zvící zdivočelého magi,  zkoušíme alibisticky na špičku párátka. Nástup pomalejší, kupodivu se žádné raketové inferno nekoná. Takže šup na talířek, omočit prstík a blíz! Už začíná působit. Leč spíše pepřově. Intenzívně. Osvěžující. Pálí, ještě však snesitelně (Potřeme-li topinku drsně po obou stranách čerstvým česnekem, samozřejmě českým, ústa pálívají skoro více). Slzy opravdu jen symbolické, pocení nikde, kozáčka netančíme, kozelce nemetáme. A ani slanost není ještě až tak nepříjemná. Nejlepší je dlouhé pozvolné doznívání, kdy konečně zaznamenáváme snad i nějaké papričky. Dochucovací extrakt možno používat relativně běžně, samozřejmě vždy v rozumných dávkách. Asi o malinko pálivější (a drsnější pro zažívání) než Lethal Ingestion Jolokia Hot Sauce bude. Nicméně tato sauce přírodní neextraktová nám sedí daleko lépe. Není slaná a přitom daleko více papričkovatější a celkově jedovatější. Nyní líčíme na Indii, na Naga Bih Jolokia. Nádavkem pár informací o paprice: Podle obsahu kapsaicinu lze vytvořit jednoduchou stupnici. Např.: papriky obsahující ve 100 gramech čerstvé hmoty 700 až 1 200 mg kapsaicinu jsou velmi silně pálivé, 300 až 699 mg silně pálivé, 50 až 299 mg  pálivé, pod 50 mg  nepálivé a pod 10 mg sladké. Přitom u nás běžná paprika jsou rozemleté sušené plody druhu Capsicum annuum. Jde o jednoletou rostlinu, mající původ zřejmě v Jižní Americe, odkud přišla do celého světa. Do Evropy jednak jako „turecký pepř“ z Východu a taktéž coby indický či „indiánský pepř“ s Kolumbem z Ameriky. V Evropě se paprika začala šířit v 16. a 17. století. Dříve se ani nepovažovala moc za koření, spíše za zvláštnost a za zajímavou okrasu. Jako nejkvalitnější bývá označována španělská a maďarská. O druzích paprik nebo o štiplavém piperinu v pepři zase někdy příště. Pokud pálivé neradi, vezměte za vděk stylovým, leč pracnějším (pro nás - amatérské nešiky), receptem z Pivní kuchařky. Na stylové pivní papriky. Tak ½ kg dobrých, očištěných, čerstvých hub nakrájíme na slabé plátky. Na rozpáleném sádle osmahneme dočervena nakrájenou velkou cibuli, přidáme houby a pod pokličkou chvilku podusíme. Přidáme mleté maso či umleté zbytky libovolné pečínky a zase krátce podusíme. Necháme vychladnout. Předem si namočíme tři rohlíky ve světlém pivu. Tyto nyní přidáme k základu, osolíme, okořeníme drceným kmínem a nasekaným libečkem. Přidáme vejce, promícháme a podle potřeby zahustíme strouhankou. Necháme chvíli uležet. Papriky zbavíme jádřinců, leč nevytváříme příliš velký otvor. A následně samotné papriky necháme přejít varem v potřebném množství světlého pivka. Dáme je okapat a naplníme těstem. Na pekáči rozpustíme nakrájenou slaninu a tučné od šunky, přidáme nastrouhanou větší mrkev, petržel a celer a na plátky nakrájený česnek. Vše orestujeme. Podlijeme pivkem, na pekáč narovnáme papriky, přikryjeme pokličkou a pomalu dusíme asi půl hodinky. Podléváme pivem. Servírujeme s vařenými brambory a necezeným sósem. A ještě poslední pro houbaře a milce starých postupů: Nejenom podzimní pozvánka na černý hubovec. Hrst sušených hub přes noc namočíme, scedíme a nadrobno nakrájíme. Podusíme doměkka na troše másla. Při dušení notně podléváme černým pivem. Syrové oloupané brambory (1 kg) nakrájíme na silné plátky a s kmínem uvaříme v mírně osolené vodě. Uvařené scedíme, přihodíme podušené houby, opepříme. Dochutíme majoránkou či dobromyslem, zázvorem a se solí utřeným česnekem. Vše dobře promísíme a zalijeme černým pivkem, aby vznikla hustá hmota. Pekáč vymažeme máslem a urovnáme do něj směs. Zvolna pečeme v troubě dozlatova. Podáváme se salátem z červeného zelí. A s kvalitním pivkem. Jak jinak. Haf.

 

Bertíkova Pivní Hlídka XXIV.: Peciválovské pivní kuchaření anebo brutální nálož kapsaicinu?

Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a okolí. Odpočinkový prázdninový díl je méně pivní. Přináší sice něco pivních receptů, leč hlavně představí papričky habanero a stupnici pálivosti. 

Mistr kuchařský a spisovatel Jiří Marhold soustředil dvě stě padesát receptů z různých časů, kde jednou z ingrediencí je pivo. Pivní kuchařka aneb Kde se z piva vaří, tam se dobře daří (Praha, PLOT 2002, 182 stran, ISBN 80-86523-12-8) inspiruje v přípravě pokrmů pro dny všední i sváteční, pro pány i kmány. Recepty jsou řazeny podle druhu použitého masa, ale nalézáme zde taktéž popisy řady jídel bezmasých, chuťovek k pivku či rozlišných omáček a polévek. Autor proslul i dalšími knihami a jeho veleúspěšná Krkonošská kuchařka (3. vydání, Praha, Euromedia 2008, ISBN 978-80-249-1076-5) byla představena v JPKD z 1. 5. 2009.

„To pivečko, to věru nebeský je dar, vše psoty a trampoty vede na zmar. A sílí a dává kuráže! Ejchuchu ...“. Úryvek chvalozpěvu mládenců i pantátů z Prodané nevěsty uvozuje úvodní kapitolu, představující pestré využití pivka v kuchyni. Následují kapitolky Předkrmy a chuťovky, Pivní polévky, Hovězí maso, Vepřové maso, Telecí maso, Koňské maso, Mleté maso, Lovná zvěř, Králík, Skopové a kůzlečí maso, Drůbež, Ryby, Párky a klobásy, Sladká a bezmasá jídla, Sýrová jídla, Houby, Pokrmy z rýže a konopného semínka, Pivní omáčky, Ovoce a zelenina, Koktejly a míchané nápoje. Vedle receptů jsou zde také užitečné rady.

Začněme třebas čardášem utopenců v pivu. Oloupané špekáčky nakrojíme a obalíme ve směsi ostré papriky a pepře. Do zářezu vložíme plátky cibule. Do světlého pivka přidáme lahvičku ostrého kečupu, trošku chilli, ostré francouzské hořčice a olej. Promísíme. V lahvi  špekáčky zalijeme nálevem a necháme 2 dny proležet. Dále babiččina kachna. Kachní stehna silně prošpikujeme cibulí, potřeme česnekem utřeným se solí, okořeníme kmínem a zprudka opečeme. Zmírníme oheň a po dobu pečení přeléváme světlým pivem. Ke konci přidáme oloupaná jablka bez jádřinců a podusíme. Na talíři ještě sypeme čerstvým křenem a podáváme s bramborovými knedlíky s osmaženou cibulkou. Pokračování příště. Což uzený úhoř vařený v pivě, nebo raději telecí mozeček s pivní remuládou? Či mnohem skromnější pivní omelety?  

Kdo nezažívá nad 100 000 SHU kulinární orgasmus, je degenerovaný a z genetického hlediska lidstvu neprospěšný. I tak móžno vyjádřit závislost na kapsaicinu. Papriky (rod Capsicum) obsahují látku, která pálí stimulací receptorů nervových zakončení jazyka. Rostlinný alkaloid si milé papričky vyvinuly jako účinnou ochranu proti býložravcům. Člověk se tedy obávat nemusí, i když ... Smrtelná dávka kapsaicinu by u běžného jedince byla spojena s požitím tak 8 kg silně pálivé papriky. Ale obranné mechanizmy organismu by to stejně nedovolily. Život ohrožující dávky lze však požít ve formě koncentrátů. Papriky jsou přitom lidmi využívány odpradávna, a to i k barvení či léčení. Jsou plné vitamínů, ostré chilli papričky ničí bakterie, jsou vynikající na stres i na osobní ochranu v pepřových sprejích.  

 Pálivost měří Scovilleho stupnice, kdy počet SHU (Scoville Heat Units, tedy jednotek pálivosti) odpovídá přítomnému množství kapsaicinu. Metodu kvantitativního srovnávání pálivosti papriček publikoval americký chemik W. L. Scoville v roce 1912. Jednalo se o subjektivní test za účasti hrdinných ochutnávačů, minimálně pěti. Sladká paprika (kapie) má na stupnici hodnotu 0. Je neředěná, nepálí, neobsahuje kapsaicin. Pokud habanero vykazuje 300 000 SHU, znamená to, že roztok (cukru, vody a příslušné papriky) musí být 300 000 krát naředěn vodou, než je kapsaicin nedetekovatelný. A směs již ochutnávače nepálí. Testy trpěly nepřesnostmi díky lidskému faktoru. Moderně je využíváno chromatografických metod. 

  Přibližný rozsah pálivosti u některých papriček vypadá takto: Pimento 100 - 500 SHU, Poblato 1 000 - 2 000 SHU, maďarské feferonky kolem 4 000 SHU, mexické Jalapeño 2 500 - 8 000 SHU, vyuzené a sušené jalapeños Chipotle 5 000 - 9 000 SHU, Serrano 5 000 - 23 000 SHU, Tabasco 30 000 - 50 000 SHU, tzv. Cayenský pepř (suché a ostře pálivé chilli papričky) kolem 50 000 SHU, Cayenské papričky okolo 100 000 SHU,  Habanero 100 000 - 350 000 SHU, Red Savina Habanero 350 000 - 577 000 SHU, Bhut Jolokia až 1 040 000 SHU, pepřový sprej až 5 300 000 SHU, maximem je čistý kapsaicin s 15 000 000 SHU.

U nás oblíbené papričky jalapeño a tabasco náleží pouze k mírně pálivým. První ligu hraje delikátní habanero (Capsicum chinense), i když indická naga jolokia je ještě pálivější. Habanera jsou prapůvodem asi z Kuby, ostatně původ slova pochází ze španělského Havana. Dostaly se na Yucatán, hodně se pěstují též na jihu USA. Barva u nezralých habaneros je zelená, postupně se mění a vyskytují se oranžové a červené, ale třeba i bílé, hnědé či růžové. Typická velikost činí 2 - 6 cm. Obvyklá pálivost mezi 200 000 - 300 000 SHU. Některé druhy však vykazují i daleko větší, takže mohou být řazeny již mezi papričky přímo  „bojové“.

Dobrodružnější povahy mohou nejenom habanera testovat díky firmě Habanero.cz (http://www.habanero.cz). Od 1. 6. včetně kamenného obchodu na pražské Plzeňské 92. V nabídce figurují pálivé omáčky, pálivé omáčky s extraktem, grilovací omáčky, koření,  pálivé oleje, pálivé cukrovinky (malinový drops s chilli aj.) i semínka. Ve stupních pálivosti: nepálivé, mírně pálivé, středně pálivé, silně pálivé a extra pálivé - jen na vlastní nebezpečí.

Lethal Ingestion Jolokia Hot Sauce je avizována jako vůbec nejpálivější neextraktová omáčka na světě. Americký CaJohn´s Fiery Fodds spojil papričky Red Savina, indickou Bhut Jolokia a africkou Fatalii superspeciálním procesem v oheň, obsahujícím ještě ocet. Balení 60 ml i obal působí silně lékárensky. K přírodní sauce se moc nehodí. Otevíráme s posvátnou úctu a opatrně prubujeme. Osvěžující, výraznější chuť. Luxusní, ba famózní. Nevadí mírná nahořklost, ani jemná octová kyselost. Nezaznamenáváme nepříjemnou slanost. Ostatně není  solená, takže se prý hodí i coby dochucovadlo do horké čokolády. Znalci hovoří o rychlém nástupu. Ihned zacítí habanera, poté nastupuje koncert fatalií. Doznívání je dlouhé a fajnové.

Nechceme machrovat, ale od pálivosti jsme čekali trochu více. Nerozumné dávkování by zřejmě ale přineslo silné pocení, zimnici, zalehlé uši, břišní obtíže i srolování jazyka. Leč ultrabrutální zabiják to není. Má běžné využití (jsme spokojeni) a ani méně otrlý začátečník se děsit nemusí. I když pálí velmi silně. Tedy zřejmě opravdu poslední meta před kapsaicinem.

Jsme zvědaví na otevření Mad Dog 357 Collector´s Edition. Obsahuje certifikovaných bolestivých 600 000 SHU, nicméně je ale již z kategorie produktů extraktových. Ashley Food Company přiznává složení: ocet, čerstvá habanera, třtinový cukr, česnek, cibule, kayenské papričky, extrakt kapsaicinu, koření, xanthanová guma. Lahvička o obsahu 148 ml působí úžasně stylově, včetně granátové pojistky s přívěskem v podobě nábojnice. Silver Edition bývá ověšen pistolkou. Vydařená maličkost. Třeba pro paní šéfovou s velejemným jazýčkem.

Naše 357 přitom náleží u extra silných extraktových omáček k těm nejmírnějším. Ohromující, tekutou bolest má přinášet teprve až ďábelský Mad Dog 357 Pepper Extract. Dle referencí „kopnutí koněm, nelidské mučení, strašnej kotel, úděsnej masakr, brutální armagedon“. Avšak dáváme za pravdu názoru, že míchanice s hodnotami miliónů SHU jsou již spíše sběratelskými předměty, nebo velmi (ne) vhodnými dárky. Problémy vznikají již s dávkováním. A levněji vyjde nákup pepřového obranného spreje, kde je kapsaicinu obdobná koncentrace. Nás ale závody v SHU až tak moc nevzrušují a líčíme tudíž na nějaké přírodní produkty z oblasti silně pálivých. Zkusíme řadu Killerů (Jalapeño, Chipotle, Naga Soreass) či snad hnědé Chipotle? A nebo drcenou Naga Bih Jolokia, prý „sypaná jatka v ryzí podobě“?    

Pivní perlička na závěr: Víte, kam na nejdražší pivko světa? Dánské Vintage No. 2 nabízejí v několika exklusivních kodaňských restauracích. 0,5 l vyjde na zanedbatelných cca 7 400 CZK. Etikety pěti variant lahviček obsahují motiv slona. Výrobce zaručuje trvanlivost do roku 2059, kdy Carlsberg oslaví 100. výročí. Obsah je uhlově černý, hořký s chutí kouře. Pěna prý připomíná espresso s příměsí vanilky a kakaa. A rozhodně nesmí chybět závan skotského sladu uzeného na rašelině ani markanty francouzského dubu. Právě v takovýchto sudech pivko leželo 100 dní. Má se noblesně servírovat při ideální teplotě 15 - 20^o C. A nejlépe se šikne k ústřicím, parmské šunce, sýrům, ale též k čokoládě a créme brulée. Haf.

 

Aktualizace a Jezevcovy pivně-kulinářské drby

(již prázdninové z 1. července LP 2009)

Černá Hora (BPH I.): V žižkovském Království (www.kralovstvi.com) od 30. 5. o sobotách zavřeno. Až do konce září. Přejme pánům Králům trošku zaslouženého oddychu. Dny všední stále od 9, neděle tradičně od 17. Pivka, slivovička, kuchyň, vše O.K. Zkuste i čepovaného Formana (fakt zaručená 0,00 % alc i pro muslimy). Budete překvapeni. A občasný segedínek není jen královský, leč přímo c.k. - tudíž i císařský. A protekčně bývá i prorostlejší. Fantazie.

Svijany (BPH II.): Na s. 33 červnového Řevu Bořivojky trůní inzerát Svijany - 445 let tradice. Se seznamem Svijan na Žižkově: Hospoda U Pižďucha, Blahníkova; Restaurace U vyndanejch, Krásova; Restaurace U Bobeše, Lipanská; Kafkárna, Slavíkova; Restaurace Merenda, Husitská; Pivnice U sadů, Škroupovo náměstí; Herna bar Zlatý kapr, Bořivojova. Pro upřesnění: U vyndanejch je již dlouho U bejvalejch vyndanejch a restaurace to fakt není. Nevaří se tam již cca dva roky. A i když původní „vyndaná“ Dejvisova sestava teple kuchtila, byla to vždycky a záměrně hospoda. Restaurace dávno, dávno předtím. Kníže a Kněžna na čepu pořád a fakticky na Žižkově pouze tady. Leč oblíbený pivonoš Ríša má zaječí choutky. Alespoň přes prázdniny. A ostatně, on je venkov na nynějších pronajímatelích patrný zřetelně. Žižkov fakt nejsou Litoměřice. Úmysly mají zřejmě dobré, ale prakticky dělají dost proto, aby Vyndaný sklouzly mezi pouhé žižkovské herny a jiné barové pajzly. Třebas nápad s koncem tradiční oblíbené muziky a instalací neoblíbeného juke-boxu. Stejně moc nehraje. A s hracími automaty ostatně velmi dlouho otravovali taktéž. Kdyby místo toho sehnali něco pořádného k snědku a zajistili, aby se na Svijany často nemuselo čekávat, než je vůbec dovezou. Vrr. U Bobeše se to již také několik měsíců jmenuje jinak. Osudová přitažlivost. Ostatně upoutávku mají v tomtéž čísle na s. 36. Svijany (nabízen i Kníže), ale též s Budvarem. Bohužel, včetně Pardála. A nejen my máme na tomto místě smutné zkušenosti s mícháním piv. Vrr. Kavárna Kafkárna vede Svijany stále, ale je to už Caffé Bar Simplicity. Za název Herna bar Zlatý kapr bychom taky ruku do ohně asi nedávali. A pivnice není U sadů, nýbrž U sadu. Velevážená redakce, není to na několikařádkový textík nepřesností trochu příliš? Na konci května U sadu (http://www.usadu.cz) pivkem týdne Polička. Značku Poličské pivo reprezentuje 12 % Záviš, ležák světlý, alc 5,0 %. Celkem tak slabší průměr. Známe mnohá pivka chutnější i pivnější. Typický regionální Měšťanský pivovar v Poličce byl představen v BPH IV., včetně jejich vinohradského orig restu Hrom do Police. Tam nám obvykle nejvíce šmakovával 11 % Otakar „kvasničák“, tedy nefiltrovaný. Začátkem června na čepu naše přeoblíbené kácovské. Které ovšem díky nestravitelným móresům pí. Lenky (a jejích milých, chytrých, čistých a tichých štamgastů) od pankráckého Klokočníka pijeme tak zřídka. Musíme zintenzívnit návštěvy v hostivařské Rybářské baště u Botiče (http://www.rybarska-basta.eu). U sadu mnozí ocenili hedvábný, tradičně trpce-nakyslejší, Hubertus světlý ležák Premium 12 %. Kácov slušný byl, nicméně „kvasnicový“ je o mocný chlup lepší. Půle června měla být ve znamení Kocoura. Ze severočesko-německo-rómsko-rusko-asijského (zkrátka dnešních Sudet) Varnsdorfu. Nevyšel. Škoda. Firma prý ochotou zrovna neoplývala. Co na to p. majitel? Tudíž na místo příchodu Kocoura návrat Médi. Berounský Medvěd 11 % na čepu od druhé půle června. Předposlední červnový víkend vkusně doplňoval „Víkend s řízky“. Domácí bramborový salát plus jemný telecí obalovaný v corn flakes, vepřový gigant sloní ucho, krůtí s paprikovou krustou, kuřecí naruby, anglický (vepřová kapsa plněná šunkou a vařeným vejcem). A docela zajímavý vepřový přelitý sladkokyselou salzou, stylově pojmenovaný mexičan. Klasika v podobě prorostlé smažené krkovičky (a řádně počesnekované) však zůstává stejně nejlepší. Během léta se procházky pivním sadem zklidňují, nicméně zdaleka úplně nekončí. Aby natěšení, namlsaní a již notně rozmazlení pivní fajnšmekři o nic nepřišli, tak i celý červenec na čepu - samozřejmě vedle stálého, a přebohatého, sortimentu (s řadou i lahvových speciálků či černohorské Pivní režné) - Medvěd. A celý srpen má být na čepu dobrušský Rampušák 12 %. Tyto dvě pivní perly tady měly zatím asi největší ohlas. Haf. Na okraj o humbuku kolem tzv. prasečí chřipky. Nejen na Žižkově již týdny hrdinně a vlastenecky konzumujeme mexické speciality. V čele s ostřejší, a právě U sadu vyhlášenou, standardně jedlou a v každou roční dobu perfektně zahřívající, echt mexickou polévkou. A mazácky preferujeme všelikerou krmi prasečí. Chřipka si žádá prevenci. Bez módní roušky, tvaru rypáčku, mnozí taktéž ani ránu. Rouška (= cubreboca) je přitom stejně podvodem čili pouhým placebem, neboť před viry nikterak nechrání. A možná není podvodem jediným. Chro, chro, chro. Jaký mediální humbuk si na naše peněženky světovládci, a jejich PR lokajové, vymyslí příště? Co bude další výnosný kšeft a marketingové i politické šidítko? Hysterické malování bubáků a pandemie strachu - v časech nejenom hospodářských průšvihů - se může lecčemu a leckomu hodit. Na vině již nejsou finančníci a jiní zloději, nýbrž zlá prasátka. Ostatně, jak skončil dramatický humbuk se SARS, šílenými kravkami (a volky) či s chřipkou ptačí? A bacily sociální, třídní, náboženské a etnické jsou stejně přitom daleko nakažlivější než všechny viry prasečí. Vrr.

Chýně (BPH III.): Pivovarská krčma v Chýni nepřekvapivě boduje opětovně. Po ránu 14. 6. veleosvěžující světlá 10^o, světlá 11^o, polotmavá 12^o. Tradiční sestava štamgastů čtyřnohých, včetně mňoukajících. Leč smutně zamačkáváme slzu a pietně držíme minutu ticha za zmizelý zvěřinec. Standardní jídelníček plus víkendové meníčko, dále na tabuli třebas mlýnská kola (bramboráčky se syrečkem), dančí gulášek s houskovým, řízečky Savoy, tataráček. Volíme pikantní, nešizený chilli guláš s rýží. Na doražení vyhlášené domácí uzené. Tentokrát studené na prkénku v kombinaci s kýtou a klobáskou. Dětské polotmavé a třešňovku coby digestiv. To se to šlape do pedálů kolem letiště ... A slastně spinká u letištního plotu s naprosto unikátním výhledem na přistávající kolosy. Zkuste trasu Jeneč-Dobrovíz-Středokluky. Uvidíte, co jste ještě neviděli. Fenomenální chýňské nechutná pouze nám. Též např. pivní reportér a lovec pivních suvenýrů L. Vojáček (na stránkách denního tisku někdy kolem půle května) propaguje kvasnicové pivo coby pivko pro gurmány. Varuje, že opravdu dobré pivo v supermarketu rozhodně neseženete a orientuje pozornost na minipivovary. Uvádí svůj soukromý žebříček Top Five, kde na prvním místě vévodí právě Pivovarský dvůr Chýně. Dále Zámecký pivovar Oslavany, Klášterní pivovar Strahov, Minipivovar Koníček ve Vojkovicích a Pivovar Belveder v Železné Rudě. Připomíná, že se znalectvím piva je to v českém národě stále horší a vyzývá k podpoře naší tradice a našich malých pivovárků. Připojujeme se. Haf. P. S. Též podporujeme protestní boj starostky Chýně proti daňové diskriminaci středočeských obcí. Ať zhynou protěžované velké aglomerace. Příští „stalícou“ je Žižkov a klíčové úřady budou v Chýni, Zvíkově, Chýši, Dražíči a možná i v Bechyni. Ale TOP 09 tam musí udržet kroužek.  

Harrachov (BPH V.): Koncem jara jsme každoročně kontrolovávali pivní revír zapadlých vlastenců v Pasekách nad Jizerou a široširém okolí. A těšívali se na harrachovské kvasnicové Novosad & syn. Letos to mělo být konečně spojeno s pivními lázněmi ... Bohužel. Snad vše funguje, včetně podniku cyklisty v.v. p. Kuka U Kroupů, na konci Rokytnice. Zdravíme. Haf.

Budvar (BPH VI.): Telegraficky z dejvické Orig Budvarky (http://www.budvarkadejvice.cz): 27. 5., 1. 6., 10. 6., 13. 6., 15. 6. i 22. 6. kroužek zase úžasný. Vyhlášený tatarák, pstruhový filet či smažená krkovička, vždy řádně prorostlá a zakápnutá Budvárkem, a s pikantními brambůrky (přinejhorším se šťouchanými), jakbysmet. A s báječnou tradiční českou kyselou okurčičkou. Dnes nejlepší, co známe. Těžká závislost. P. doktor Nešpor by to nazval přímo puzením. Haf. Koncem června kopají na chodníku a tudíž komplikace s venkovním posezem. 

Nymburk (BPH IX.): Nymburské postřižinské slavnosti pivka 20. 6. opět bez nás. Projížďky parním vláčkem asi vydařené byly, ale my davy moc nemusíme. A obdobné akce (včetně třeba slavností svijanských) příliš nevyhledáváme. Leč rozhodně neodsuzujeme. Ale tentokrát jsme do Nymburku zavítat měli. Naše volba správná nebyla. Stejná sobota byla totiž třetím, a předposledním dnem, dost nevydařeného jarmarku na výstavišti v Lysé nad Labem. Mělo jít o souběžné tři akce - letní trhy, výstavu módy a hraček. Účast i zájem vystavovatelů a prodejců však minimální, návštěvníků ještě o poznání méně. Vstupné bylo opravdu úplně vyhozenými penězi. Poprvé v Lysé bez stánku nymburského pivovaru, a taktéž bez Šeráku a vlastně bez pivka vůbec. Ani pořádný gril nefungoval. Nabízené (ne) poživatiny u nemnoha stánků byly, bez přehánění, odporné. Až překvapivě. Včetně prý originálního ementálu. Hořkého, suchého, tvrdého. Vrr. Chuť jsme si však tentokrát nespravili ani v Kersku. Hájenka již půlhodinku po otevíračce dost zaplněna, včetně rozlehlých venkovních prostor. Takže čekání bylo předlouhé i na nás. Postřižinská 11 ušla, ale krmě nic moc. Značně za očekáváním a tradicí. Držťkovka s daleko méně držťkami než obvykle, pečené kančí jalové, zelí vodové a mdlé, bramborové knedlíky tužší, řízek chuťově sotva podprůměrný. Hrabalův kraj tentokráte silně zklamal. Vrr.      

Medvěd, Krakonoš a Štěpán (BPH X.): V karlínském Pivovarském klubu Křižíkova 17^o (http://www.gastroinfo.cz/pivoklub) na čepu řada zajímavostí - namátkou Opat zázvorový nefiltrovaný. Ušel, leč od Broumova čekáme více. A již snad nechybívá místní Štěpán. Leč nemůžeme si pomoci. Nejenom my. Kdeže loňské sněhy (a tedy ještě loňský „kácovský“ Štěpán) jsou ... Také se na čepu ocitla nefiltrovaná Plzeň 21. století. A podle kvalifikovaných očitých svědků byl rozdíl od dnešní Plzně normální patrný. Jistě zajímavost a jistě nebylo úplně snadné tuto sehnat. Nicméně chuťová paměť (i naše pýcha) je nemilosrdná a tedy ani poslední mini-zbytečky iluzí o kdysi tradičním českém pivku si už vzít nenecháme. Takže všem přejeme dobré popití, ale raději zůstáváme - co se týče města Plzeň - u přírodního Purkmistra z Pivovarského dvora. A nakonec v Plzni snad stále funguje i Minipivovar U rytíře Lochoty, jehož kvasnicové ležáky nás zatím nějak míjejí. Vrr. Z produkce nadnárodního mamuta dnes občas sneseme pouze a výhradně Mastera 18 (Pozor: rozhodně nepoplést s polotmavou 13. Hrůza. Ostatně ze třináctky dneska řežou samotný Gambrinus. Fuj.). Tmavý Master jako digestiv a tradiční tečka ke kávě (samozřejmě s totalitním lógrem a industriální „šlehačkou“) U sadu. Poslední předprázdninové klubové setkání v Pivo- klubu ve znamení Berounského Medvěda. Příjemné. Coby uvítací pivko točená Holba Kvasničák. Připomínala Štěpána. Toho starého, dobrého. Příjemní paní a pan Mayerovi zaujali nadšením, odvahou i tím, co se jim už povedlo. Pán dělal podnikového právníka, po roce 1989 se dal na kovošrot, učil se vařit pivo v hrncích po domácku, i třeba v Suchomastech v roce 1993, a nakonec svépomocí postavili unikátní pivovar v Berouně. Ten začal již být populární taktéž i mezi místními - což se všem malým a menším dosud nepodařilo (třebas o broumovských by mohl p. Nosek vyprávět). Paní Mayerová se stará o obchod a marketing a provozuje restauraci. Výstav dnes činí kolem 2 500 hl, s výhledem maximálně do 5 tis. Po krušných pionýrských začátcích, nedůvěře všech a mnoha neskutečných improvizacích, především s technologickým vybavením, si značka Berounský Medvěd našla věrné fandy a konzumenty. Navázala na více než 550 let trvající tradici pivovarnictví v královském městě Berouně, kde pivovar vařil do roku 1978. Radnicí byl zavřen a předán Gambrinusu, který tam zřídil stáčírnu pro Prahu. V roce 1998 bylo zařízení odvezeno do Litvy, provoz uzavřen a objekt prodán. Ve stejném roce otevírají svůj podnik Mayerovi, ale na jiném místě - hned u nádraží. Rodina provozuje kovošrot, pivovar i klub kolové a pásové techniky. Zážitková gastronomie jako z učebnice. Pár Medvědů a projížďka obrněným transportérem po městě. Mayerovi také získali bývalý suchomastský pivovar, kde zřídili sladovnu, druhou restauraci a uvažují o další varně. Suchomasty jsou vesničkou kousek za Koněprusy a jejich pivko prý bývávalo znamenité. Mayerovi mají zaregistrovány značky Berounský Medvěd, Zlatý Kůň a Klepáček, které používal bývalý berounský pivovar. Klepáček je mystická berounská figurka, skřítek střežící vaření piva (a bývala to čtrnáctka). V nabídce dnes figuruje čtvero piv. 60 % výstavu tvoří světlá 11, trošku více chmelená. Dobře se pije i černá 13 (alc 5,4 %). Nemá být sladká, ale hořčí, více chmelená a více prokvašená, s minimem zbytkových cukrů. Snaží se přiblížit flekovskému od legendárního Ivana Chramosila. Současná 14 je světlá (trochu přičmoudlá, leč nikoli polotmavá), chmelená obdobně jako 11, ale více vyležená. O originál polotmavou nebyl velký zájem a nakonec si mnozí dávají do petek rovnou nařezet 14 s 13. Právě berounští se stali průkopníky prodeje do PET láhví, a to s originálními etiketami. Na vrátnici areálu s pivovarem lze jejich pivka zakoupit nonstop. V současnosti v Berouně prodávají v průměru přes 400 petek (1,5 l) denně. Někteří, včetně nás, se ještě s kvalitním českým pivkem v plastu úplně nesmířili, leč o skleněné láhve mezi konzumenty byl zájem prakticky nulový. Loňskou novinkou je mocná 18. Uvařili světlou, polotmavou (typu Granát) a tmavou. Největší ohlas zaznamenala polotmavá. A právě speciál nefiltrovaný Grizzly, polotmavá 18, se stala vyvrcholením akce. Pro připomenutí: na Medvědy lze narazit občas v Pivní Tramwayi, jako občasný přítoč na dalších místech v Praze, a to v čele se žižkovskou pivnicí U sadu. Haf. 

Pivní literatura (BPH XIV.): Víte, co je chrchel indiánské babičky? Vaječný koňak v černém pivu. Nápoj též zvaný tygří oko. Efektní oko magické snad znají všichni. Díky nenapodobitelnému Romanu Skamene v Bony a klid. My se však v této oblasti již léta pietně omezujeme maximálně na teplou Dášu (grog z griotky) či žábu (grog ze zelené). Nicméně vedle nudných globálních míchaných nápojů nejen české studentstvo dobře zná i mnohé naše tradiční, ale i moderní, koktejly. Jako long drinky zkoušejí bažinu (zelená s pomerančovým džusem), ještěrku (v půllitru dva velké panáky zelené, dolité tonikem) a varana (dtto, se třemi panáky, extra varan komodský je pak se čtyřmi). Taktéž trikolóru (zelená + griotka + vodka, nemíchat, netřepat) či pánskou alpskou trojkombinaci (rum + griotka + vodka). Pro dámy éterickou rumovou vílu (do trochy Sprite-u rumu dle výdrže), fakt osvěžující opičí mozeček (do griotky opatrně kapeme vaječňák), nebo decentní semafor alias indiánský flusanec (vejce se špenátem - vaječňák se zelenou doplníme griotkou a nešetříme). Nenápadná, ale rychlá je třeba kačenka (panák koňaku ve sklence šampusu) či skromnější čert (griotka s rumem, též trefně šavle-meče). Pravým hardcorem je máma s tátou (líh se sirupem) a pro opravdové znalce výběrový alpský rizling - pozdní sběr (čúčo s alpovkou, pro buket možno s  kapkou  lesany). S dalšími (ne) tradičními míchanicemi seznamuje na s. 26 časopis Nový česko-slovenský študák, 05-06/09. Snad se zrodí také i nástupci fajnšmekrů pivních. Ostatně také Pivní kuchařka (Jiří Marhold, Praha, Plot 2002) obsahuje samostatnou kapitolu o koktejlech a pivních nápojích. Namátkou mařinkový koktejl. Do šejkru mařinkový sirup, světlé pivo a led. Ještě kdybychom věděli, jak vypadá ta mařinka vonná. Koktejl mátový připravíme tak, že do světlého pivka nasypeme trošku práškového cukru, přidáme listy máty peprné a pár kostek ledu. Uzavřeme a uložíme do chladu, minimálně na hodinku, aby se máta dost vylouhovala. Vychlazené přecedíme. Na pivní grog potřebujete 0,5 l světlého piva, 10 hřebíčků, 1 celou skořici, z jednoho pomeranče na másle osmaženou kůru a lžíci cukru práškového. Kůru a koření zpěníme a přes cedníček přelité podáváme ve skleničkách. Zřejmě i s pivkem. Haf.        

Chodovar a Žižkov (BPH XX.): Všelikeré užitečné informace (někdy i gastronomické a občas skoro i přímo pivní), včetně velezajímavých okének do historie, přináší Region Revue - Měsíčník pro Prahu 3, Královské Vinohrady, Karlín a Strašnice. Leč pravověrný Žižkovák z rodu Fešáka Huberta by hlavně Strašnice v názvu určitě nevydýchal. Aneb přece: „Žádnej strašnickej pochcánek nebude mistrovat žižkovský grandy“. A samozřejmě taktéž: „Karlínu a Libni, zdaleka se vyhni ...“. Na pověst Žižkova coby „pražského Montmartru“ se snaží navázat projekt žižkovských slavností, kdy v letošním létě probíhá již druhý ročník festivalu. Akce usiluje o oživení veřejného prostoru a kulturního života, přičemž všestranně propaguje tuto svébytnou pražskou čtvrť (www.zizkovsobe.cz). Pro pivaře tam toho zřejmě moc nebude, ale trocha kultúry občas možná neuškodí nikomu a ničemu. Haf. V BPH  XX. avizovaný podnik Ethiopia Café (www.ethiopia.cz) drží Litovel 11 %. Jedna celkem ujde. Hořčí, osvěží. Občasné klidné posezení na zahrádce není nepříjemné. Leč pivnice to rozhodně není. V menu vcelku vtipně pojmenovaná bezmasá krmě, všelijaké poháry, horké čokolády, specialitky z mléka, ale i alkokoktejly, kávy etiopské i italské, záviny, bramborové šišky, pohankové placky - sloní šlápoty - nasladko i naslano. Masožravci mají výběr ze tří echt afrických úprav kuřecích prsních proužků. Ze severní Afriky (chilli, rajčata), z banánovníku a z Guinejského zálivu (ve skořici, s ananasovou šťávou, velmi jemné a dámské). A přílohou v podobě dušené jasmínové rýže s hrozinkami či jemných placek z celozrnné mouky. Občas se to i dá. Haf.  

Pivko a sýry (BPH XXII.): Sýrové volby při karlínské pivně-gastronomické akci „A řekněte sýýýr!“ přinesly výsledky plně potvrzující individualitu chutí i pestrost zvolených přístupů. Bylo odevzdáno celkem 38 platných hlasovacích lístků, na kterých bylo vyznačeno plných 62 z 64 možných kombinací sýrů a náchodských pivek. Jediné dvě kombinace, které nezaujaly žádného z ochutnávačů byly Gouda extra uleželý 7 - 8 měsíců + Primátor Double 24^o a Kozí mladý uleželý 7 - 8 týdnů taktéž se zabijáckým tmavým Primátorem Double 24^o. Nejvíce hlasů (9) obdržel, a vítěznou kombinací se tudíž stal, mix Gouda extra uleželý 7 - 8 měsíců + Primátor Pale Ale. O druhé místo se, s osmi hlasy, dělí kombinace Gouda extra uleželý 7 - 8 měsíců + Primátor 12^o světlý, Gouda extra uleželý 7 - 8 měsíců + Primátor Wiezen a mix Gouda přestárlý 2 roky + Primátor Stout. Na třetím místě, se sedmi hlasy, figurují Gouda mladý uleželý 7 - 8 týdnů + Primátor 12^o světlý, Gouda přestárlý 2 roky + Primátor Pale Ale, Kozí mladý uleželý 7 - 8 týdnů + Primátor 13^o polotmavý, Kozí přestárlý 2 roky + Primátor Weizen (též náš hlas) a Kozí přestárlý 2 roky + Primátor Pale Ale. Nejvíce tak bodovaly kombinace spíše tradičnější a méně šokující. Akce se vyvedla a těšíme se na další hledání. Třeba k sýrům typicky českým. A ještě upřesnění ke kultovnímu sýru Abondance z Francie. Opisujeme: Tradice sahá do až 5. století, kdy byl sýr produkován mnichy z kláštera Abondance. Z mléka odrůdy krav stejného jména. Roku 1381 byl klášter jmenován coby oficiální dodavatel na oslavy zvolení papeže. A pro konklávu v Avignonu dodal 1 500 kg sýra. Dnes je využíváno i syrového, plnotučného mléka krav Montbeliard a Tarine, pasoucích se na horských pastvinách. Během výroby se sýr balí do plátna a presuje do dřevěných forem. Po třech měsících uzrávání je jeho kůrka ostře oranžová, střed syrce má několik děr a je ostře žluté barvy. Kůrka i se spodní šedavou vrstvou se má před jídlem odstranit. Sýr se vyznačuje ostrou vůní a komplexní chutí po ovoci i lískových oříšcích. S trošku kyselou, a zvláště během letních měsíců se sladkou, a dlouhou pachutí. Uzrává alespoň 90 dní. Vážívá 7 - 12 kg, leč patří mezi „lehké“ srovnání s ostatními tvrdými sýry. Třebas na http://www.labuznik.com naleznete zajímavé povídání i o Goudě, Maasdamu či Fetě a dalších. My se chystáme na bližší seznámení s francouzskými plísňáky a nezapomeneme přitom na belgické trappisty. Haf.

Náchod a sýry na Žižkově (BPH XXIII.): Prodej náchodského pivovaru se táhl déle než rok.  Město městský pivovar Primátor v březnu mazaně prodalo liberecké firmě LIF oficiálně za 150 mega (Holba prý dávala o 30 více). Proběhlo jakési výběrové řízení, prý bezpochyby transparentní a křišťálově čisté. Jak jinak. Ze tří uchazečů byl vybrán jeden, splňující požadovaná kritéria. Nejen někteří zastupitelé však chystají žalobu a bdělá policie taktéž již prý cosi koná. Klíčová otázka přitom ovšem nezní, zda bylo vybráno správně a postupováno podle litery zákona. Nýbrž, proč vůbec? Proč se má město (nebo kraj či stát) zbavovat slepiček snášejících zlatá vejce? A pivko se u nás bude pít vždycky. I když zuří samé krize. Tuzemské pivovary sice za prvních pět měsíců letošního roku vyrobily o čtyři procenta měně piva než ve stejném období loni. Obliba pivka u českých konzumentů však krizemi ovlivněna příliš nebyla. Krize se ale projevily úbytkem zahraničních turistů, kteří se na domácí spotřebě podílejí zhruba pětinou. Ti ale stejně v naprosté většině do sebe radostně lijí předražené eurobíry a obdobné industriální pomyje - takže vlastně žádná škoda. Jedná se tedy v případě obdobných transakcí o ideologickou zaslepenost či více o čísi krátkodobé profity a prebendy? Nebo o obojí? Ničím nepodložené - zjevené - dogma, podle kterého má soukromý vlastník být automaticky vždy lepším hospodářem, stále mnohým zatemňuje mozek. Obama znárodňuje, my vše privatizujeme. A i Budvar hodlají zprivatizovat (= ukrást) pořád ještě taktéž. Vrr, vrr.  

 

Bertíkova Pivní Hlídka XXIII.: Speciály z Náchoda a sýry na Žižkově

Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a okolí. Dnešní pokračování, těsně navazující na díl minulý, blíže představí náchodská pivka Primátor. A ještě doplní něco o sýrech nejen na Žižkově.

Náchodská pivka lze potkat i v Praze. V karlínském Pivo- klubu, mimo lahvových, je oblíbený Weizen trvale na čepu č. 6. Výhledově má být občas střídán novým pšeničným ležákem březnického Herolda. Weizen čepují i na Žižkově U sadu. Zajímavé, že tam chutná jinak. A překvapivě osvěží více. Existují další místa, Primátora točí kdesi v Černošicích aj.

Samotný Pivovar Náchod (http://www.primator.cz) proslul nejenom sloganem „Prima pivo z Náchoda“, ale hlavně coby již velmi kovaný „specialista na speciály“. Chytré knížky udávají založení roku 1872 a donedávna jako majitele a provozovatele město Náchod. Výstav dnes činí okolo 135 tis. hl. Pivovar přichází s novinkami, prodělal rozsáhlou rekonstrukci, část produkce orientuje na vývoz, v sortimentu má také limonády. Používá vodu z Adršpachu, žatecký chmel a slad z jihu Moravy. Nepasterizují. Nejen pivaři však zaznamenávali zmatky kolem vlastnictví, kdy se město pivovaru velmi chytře již snad zbavilo. Rozum zůstává stát. Novým majitelem má být liberecká společnost LIF, pod níž mají patřit třeba taktéž Svijany.

Pod značkou Primátor nabízí světlou desítku výčepní Primátor (alc 4,0 %, mírně prokvašenou, středního řízu, chmelového aroma), prozatímní vlajkovou loď - světlý ležák Primátor Premium (dvanáctka, alc 5,0 %, větší plnosti, řízu, hořkosti i aroma) a tmavý ležák (Primátor Premium Dark, alc 4,8 %). Chloubou jsou především originální silné a supersilné speciály. K nim náleží polotmavý ležák Primátor Polotmavý 13 % s přídavkem pšenice (alc 5,5 %), světlý Primátor Exkluziv 16 % (alc 7,0 %, určený hlavně pro Poláky tradičně milující „bardzo mocne piwo“), světlý Primátor Rytířský 21 % (alc 9,0 %). A „dvojitá dvanáctka“ jako tmavý Primátor Double 24 % (tedy na 100 g mladiny musí být 24 g cukrů). S alc 10 % je, z průmyslově produkovaných, nejsilnějším na našem trhu vůbec. A to vyráběným tradičně.

Z netradičních jde o světlý Primátor Nealko (alc 0,5 %), světlé se sníženým obsahem cukrů Primátor Diamant (méně plné, sice osmička, leč s alc 3,8 %) a Primátor Weizenbier (světlé pšeničné kvasnicové, alc 5,0 %). Jako jeden z mála Náchod produkuje pšeničné pivo i lahvové. V roce 2006 přichází se svrchně kvašeným polotmavým ležákem anglického typu Primátor English Pale Ale (alc 5,0 %). Na 2. pražském pivním festivalu bylo k otestování svrchně kvašené tmavé pivo irského typu Stout (alc 4,7 %). Zřejmě povedené, leč mnozí Češi tradičně spíše rádi pěnivost, říz a hořkost. V reakci na aktuální krize a tudíž sílící boj o trhy byla květnu 2009 představena, po dvaceti letech obnovená, jedenáctka (Primátor světlý ležák 11 %). Má napodobit úspěch Svijan 11 % a stát se budoucí dominantou celého sortimentu.

O karlínské sýrové akci s náchodskými pivky referujeme v BPH XXII., kde taktéž představujeme žižkovský sýrový butik. Hledání kombinací pivka a sýrů nás inspirovalo. Což  se zaměřit na sýry české?  Třeba hledat k syrečkům to nejlepší. K českým pivkům české sýry. Smažák s hranolkami a tatarkou coby národní jídlo 20. století totiž zůstává tragédií i ostudou. Mladí ale mnohdy nic jiného ani neznají. Nelze se divit, že i v pivní gramotnosti je situace žalostná. Nicméně třeba smažená niva, ostřejší, s vařeným bramborem, může být skutečnou lahůdkou. I tradiční hermelínek se dá připravit fajnově, a nemusí být ani v bramboráku, nebo přeplněný šunkou, brusinkami či syrečkem („olomócká bomba“). Leč odporně nasáklé houbovité hrůzy, nikterak neodpovídající pojmenování sýr, a k tomu s děsivými hranolkami a trendy colou z plastu - nikdy. To snad již raději globálně unifikované prefabrikáty z mekáčů. Odporné jsou taktéž, ale alespoň všude skoro stejné. Víte, co Vás čeká. Což může být vítanou kotvou a slastnou úlevou například pro cestovatele již vyčerpané exotickou krmí či podnebím. 

Na rozlišné, a samozřejmě zdaleka nejen sýrové, fajnovosti narazíte ve středomořském obchůdku „Olympia - delikatesy a vína“. U Flory, v ulici Radhošťské, hned u Vinohradské a těsně vedle echt mexického restu Sonora s lahvovým Chodovarem. Sortiment přebohatý, ceny sice dost evropské, leč specialitky chutné a velmi, velmi syté. Zkuste pikantní červené, nebo zelené řecké papričky plněné velejemným ovčím sýrem. Zelené jsou ostřejší a návykové. Či z velkého výběru oliv (zelené, černé, mamutí, s peckou i bez, naplněné česnekem, citrónem) - ty zelené, plněné kozím sýrem. Olivky jsou nejen výborným ranním vyprošťovákem (lepším než pivní experimenty), a bezvadné na srovnání chuti. O nakládaných mořských plodech a všelijakých potvorách odkudsi vytažených, a v čemsi předobrém naložených, nemluvě. Nebo o gigafazolích Zanae. A k tomu třetinkový Hellenic Lager Beer značky Mythos (alc 4,7 %). Přechlazený chutná téměř pivně a možná i maličko mýticky. Sýrů zde taktéž celkem výběr. Nejenom kozí, nejenom typu Feta, ale třebas i cool kousky ve speciálním špeku po andalusku.

A ostatně v nepříliš daleké Kubelíkově ulici, přímo v samotném srdci Královského Žižkova, se nalézá řecký podnik rodiny Nedelkos - Taverna Olympos (http://www.taverna-olympos.eu/cs). S přemnoha stoly (prý je jich plných 103), venkovním zahradním polokrytým posezením, výběhem pro rozjívená děcka všeho věku a hlavně řadou specialit. Pro Žižkov a konzervativního našince speciálních občas až skoro moc. Včetně čerstvých ryb, plodů a darů moře či víkendových kůzlečích aj. grilů, které jsou cítit po širém okolí. A v neposlední řadě sýru Feta na několik studených i teplých způsobů. V salátech, Feta Olympos, Dodonis, kozí, pečený v alobalu, zapečený v misce. A také sýry Kefalotyri, Sanagaki, Chaloumi. O řeckých a mnohých dalších typech světových sýrů se lze poučit na http://www.labuznik.com. V taverně mívali i tuzemského Platana, dnes inzerují Staropramen, Stellu a stylový Mythos, ale pouze lahvový. Hosté však nikterak překvapivě preferují raději vínka. Podnik je vyhlášený, leč naše parketa to není. My tady pořád vidíme starou putyku Na Vyšince. Kdepak ty časy jsou ...

Do žižkovského černohorského Království, taktéž v Kubeličce, se chodí na vyhlášené pséky (= speciální, tj. po bánovsku, naložené syrečky na chlebu s máslem, které fakt hustě  provoní celý podnik), domácí nakládaný hermelín, nebo ještě úžasnější romadúr. A na Máňův šleh, což jsou zelené jallapeňosky zapečené se sýrovou krustou. Občas i celkem dostatečně pálivé. Samozřejmě v kombinaci s moravskými pivky Černá Hora a bezkonkurenční domácí slivovičkou, na níž dost ulítávají i mnohé mlsné huby z branže umělecké či ministerské.

Blizoučko se tyčí žižkovský vysílač, zaneřáděný plazícíma se černejma fakanama od Davida Černého i nabídkou Krušovic v restauracích. Hnus na kvadrát. Skoro pod ním, U sadu, v nabídce trůní ne zcela tradičně nakládaný hermelín. Směs na kousky a spíše pro milovníky pikantních čalamád a zeleninového leča. A taktéž pouze z obalu vybalené syrečky s topinkami. Před časem zde sklízely slušné ovace olomoucké tvarůžky nakládané s cibulí a barevným pepřem, doplněné beraními rohy, a staly se stálicí jídelníčku. Chutné, leč v oleji a tudíž nevonící. Jako pomenší chuťovku k náchodskému Weizenu možno zvolit v alobalu gratinovaný ovčí sýr se sušenými rajčátky. A zajímavá byla i kombinace s Berounským Medvědem 11 %. Z poslední doby vzpomínáme ještě na domácí zkombinování slovenského ovčího sýra a slaného Balkánu se zázvorovou Chýní v plastu. A chuťovým zážitkem byl nesporně grilovaný oštěpek stylově doplněný Šerákem na výstavišti v Lysé. Příjemným.

Samostatnou kapitolou jsou pivní sýry. U sadu je dnes s topinkami. Bez ingrediencí, k namazání, a ne příliš vhodný k tradičnímu mísení. Zřejmě již asi nepřekonatelným zůstane rituální rozdělávání U hrocha, samozřejmě s přísadami, včetně kousku rybičky. Za glosování legendární obsluhy. Ale to už je pár let, kdy byla Plzeň poživatelná. Nostalgicky vzpomínáme  i na totalitního Žumberu a krkonošské pivase. Ale také na jihočeský zrající, kterého jsme coby študentíci s oblibou provokovávali v tehdy kultovním pajzlu U Bohouše. Ještě s Kozlem. A trkajícím. A s nemakačenkama, nejen kolem jisté kultovní hudební formace. Už dlouho jsme však někde dost jinde a jejich povalečské tzv. disidentství už fakt nebaštíme. Neměl nakonec imaginární s. Jan Krýzl v Tribuně 12/1983 v lecčem pravdu? „Nová“ vlna se starým obsahem. A jihočech tady stejně býval neskutečně kožnatý a ukrutně dlouho ležel v žaludku. Vrr. Haf. 

 

Bertíkova Pivní Hlídka XXII.: Karlínské zásnuby náchodského pivka se sýry

Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a okolí. Tentokrát něco o pivně-kulinářské akci se sýry v Karlíně. Leč v oblasti sýrů jsme skutečnými greenhorny. Ostatně u pivka nakonec stále také.    

„A řekněte sýýýr!“ Tímto sloganem lákal a zval karlínský Pivovarský klub Křižíkova 17^o (http://www.gastroinfo.cz/pivoklub) na další akci zaměřenou na pivo v gastronomii. Povedené setkání, připravené ve spolupráci s firmou Cheesy, bylo uskutečněno 9. 6. 2009.

Cheesy Trade usiluje o povýšení sýrové, ale i pivní, kultury české populace. Bohužel nepříliš valné. Inspiraci k založení přinesl majiteli pobyt v Holandsku. První sýrový butik  otevřeli na podzim 2006 na Letenském nám., druhý na Smíchově. Dnes mají sýrárny nejen po Praze, ale po celé ČR a začínají pronikat ke slovenským bratrům. Specializují se na sýry holandské, převážně typu Gouda. Nabízejí však i produkci francouzskou (plísňové sýry Brie, Saint-Nectaire, Fourme d'Ambert), italskou, španělské či rakouskou. Můžete vybírat ze sýrů kravských, kozích a ovčích, sýrů s příchutí (kmínový, s pistáciemi a piniovými semínky, nebo třeba s vlašskými ořechy v červeném víně) či z nabídky jogurtů z kravského i kozího mléka.

Sýry se odlišují procentním obsahem tuku (na cedulkách 30+ značí sýr s 30 % tuku) a mírou vyzrálosti: mladý - středně vyzrálý - vyzrálý - extrémně vyzrálý. Podle stáří  se vybírá i nápoj. Zpravidla víno. A nebo pivo. Obecně platívá, že k těžkým sýrům se hodí těžká vína, k novým sýrům naopak lehká. Těžkým sýrem se rozumí sýr starší, který má delší dobu zrání a obvykle obsahuje až 50 % tuku. K takovým se nejvíce doporučuje víno portské či trappistické pivo z Belgie, které se pije coby aperitiv. S novými sýry, které zrají kratší dobu, se prý výborně snoubí bílé víno, nebo ovocná piva od Lindemans, která spláchnou sýrovou pachuť.

„Cheesy - obchod nejen se sýrem“ naleznete i u nám. Jiřího z Poděbrad, Slavíkova 1. Nabízejí také trappistická a jiná speciální, hlavně belgická, piva. Trappistické sýry však sem chodí nepravidelně, třebas od Chimay. Takže kombinujeme Trappistes Rochefort 10 (alc 11,3 %) s rakouským sýrem Pustertaler. Typu ementál a tak trochu smraďoch. Příjemný. Lahodný samotný i v kombinaci s hnědým, hřejivým supersilákem z kláštera Notre Dame de st. Rémy.

Karlínské setkání zahajoval uvítací drink-pivko. Čepovaná žhavá novinka z Náchoda. Primátor 11^o, nefiltrovaný světlý ležák. Žízeň hasil, leč působil nevýrazně a dost vodově. Do Svijanského Mázu má daleko. Právě jeho úspěch byl inspirací. Ostatně Svijany a Náchod mají mít stejného vlastníka. P. Aleš Dočkal seznámil s cílem akce, kdy usiloval o získání podnětů ohledně nejchutnějších kombinacích do nabídkového lístku. Hodlá zde vytvořit jakýsi koutek labužníků, již s osvědčenými kombinacemi jídel a pivek. A úvodem varoval, že sám cvičně vyzkoušel obtížnost úkolu, při kterém podlehl množství nejrůznějších kombinací. V podstatě každý předložený sýr se dá zapít kterýmkoli z pivek a není to nepříjemné. Ba obvykle spíše naopak. A chutě i zvyklosti jsou ryze individuální. Což konec konců akce samotná potvrdila.  

Na stolech se objevily formuláře se stručnou charakteristikou sýrů i piv a s políčky pro vyznačení oněch kombinací, které se „potkaly“ nejlépe. A především osm misek s osmi delikatesními sýry a osmero piv. Pro akci byla cíleně vybrána pivka (pro nás bohužel, leč naprosto pochopitelně, lahvová) od jednoho producenta. A volba padla na náchodského Primátora. Pivovar Náchod (http://www.primator.cz) má pestrý sortiment, v němž nenabízí pouze piva plzeňského typu (těm byla asi nejblíže úvodní jedenáctka), ale celou řadu speciálů, včetně pivek typů anglického či irského. Primátory podrobněji představíme v další BPH. 

Čtyři sýry byly kravičkové, čtyři kozí. První spojovala Gouda (= zlato), s tradicí starší 800 let. No. 1 byla Gouda - sýr mladý uleželý, 7 - 8 týdnů. Světle žluťounký, mazlavý. Mladý bývá do 1 měsíce, mladý uleželý do 2 měsíců, uleželý kolem ¼ roku, extra uleželý ¾ roku. Č. 2 měla Gouda - extra uleželý, 7 - 8 měsíců. Méně mazlavý, o něco tmavší. Gouda - starý 1 rok, a již tvrdší, nesla č. 3. A jedním z favoritů bylo č. 4, v podobě famózní a chutné Goudy přestárlé, 1 - 2 roky. Nejtmavší a chuťově nejpestřejší. Co třeba s Primátorem 11^o? Nebo 12^o?

Kozičky reprezentovalo č. 5, sýr kozí - mladý uleželý, 7 - 8 týdnů. Hodně světlý. Tmavší kozí starý, 7 - 8 měsíců, nesl č. 6. Pro nás sýrem dne byla 7. Virtuózně noblesní sýr kozí - přestárlý, 2 roky. Nejaromatičtější, chuťově nejvýraznější. Čím je sýr starší, tím bývá pikantnější a mívá větší slanost či hořkost. Tady chuťová symfonie, lahodná pikantnost, kdy rozdíl oproti šestce je řádový. Třetím nejchutnějším se pro nás (po č. 7 a 4) stalo č. 8, coby velejemný kozí Maasdam, 7 - 8 měsíců. Velmi chutné a jedlé však byly sýry úplně všechny.

Gouda je nejznámější holandský sýr, produkovaný z plnotučného, kravského mléka. Středně měkký s krémovým žlutým středem s nepravidelnými dírkami. Kůrky přirozeně žluté. Pokrývá se tradičně žlutým voskem, ale na vývoz se používá vosk červený. K nejžádanější patří extra uzrálá (18 měsíců) s přirozeně karamelovou barvou a unikátní, intenzívní, ale stále sladkou chutí. Lze ji také strouhat a nahrazuje Parmesan. Extra dvakrát uzrálá Gouda (uzrává 36 měsíců) se stává drobivou, obdobně jako Parmigiano Reggiano, nebo Grana Padano. Je plná vzácných chutí a přitom vyrobená pouze ze tří základních přísad: „mléka, soli a času“. Vrcholem má být extra třikrát uzrálá Gouda, která uzrává po dobu plných 5 let.

 Holandský Maasdam náleží ke středně tvrdým sýrům, obvykle ale produkovaným z mléka kravského. Jeho velmi krátká historie se datuje od roku 1990, kdy byl vynalezen jako alternativa dražšího, švýcarského sýru Emmental. Maasdam má větší obsah vlhkosti a proto je jemnější. Zraje krátce, jen 4 až 12 týdnů. Chuti sladké a máslové, s nádechem ovoce a proto je vhodný k přesnídávkám či ke snídani. Výborně se rozpouští a hodí se tudíž na grilování.

Náchodská pivka taktéž nesla číslice od 1 do 8. Primátor 12^o světlý ležák (č. 1), nasládlý Primátor 12^o tmavý ležák (č. 2), chuťově vyvážený Primátor 13^o polotmavý speciál (č. 3), Primátor 16^o světlý speciál (č. 4) a zabijácký Primátor Double 24^o tmavý speciál (č. 5). Číslem 6 byl svrchně kvašený, pšeničný Primátor Weizenbier. A následoval spíše nevýrazný, a málo hořký, Primátor Pale Ale (č. 7). Paletu doplňoval nový Primátor Stout, jako číslo 8.

Jakou strategii a taktiku zvolit? Zkoušet vše se vším sice realizovatelné je, leč spíše kontraproduktivní. Možností je více než dost. Máme tedy hledat k pivku sýr, nebo obráceně? Ochutnat sýr a nechat se zkušenostmi i chutí dovést k pivu? A co obecné principy? Spojovat těžké pivo s těžkým sýrem? Silnější mok se starším sýrem? Volit doprovodné souznění či  těžký kontrast? A co zkombinovat světlejší sýry s tmavšími pivky? Nebo snad přesně naopak?

Příjemně těžké hledání a ještě těžší rozhodování doprovázely vstupy malinko nesmělé slečny od Cheesy, která představila svého zaměstnavatele a blíže charakterizovala vybrané druhy sýrů. Bylo zodpovězeno několik dotazů ohledně výroby, konzumace i prodeje a prezentace. Je lepší Gouda z tužšího kraje, nebo z mazlavějšího středu? Kraj ani střed kvalitu nesnižují. Tudíž, jak pro koho. Obdobně jako při grilování třebas prasátka. Někdo preferuje masíčko od kůžičky, jiný však trpělivě vyčkává na nejlepší sousta od kosti.  A tak je to dobře.

Pouze na okraj. My jsme nakonec volili coby best kombinaci Weizen s č. 7 („přestárlá koza“). A dále polotmavou třináctku s č. 4 („přezrálá kráva“) a Stout s kozím Maasdamem (č. 8). Ještě i tmavou dvanáctku též s Maasdamem (č. 8) a Pale Ale s č. 4. Ale pro nás především k Weizenu by bylo vhodné asi všechno. Šestnáctku a čtyřiadvacítku jsme cíleně vynechávali, přehluší a přebije cokoli. Zklamal nás English Pale Ale, ke kterému jsme vlastně nenašli nic a č. 4 jsme napsali fakt jenom pro pořádek. Ostatně je to Angličan a ti snad ani své sýry nemají.  

Jaké kombinace by ale zvolil známý milovník sýrů princ Charles? Zbožňuje prý ručně produkovaný Camambert le Grand Rustique či Camambert de Campagne. A nepohrdne ani francouzskou delikatesou původem již z 5. století - lehkým sýrem Abondance. S ostrou vůní a chutí po lískových oříšcích. Zraje 80 až 100 dní. Pokud v létě, bývá sladký, pokud v jinou roční dobu, pak je samozřejmě kyselejší. Až nebudete vědět co s penězi a budete se příšerně nudit v britské metropoli, tak si skočte do specializovaného obchůdku Paxton & Whitfield (http://www.paxtonandwhitfield.co.uk) a 93 Jermyn Street, London SW1Y 6JE. Další mají ve Stratford upon Avon a také v Bath. Třeba jednou odhalíte, jak si rozmazlený královský fajnšmekr k sýrům kupuje císařské Krušovice. Úchvatná představa nejen pro bulvár. Vrr. Haf. 

 

Bertíkova Pivní Hlídka XXI.: Pivní matějská podruhé a pivolíny

Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a okolí. Dnes zaujaté postřehy o „největší české hospodě“ čili o druhém pivním festivalu. Bonusem něco o pivolínech válečných i těch současných.

Na 70 druhů českého zlatavého moku (včetně minipivovárků i pivka malinového nebo banánového), rozlišné masové speciality, lahůdky a sladkosti. Vše slibovaly bombastické reklamy na 2. ročník Českého pivního festivalu (http://www.ceskypivnifestival.cz). Akce probíhala 22. - 31. 5. v areálu PVA Letňany. Vstup zdarma. Psí a jiné šelmy či kola šlo přivést bez problémů. Měnou byl i tentokráte pivní tolar (TL), v aktuálním kurzu 1 TL = 40 CZK.
          Zkraje přiznejme, že jsme čekali hrůzu mnohem větší. První ročník, v Holešovicích, byl bez přehánění úděsný a s gustem jsme jej ztrhali v pilotní BPH 0. Letos šlo i cosi pojíst a dokonce okusit něco pivních fajnovostí. Vzhledem k veskrze pesimistickým očekáváním jsme byli překvapeni. V něčem snad i vcelku příjemně. Nicméně do Oktoberfestu má akce hodně, hodně daleko. Snad možná takový dvacátý ročník. Ze všeho zde totiž čouhá neprofesionalita a ukoptěnost. Zkrátka standardní česká šlamperaj. Silně chybí tradice. Spíše než festival piva taková pivní matějská u letiště. A ceny pokrmů přátelské rozhodně nebyly. Spíše loupežnické.

A ve stejném týdnu jsme tradičně testovali tradiční výstavu Natura Viva, coby každoroční vrchol jarmarků v Lysé nad Labem. Letos nově s mezinárodní účastí a pořadatelé tudíž přidali pár dní. Leč nesmírně inteligentně se začínalo v neděli, kdy se ještě rozbalovalo, a končilo v sobotu, kdy se již balilo. Takže ani jeden celý víkend. Před a po akci výstaviště samozřejmě zeje prázdnotou. Laik se diví ... Nicméně ale v Lysé kompletní Nymburk, Holba Šerák, dále Litovel, Černá Hora. Také kořaličky od Dr. Cába, delikatesní grilovaný oštěpek, obligátní šunka od kosti, klobásky, gulášky, včetně pštrosího etc. A pro opravdu nenáročný mainstream nechyběla ani tzv. piva typu Plzně a G a pro sebevrahy či chemiky ani Krušovice. Upřímně - i z pivně-gastronomického hlediska nám tato akce sedla více než celý festival.

Zpět do Letňan. Areál známe velmi dobře, třebas z psích výstav. Blízká stanice metra dostupnost pronikavě zlepšila. Stanice v polích je trochu megalomanská, s předimenzovaným nádražím i mnoha křižovatkami. Stále však dumáme, proč přitom nepomysleli také na solidní přístup k samotnému výstavišti. Jeho hlavní vchod je situován na straně zcela opačné, obvykle s nutností překonávat terénní valy a někdy bývá dokonce uzavřen. Davy tudíž z metra proudí přes parkoviště, zábrany a ploty po bahnité pěšince. O víkendu tady cupitaly roztomile vyplašené lolitky ve slušivých uniformách letušek. A letáčky nás vábily na prohlídku letecké expozice ve staré Aerovce přes pole a kbelského muzea o kousíček dál. Zajímavý tip na výlet.

Festival se nekonal ve výstavních halách, nýbrž v několika megastanech. Doplněno skromným počtem stánků a něco málo lochneskami a střelnicemi. Stany byly postaveny mezi halami a travnatou přistávací plochou. Shlédnout bylo možno výstavku několika skutečných letadel před halami. Další aera nám krouží přímo nad hlavou, ve stanech vyhrávají harmoniky opilecké songy, klasiku, ale i častušky a budovatelské písně. Od lochnesky neodbytně vyřvává kdosi od Kočků. A letadla přehlušuje z repráků nejenom Míša David, ale i pěnice Brožová, volební to symbol sociálně-demokratické skromnosti. Pěkné. Možná to pro leckoho atmosféru má. Třeba večer, s osvětlením, když v každém stanu zní jiná živá muzika. A opilé postavičky zvrací na štěrkovou cestu. Ostatně trocha bordelu a petard byla již i krátce po poledni.

Vchodu nejbližší stan 1 „Vyšehrad“ skýtá podezřele moc nápisů a jídelních položek a pivka nějak zanikají. Jdeme raději dále. Snad zde Bernard, Regent, Pernštejn, Nymburk, nebo vepřové koleno na pivu (6 TL). Možná zmrzlina ze speciálního piva Oldgott minipivovaru U Medvídků za 2 TL by mohla být zajímavá. Stan 2 je „Švejkův restaurant“, tedy plzeňský, ale taktéž se zlověstným logem Krušovic. Rychle pryč. „Plzeň“, G, Kozla ani Radegast či Mastera fakt nehledáme. Stan 3 nabízí tlačenku (2 TL), bramboračku (též za velmi lidové 2 TL), smažák (4 TL), svíčkovou (4 TL), kus kačeny peč. (5 TL). A pivka z Jihlavy (Ježek Stříbrný 11, polotmavý Jihlavský Grand 18, světlý Telčský Zachariáš 14), Hlinska (Rychtář Standard 11, kvasnicový Rychtář Natur, světlý Rychtář Speciál 15) a Klášter z Hradiště (11, 12 a kvasnicový), protivínský Platan (11, nealko, světlý speciál Prácheňská Perla 14) a uherskobrodského Janáčka (světlá pivka Patriot 11, Extra 12, Comenius 14). Ve stanu 4 možno okusit polévky po 2 TL či cmundu i pikantní gulášek po 4 TL. Spolu se Svijany (skoro kompletními), Rakovníkem (Bakalář polotmavá 11, 12 a 17) a benešovským Ferdinandem (nealko, Ležák světlý a Sedm kulí). Naše hodnocení obdobné jako ve stanu předcházejícím - jídla předražená a maximálně průměrná, pivní sortiment slušný, leč pro nás nikoli oslňující.    

Fajnšmekři míří dále a nakouknou do č. 5. Na čepu něco pivek z Černé Hory (včetně borůvkového), z pivovaru Lobkowicz (mahagonový Démon 13) a z Náchoda (světlý Primátor 10, svrchně kvašené polotmavé English Pale Ale a také tmavý Stout, Weizenbier i nealko). A Rohozec (Skalák 11 světlý a řezaný), který však nebyl. K tomu zkuste halušky (leč za 4 TL), karboše, držťkovku (za plné 2 TL), nebo půlmetrovou pikantní čertovskou klobásu (3 TL).

Poslední stan 6 „Jáva Café“ (?) přináší radost největší. Na stabilním nabídkovém listu Konrad (11 světlý i tmavý a světlý speciál Jocker 14), Žatec (Premium 11 a Baronka Premium 13) a pivka z Koutu na Šumavě (Koutská desítka a dvanáctka). A nealko Platan. Sice nebylo k dispozici úplně všechno, ale jako úplný vrchol je zde proměnlivá denní nabídka z produkce malých i mini. Jedenácti: Chýně u Prahy, Kocour Varnsdorf, Staročeský pivovárek Dobruška, Pivovarský dvůr Zvíkov, Malostránský pivovar Velké Meziříčí, Rodinný pivovar Purkmistr Černice, Kanec Žamberk, Pivovarský dům Praha, Pivovarský dům Lipan Dražíč, Minipivovar Permon, Rodinný pivovar U rybiček. Nás potěšil osvěžující zázvorový Zvíkovský Rarášek, pitelný kvasnicový Žamberecký Kanec 12 i polotmavý Žamberecký Kanec 14 (silný, lahodný, se silnou kávovou chutí). Ale hlavně plzeňský světlý Purkmistr 12. Úžasný, hořký. Typická, a dnes i jediná, Plzeň. Radost. K zakousnutí utopenec (2 TL), hermoš (2 TL), plzeňský gulášek (4 TL), mísa kuřecích paliček, bigburgery, svatováclavský ovárek (chutný, leč moc libový, malý a za úděsné 3 TL, velký již za 4 TL), smažená rýže s kuřetem (3 TL), nebo závin (2 TL).

Naproti stanům rožnilo rožnící centrum s Budvarem. Zde ceny již čirou zlodějnou. Pidi kousíčky neskutečně přesolené pražské šunky od kosti za 4 TL, údajně 200 g (hahaha) tuhého vola za 5 TL a další pálky u směsí či stejků. Rožněné pokrmy přitom ale opravdu nic moc. Třebas v Lysé daleko vydařenější a se spoustou rozlišných příloh. O cenách nemluvě.

Šest velkoprostorových stanů s dřevěnou podlahou nabízelo na 10 tis. míst k sezení. Obsluhovat mělo 300 krojovaných panenek a panáčků. Tito úslužní, hbití, leč tradičně bez drobných na vracení, s tolárky jen po pěti kusech a až na čestné výjimky bez elementárních znalostí pivek. Ostatně, co bude v nabídce netušil ani koordinátor. Pár letáčků o pivovarech to nespravilo. Ani lovci suvenýrů zřejmě moc spokojeni nebyli. Očekávalo se na 100 tis. hostů. Nám jedna exkurze stačila. Ale nakonec, proč ne. Shrnuto: jídlo a servis cenám rozhodně neodpovídající, ale u piva v řadě případů ano. A propos: cena všech pivek v typizovaných sklenicích = 1 TL. Ale dát ruku do ohně, že tam bylo vždy to objednané - to bychom nedali.

Co byl pivolín? Česká válečná náhražka piva iniciovaná nedostatkem surovin. Za protektorátu šlo o obchodní označení pro umělé pivo se 3. stupni alkoholu. Tatík vzpomíná, že bylo špinavě tmavé, mdlé chuti a prý z melty či čekanky. Zvané též císařovy a Gambrinovy slzy, což vzniklo za I. SV, kdy klesala stupňovitost a přecházelo se na náhražky. Pivolín býval i zcela bez lihu. Ale byl to až takový rozdíl od dnešních pivolínů? I poctivý ruský chlebný kvas je lahůdkou proti industriálním pomyjím typu G, S či K. Lisabonem za pivolíny navždy!

Ostatně třeba i dodnes známá žlutá limonáda Fanta vznikla ve 40. letech v Německu pouze z nouze. Díky embargu Američané nedodávali Němcům originální sirup k výrobě Coca-Coly. Její produkce byla v letech 1942-49 v Německu zastavena. Šéf německé pobočky CC tak hledal novou limonádu z dostupných surovin. Kšefty samozřejmě běžely i za války. Použila se jablečná vláknina coby odpad z moštáren, syrovátka z výroby sýrů,  různé ovoce a náhražky cukru. A v roce 1960 značku Fanta (ze slova fantazie) kupuje mateřská CC. Haf.

 

Aktualizace a Jezevcovy pivně-kulinářské drby

(z 20. května LP 2009)

Černá Hora (BPH I.): Oslavy Svátku práce (tradičně a samozřejmě nikoli prací) stylově završeny v žižkovském Království (www.kralovstvi.com). Standardně moravská pivka z ČH plus perfektní držťkovka z hlívy ústřičné a netradiční makrela pečená s ořechy. Makrela bývá suchá, leč ořechová omáčka vše vyřešila. Zajímavé. S rozšťouchanými brambory fakt chutné. Po druhém květném svátku příjemným překvapením „frgály z Mezříča“. Originální. A byla celá řada dalších fajnovostí. Roztocká Zvířátka prosperují, což je jen dobře. Roztocká Koliba naproti Maxmiliánce prý vypálena úmyslně. Docela věříme. Je tam chráněná oblast, čili se nesmí bourat. Nyní nic nebrání lukrativní výstavbě a zhodnocení pozemků. Na Vinohradech taktéž před časem „náhodou“ vyhořel areál pivovaru a někdo ukradl i celou Orionku. Vrr.

Svijany (BPH II.): Začátkem května U sadu (http://www.usadu.cz) na čepu ještě úžasný 11 % Berounský Medvěd, ale i dvanáctka Litovel Premium (světlý ležák alc 5,3 %). Překvapivě pivní, hořká, s dlouhým a příjemným dozníváním. Daleko výraznější než světlá jedenáctka Litovel Moravan, kterou stabilně točí v Ethiopia Café - od škroupáku na dohled. V polovině května, coby pivo týdne, světlý ležák Žatec Export (alc 5,3 %): A v lahvích ležák Lučan Premium Tmavé (alc 4,3 %) a Baronka (světlý ležák, alc 5,3 %). Baronku (na stupňovitost 12,8) připravují od roku 2005 ve spolupráci s obcí Třebívlice na počest poslední velké lásky velkého J. W. Goetha. Tedy mladinké a fikané baronky Ulriky von Levetzow, která na zámku v Třebívlicích žila a je tam pochována. Pivko - původně jako třináctku - od roku 1999 (výročí 250. let Goethova narození) třebívličtí radní nechávali dříve vařit pivovar litoměřický, který byl však v roce 2002 uzavřen. Kdysi přeslavné město Žatec bývávalo dokonce zváno česká Paříž a náleží k nejvýznamnějším lokalitám z typické nejenom chmelařské, ale i husitské, oblasti. Včetně řevnivostí a závistí s Louny či moderněji s Kadaní. Spolu s pivovarem svitavským patří žatecká tradice vaření piva k vůbec nejstarším u nás, kdy dokladuje již rok 1261. Mnohem, mnohem později, před pár lety, právě Žatecký pivovar (ten moderní, s udávaným založením 1802) na český pivní trh uvedl jedenáctku. Slogan jim však úspěšně vyfoukl Zlatopramen. Žatecká piva, značky Žatec, jsou jemně chmelena a mají být bez chemie a využívat to nejlepší z chmele. Tedy proslulý žatecký červeňák. Nicméně místní chmel je o dost slavnější než pivka. Ta jsou zklamáním. Nevýrazná, nijaká, bez hořkosti. Trochu nasládlý ležák Export sice pivní asi je, pro mnohé i příjemný, nicméně od takovýchto podmínek a super tradice bychom očekávali daleko více. Něco fakt echtovního. Co lze ale  čekat od anglického vlastníka a kyperské firmy? A tam, kam směřují exporty (na které je pivovar jednoznačně orientován) to globálním konzumentům nevadí. A bude hůře. Dokud neoliberální globalizaci, s jejími aktéry, nezkrotíme. Nejen v pivním světě. Haf. Druhá půle května ve znamení originálního Rampušáka. Speciální 12 % kvasnicový světlý ležák pochází z města F. L. Heka (po jiráskovsku Věka). Z Dobrušky. Lehký zákal způsobený kulturními kvasinkami, příjemná hořkost, vysoký říz, výborná pěnivost. Charakteristiky nelžou. Radost. Pivko živé, chutné, silnější. Leč možná ještě trošku nedospělé. Staročeský pivovárek (coby provozovatel) je minipivovárkem (www.pivovar.dobruska.info) a na etiketách stojí Pivovar a sladovna Dobruška s letopočtem 1870. Zchátralý dobrušský pivovar, kde se pivko vařilo naposledy ve státním podniku někdy v polovině 90. let, byl zakoupen soukromníky v roce 2002. Mají zde vařit zatím pouze jeden druh Rampušáka. Následujícím pivkem, a pivovarem, týdne Polička. Celkově podnik U sadu, a to nejen pro již zavedené a mnohými vyhledávané procházky pivním sadem, zasluhuje ocenění a pochvalu. Děkujeme. Vydržte. Haf. 

Chýně (BPH III.): Při další návštěvě Pivovarské Krčmy (2. 5.) na čepu světlá desítka, polotmavá dvanáctka a Kolařská světlá jedenáctka. Kolařská 11^o lahodná, ale tradiční 10^o nám typickou nakyslostí vyhovuje na žízeň i chuť více. Jídla opět nezklamala - noblesní svíčková a přepychové domácí uzené na prkénku. Také další mimořádná nabídka (gulášek, chýňský stejk i meníčko) působila lákavě. Nicméně při hezkém počasí bývá krčma vevnitř i venku zcela obsypána kolaři (a vždy taktéž místními štamgasty) a díky miniaturní kuchyňce je čekání na krmi delší. Ale vyplatí se. A nebo fikaně přijíždějte jako my, tudíž těsně po otevíračce v 11. Rekonstruuje se vedlejší Zvěřinec a zvířátka kamsi zmizela. Škoda. Potěší však nahlédnutí do jídelní karty sousední hlavní velké Hojda-restaurace i velké upozornění, že zde neakceptují platební karty. Chválíme. Konečně zase někdo, kdo má trochu fištrónu, a dobře ví, že platit se má penězi. Hotovými. A nebo zlatem. A tudíž nikterak nehodlá podporovat globální finanční pijavice tím, že sedne na lep reklamám o výhodnosti karet a jiných podvodných finančních instrumentů (též hlavní příčině aktuálních krizí díky nadvýrobě virtuálních peněz). Běs se nás zmocňuje, když se moderní zákazník (= vymytý tupý mozek) ohání spoustou bezvýznamných kartiček a všude jimi okázale platí, byť sebemenší částku. Nejen kvůli čekání a zdržení. Vrr. Celkově Pivovarský dvůr Chýně u Prahy (http://pivovarskydvur.cz) rozhodně nezahálí. Za hřích stojí netradiční a celkem pitný Vídeňský červený ležák, který bylo možné testovat v Pivo- klubu na přelomu dubna a května. Leč překvapivě nejen tam. Již cca tři měsíce totiž má Chýně v Praze vlastní podnik. Přímo na Žižkově. Leč na místě nepříliš vábném, nepříliš atraktivním a ještě méně romantickém. Na frekventované a špinavé Husitské ulici v Hotelu Victor, hned vedle restaurace Merenda. Na chýňské na Žižkově nás upozornil proslulý pivařský pár. Ale ihned připojili varování před ukrajinským personálem, který pivům příliš nerozumí, tato patřičně nehýčká a servíruje třebas podivně nakyslá. Podnik samotný inzeruje pivka úchvatná, a to na čepu i v plastu přes ulici, včetně chýňských superspeciálů. Obsluha, kuchař a všechno další osazení (a mnoho hostů) pochází z Východu a česky hovoří jakžtakž přijatelně. Otevřeno mají denně 13-01. Interiér celkem útulný a pokud nevyhlédnete ven, tak se tady můžete cítit i dobře. V nabídce stojí kvasnicová desítka světlá, kvasnicová dvanáctka polotmavá, kvasnicová čtrnáctka černá a proměnlivý speciálek. Po kratším dohadování však zjišťujeme, že v době naší návštěvy reálně točí pouze desítku, a na jiná dnes čekají. Budiž. Pivko dobré, možná s mírnou pachutí. Další ještě lepší, leč v Chýni je to přece jenom trošku o něčem jiném. Nicméně přichází dost pivařů na jedno rychlé nebo pro speciály v plastu, což dokazuje, že o podniku a dobrém chýňském se již dobře ví. Jídelní list, v češtině a ruštině (s detailnějšími popisy jenom v azbuce), zaujme. Namátkou vepřové uši i ocásky, ušatí králíci, kurové, svíce, gulášek, domácí klobása, stejky, polévky, zajímavosti k pivku typu smažených okurkových plátků či cibulových kroužků v pivním těstíčku. Ani ceny neodrazují. Třeba jsme měli pouze smůlu, ale na první pokusy o objednání baculatá obsluha krčí rameny, že prý není. Až u páté (!) položky se trefujeme. Smažené syrečky slabý průměr, bez jakéhokoli zápachu i  jakékoli přílohy. Králík po chýňsku taky není, zato králičí špízek ano. Překvapivě obstojný a noblesně zavěšený na atraktivní „šibenici“. Celkový dojem taktéž výrazně vylepšuje nabídka originálních pivek v originálních 1,5 l PET lahvích. Světlé, tmavé, Vídeňský červený ležák a též Dvorní ležák Zázvorové pivo (alc 4,0 %). Obsahuje zázvorové silice z oddenku zázvorovníku lékařského pěstovaného v tropických oblastech Asie, Indomalajsie a Austrálie. Famózní i když není čepované. Snad se nám poštěstí na „zázvor“ natrefit na čepu, nejlépe v Chýni samotné. Z nového podniku dojem poněkud rozpačitý, leč rádi zkoušíme dále. Haf. Při dalších sezeních (3. 5. aj.) na čepu již desítka, dvanáctka, čtrnáctka a coby speciálek Kolařská jedenáctka. Víceméně vše k dispozici i přes ulici v orig PETkách. Pivka vynikající (včetně míry, čistoty a originálních sklenic) a skoro jako přímo v Chýni. Mírným zklamáním je jídelníček, který se trošku ztenčil, přičemž zmizely největší pecky typu prasečích uší či ušáka po chýňsku. Vybrat se však bez větších problémů dá a již bylo vše, co je psáno. Taktéž stabilní buclaté východně-slovanské výčepní (a servírce v jednom) začínáme přicházet na chuť. A ruštině rozumíme mnohem více a slyšíme ji o poznání raději než angličtinu. Haf.  

Budvar (BPH VI.): Na pohádkový kroužkovaný Budvárek (http://www.budvarkadejvice.cz), bohužel, v květnu vybyl čas pouze výjimečně. Hrubá nekázeň, leč okolnosti se přímo spikly proti. Věříme, že kroužek vydržel i v Táboře na náměstí a především U Pichlů v kultovní Bechyni. Kam chodí celá široká famílie, včetně p. emeritního (prozatím) ministra a lišáckého machiavelliho českého politického rybníka v jednom. A ten by nic špatného nepil. Alespoň za to děkujeme. Prázdniny se kvapem blíží a tradiční cyklo-pivní dobronický pobyt s nimi. Doufejme, že to snad vyjde alespoň na pár dní. Protivenství a překážek je letos nějak mnoho. Vrr. A v dejvické Orig Budvarce 19. 5. kroužek sice chutný, ale bez jiskry, méně kroužkující a s nepatrnou pachutí. Ale dal se. Začalo tady fungovat i pár stolečků venku, takže je možno pobývat s vychovanými čtyřnožci na vodítku a košíčkem či dohlídnout na velociped. Loňská zahrádka to ovšem není, neboť na chodníku budou kopat plyn. Brzy. Kdy přesně, neví. Haf. 

Nymburk (BPH IX.): Kerská Hájenka funguje naštěstí bez větších změn. Do podzimu otevřeno čtvrtky až neděle od 11 hod. Postřižiny 11, kančí se zelím i se šípkovou, zvěřinový guláš. Standard. Něco málo novinek na jídelníčku, cenové přitužení nepatrné. Kvitujeme. Haf.    

Medvěd, Krakonoš a Štěpán (BPH X.): V karlínském Pivovarském klubu (http://www.gastroinfo.cz/pivoklub) na čepu řada fajnovostí. Chutných. I uvítací lahváče - coby long drinky - na chodovarské prezentaci 28. 4. překvapily. Guiness, Windhock Lager (alc 4,0 %) či svěží, příležitostný mnichovský Paulaner Octoberfest (alc 6,0 %). Také nová obsluha se již vcelku otrkala a i jídlo vcelku ucházející. Třebas vepřové medailonky na pivě (i s miniklobáskou) a jako netradiční příloha chutné fazole. Načervenalé. Vše vkusně obloženo beraními rohy, bohužel však zcela impotentními a tudíž nepálivými. Nevadí. Štěpán ujde, leč bývával lepší. Nicméně vydržte alespoň takto. Na další vydařené akce se těšíme. Velice. Nicméně květnové setkání s p. Václavem Berkou musíme z technických důvodů oželet. Jde o personu proslulou z Plzně. Leč pokusíme se vyslat zvědy. Třeba se dozvědí něco pikantního ze zákulisí, proč „plzeň“ již Plzní dávno není. Červnové akce si již ale ujít nenecháme. Haf. 

Pivní literatura (BPH XIV.): Další recept s pivkem pochází z Valašska. Přitom jde o krmi spíše tradičnější a méně exotickou -  vepřové na pivě. 1 kg vepřové plece opereme, nakrájíme na plátky, naklepeme, nasekáme okrajové blány, osolíme, opepříme. Zprudka opečeme po obou stranách na 100 g rozpáleného sádla. Na opečené plátky nasypeme 30 g strouhaného česneku, zasypeme strouhaným muškátovým oříškem a zalijeme 7,5 dl světlého piva. Následně 20 minut, za občasného míchání, dusíme. Přisypeme 100 g strouhaného tvrdého chleba a přidáme i trochu piva či vody, aby šťáva nebyla příliš hustá. Společně ještě vaříme 20 minut na mírném ohni, aby se chléb pěkně rozvařil. Servírujeme s bramborovým knedlíkem a s kvalitním českým, nebo ještě stylověji s moravským pivkem. V minulých Drbech velká a neodpustitelná blamáž. Parafrázi jedné ze slavných hlášek ze slavného filmu Světáci jsme zbrkle přiřkli J. Sovákovi, což bylo nutné urychleně opravit. Velkou moudrost samozřejmě pronesl V. Brodský na adresu právě J. Sováka a J. Libíčka. Omlouváme se, leč zlost a pýcha nám tehdy totálně zatemnila smysly (páník nebyl kamsi zvolen, s čímž opravdu, ale opravdu, nepočítal - poznámka Bertíka). K omluvě přidejme jednu z verzí Pivního otčenáše: „Sude náš, jenž jsi naražený, roztoč se pípo Tvá, buď vůně Tvá po všech restauracích a hospodách a odpusť nám naši dočasnou střízlivost, jakož i my odpouštíme číšníkům a neuveď nás na záchytnou stanici a zbav nás všech protivných abstinentů. Ámen“.

        Chodovar a Žižkov (BPH XX.): Od března je žižkovskou novinkou „moravská Plzeň“ v „africké kavárně v Praze“. Na rohu ulic Krkonošské a Čerchovské se v suterénu podniky střídají často. Zatím pro pivaře nikdy nic moc, pouze Plzeň a ještě nevalnější než jinde. Nově však v Ethiopia Café na čepu Litovel Moravan (světlé 11^o, alc 4,6 %). Příjemné pivní chuti, pitná, digestuje. Občas však neodtočená a více nakyslá. Nicméně označení „moravská Plzeň“ bychom přiřadili spíše k výraznější, hořčí a celkově šmakóznější dvanáctce Litovel Premium. Tmavý (Litovel Dark, alc 3,8 %) k dispozici v Café pouze v lahvích. Nabídka studené a teplé kuchyně je zde vegetariánská a směřována spíše do sladkého či sladšího. Ale třeba sloní šlápoty (= palačinky z pohankové mouky o průměru 40 cm) se občas i dají. Třebas špenátové s kousky nivy. Inzerovány jsou speciality dle týdenní a denní nabídky, včetně módních tzv. ethno jídel. Prostředí snesitelně skoroafrické, ale s velmi vtíravou hudební kulisou. Nicméně starý dobrý Babalet (i když to byl Karibik) by i tady zněl daleko lépe než monotónní černé šamanské mantry. Pro pořádek: na čepovanou a lahvovanou různou Litovel lze poblíž ještě narazit v noblesnějších restech Armstrong v Italské a obdobném podniku Saint Louis nad Grébovkou. Upřesnění k hospodě U slovanské lípy na Tachovském náměstí. Na čepu plný sortiment chodského minipivovaru Kout na Šumavě, s doloženým založením roku 1736. Pět druhů: světlá desítka (vodovější), světlá dvanáctka „čistá“ a hlavně světlá dvanáctka kvasnicová (není obvykle psaná, nutno zdůraznit a nahlásit vnímavé obsluze!), čtrnáctka tmavá (chutná) a silácká nasládle-ovocná tmavá speciální osmnáctka. Především „kvasničák“ je přímo ukázkový. Lahodný, kalný, voňavý. Digestuje, dá se kousat. Silně připomíná pivka kácovská. Velkoryse odpustíme tradiční nešvar podávání malého v neoriginálním skle, zde naštěstí svijanském. Obsluhuje vyjukaná holčina, leč celkem milá i hbitá. Tím však pozitiva podniku, bohužel, končí. Pomiňme hrůznou lokalizaci, kdy relativně nižší ceny vábí lůzoidní bílé socky i v lokalitě sídlící neasimilované a mnohdy nejen sociálně nepřizpůsobivé místní indočechy. To by se překousnout ještě dalo. Ale to prostředí. Interiér by snad trochu stylový a trochu útulný být i mohl, včetně salónu a pódia, leč stoly jsou rozestaveny tak nějak podivně. Připadáte si jako v dost neútulné tělocvičně. Jídelní listy nepůsobí vůbec vábně, formou ani obsahem. Pozoruhodností je, že mezi 14 a 18 hod. nelze dostat k jídlu fakticky nic. Kromě mála pochutin k pivu, které však opakovaně taktéž nebyly. Hotovky od 11 hod. se totiž podávají do 14 hod., a pak kuchyň skončí. Kuchař (pokud ho lze vůbec takto titulovat) přicházívá opět až v 18 hod. a zhotovuje „minutky“ a zbytky hotovek. Nabídka minutek slabá, mdlá a nejen bez hovězího, ale hlavně zcela bez fantazie. Zkoušíme guláš od oběda za 75 českých. Po předlouhém čekání přichází nefalšovaná hrůza. Odpornější než v nejhorších školních vývařovnách. Nechutné a špatné je úplně všechno (rozvařené knedle, nepoživatelná trocha masa naprosto tuhá, totálně bez chuti, omáčka cuckovitá, divná, vše i s talířem žhnoucí z mikrovlnky). Fatalisticky to bereme jako daň za možnost konzumace výtečného koutského. Nešlo by to však bez těchto obětí? Leč absurdity nekončí. Kousek po nechutně frekventované Husitské směrem dolů po levé straně brzy narazíte na Merendu, neboli Žižkovský pub (http://www.merenda.cz) s nabídkou řady zajímavých pivek. A těsně vedle zaujme vývěsní štít Pivovarského dvoru Chýně, o kterém referujeme výše. Proboha, proč zrovna tady? Vrr. V BPH XX. byl závěrem zmíněn český sociolog, profesor, JUDr., právník, jazykovědec, spisovatel, pedagog, organizátor Emanuel Chalupný. A taktéž vášnivý turista, vodák a skaut a patriot se silným celoživotním vztahem k husitskému Táboru. Učené prameny uvádějí, že analyzoval vztahy sociologie, filozofie a práva. Usiloval o vytvoření přesného sociologického pojmosloví a metodologie. Významné jsou aktivity organizační, kde náležel k průkopníkům sociologických institucí. Vytvořil jedno z nejrozsáhlejších sociologických děl u nás, a některé jeho práce byly publikovány a ceněny i v zahraničí. Za detailnější kritickou analýzu stojí úvahy o „národní povaze, resp. filozofii české i československé“ (v pracích z let 1908, 1932, 1935, 1938 aj.). Nejen v kontextu sporů o předefinování role českého národa v podmínkách 21. století, pod tlakem výzev akcelerující globalizace i boje o směřování EU. Minimálně zajímavé jsou dodnes Chalupného úvahy o rozdělení Čech na kulturní oblasti. S odrazem rázu kraje taktéž v reprezentantech uměleckých či politických. Třeba typ jihočeský (Hus, Žižka, Čelakovský,  Aleš,  Březina) se kloní k dumavosti, hloubavosti, mystice, tíhne k prostotě a velkým liniím. Typ středočeský (Mánes, Mácha, Neruda, Světlá, Zeyer, Jungman, Dvořák, Sládek, Vrchlický) jeví velkou příchylnost k vlivům cizím, menší zájem o přírodu a větší o historii a kulturu. Typ severočeský (Rieger, Kramář, Jirásek) se vyznačuje značnou obšírností, která časem vrcholí v rozplývavost. Typ východočeský (Erben, Němcová, Smetana, Heyduk) vystupuje jako uhlazený a vnímavý pro zjevy, méně pro hlubší otázky, náchylnější k racionalismu než k dumavosti. Což tahle analyzovat vliv českého geografického prostředí na místní pivka a preference konzumentů? Chalupného dílo obsahuje i inspirativní postřehy o české národní povaze. Tato bývá moderně a odborně spojována s „agresivní pasivitou“. Sociolog Chalupný přitom její základní rys spojuje s anticipací. A náklonností spíše k drobné práci a drobným výtvorům, rychlou orientací, sklonům k zjednodušování, nedostatkem pevných tradic, častým hledáním nových přístupů, rozpačitostí a nerozhodností. Ale taktéž s individualismem, se silou v detailu (a slabostí v širší koncepci), nebo větší dávkou iniciativy, leč zase menší vytrvalostí. Českou národní povahu Chalupný odvozuje od českého přírodního prostředí (hornatého a pahorkovitého, s oddělením oblastí vrchovinami a sídly v údolích atd.). Jednota společnosti je tímto roztříštěna, lid má sklony k separatismu, jisté osamělosti a nemá příliš předpokladů k soustředění a velké organizované akci. Ani schopnosti výbojů. Kraj však přitom současně probouzí lásku k vlasti, podporuje usedlost a přispívá k všeobecnému odporu ke stěhování. Proč si tedy pořád necháváme globálními ahasvery bez kořenů vnucovat „hodnoty“ typu kočování, flexibility a multi-kulti blábolů, které jsou proti přírodě? Vrr. 

 

Bertíkova Pivní Hlídka XX.: Chodovar a žižkovský genius loci

Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a okolí. Kulatý dvacátý díl věnujeme pivkům z Chodové Plané a taktéž trošce slavné historie i nejenom pivní současnosti a novinkám ze Žižkova.  

Rodinný pivovar Chodovar (http://www.chodovar.cz) sídlí v Chodové Plané, dřívější okres Tachov. Patronem chodského pivovaru je bílý pes Albi, který na nás sympaticky hledí z etiket. Podle pověsti našel v blízkosti chodovského hrádku studánku s pramenem, ze kterého se pořád vaří pivo. Albi je dodnes uctívaným dobrým duchem skalních pivovarských sklepů, kterému je třeba projevovat úctu. A k tradičním rituálům náleží nalití žejdlíku piva Albimu do misky. Což podle zvyklostí provádí nejmladší učedník vždy před odchodem ze sklepa na konci pracovního dne. Dnešní majitelé hledali plemeno přátelské a nynější Albi na etiketách je labradorem. A již kolují doložené pověsti, že labrador je vlastně psem navýsost chodským.      

Pivovar je ve vlastnictví rodiny Plevků, držící a ctící tradici vaření piva již 120 roků. V 90. letech p. Plevka starší jako první pochopil nutnost práce s trhem, coby podmínky přežití v tvrdém českém pivním prostředí, a ukázal cestu dalším. Sládkem, majitelem i dělníkem atd. je nyní p. Jiří Plevka, který se v pivovaru narodil. Sympaticky působí i jeho neochota opouštět Chodovou Planou a stejně jako pivko Chodovar netouží ani být žádnou mediální star. Pivovar se nalézá přímo nad labyrintem prastarých sklepů vytesaných v žulovém masívu, majícím souvislost s chodským hrádkem. Nejstarší písemný doklad pochází z roku 1573, kdy pivovar vlastnil šlechtický rod Šliků. Po požáru v roce 1862 byl zbudován pivovar nový, jehož podoba se zachovala dodnes. Na přelomu 19. a 20. století náležel k největším na západní hranici říše a konkuroval si např. s Akciovým pivovarem Cheb. Úpadek přišel s odsunem obyvatelstva po II. SV. Přecházel pod různé pivovary a přitom se těšil pověsti spíše dosti nevalné. Samostatně jako rodinný působí od roku 1992, s cílem vařit tradiční technologií tradiční český ležák.

Unikátní skalní sklepy z 12. století slouží k dozrávání piva. Sídlí tady i pivovarské muzeum a stylová pivnice, kde hosté mohou okusit kvasnicový ležák přímo z ležáckých sudů. Pivovar má vlastní sladovnu, se sladem připravovaným z chodského ječmene. Kromě pivka stáčí přírodní minerální vodu. Výstav aktuálně činí kolem 80 tis. hl., z toho 10 tis. připadá na minerálku. V roce 2006 Plevkovi otevřeli první pivní lázně s terapií využívající atraktivních horkých pivních koupelí. Současně dnes mohou přijmout až 21 klientů a asi jsou i největší na světě. Spojení piva s černou železitou minerální vodou je unikátní z balneologického hlediska. Pivovar provozuje hotel U sládka i druhou pivovarskou restauraci. Letos má být dokončen minipivovar na speciály, kde si pivo budou moci uvařit také návštěvníci. Nadstavbou je pivní kosmetika a taktéž 45 % Pivovice, kdy jako jediní mají patentovaný tento název. Uvažují o Chodovici (coby „chodské skotské“) a o obnovení produkce nápoje Ilzano na bázi minerálky se sirupy. Tradicí se stalo mistrovství v koulení pivních sudů v Chodové Plané. Dvoučlenné týmy pivovarů z celé Evropy koulejí dřevěné stolitrové sudy na „pivní míli“, tedy na 600 m.  Letošní klání proběhne 20. 6. A 22. 8. se uskuteční tradiční mohutné zahradní pivní slavnosti. 

 Pod heslem „Symbol poctivého pivovarnictví“ - se značkou Chodovar - jsou nabízena pivka výčepní, ležáky, speciální i netradiční. Aktuálně sortiment čítá 7 druhů piv. Světlým výčepním je lehký Chodovar Desítka (alc 4,0 %), tmavým Chodovar Černá zámecká desítka (alc 4,2 %), který je distribuován taktéž v limitované sérii jako Černý beránek velikonoční. Světlé ležáky reprezentují Chodovar Zlatá jedenáctka (alc 4,5 %) a klasický 12^o ležák Chodovar Prezident Premium (alc 5,0 %). Krajově typická je jedenáctka, dnes také coby Zlatý beránek. Speciálem a vrcholem nabídky má být, trochu nasládlý, 13^o světlý ležák Chodovar Zámecký ležák Speciál (alc 5,1 %). Mezi netradičními dříve figurovalo světlé lehké pivo Chodovar Klasik (alc 2,9 %) a stále se standardní technologií vaří Chodovar nealkoholické (alc max 0,49 %). A hlavně 12^o polotmavý nefiltrovaný ležák Chodovar Kvasnicový Skalní ležák (alc 5,0 %), též plněný do speciálních 0,5 l lahví s patentním uzávěrem. Delikatesní, jemného řízu i chuti. V Praze se Chodovar pořád točí ve študácké hospodě Na Slupi, na Albertově. Lahvové úspěšně kombinujeme s mexickou kuchyní v podniku Sonora u Flory. 

Dalším chodským je minipivovar Kout na Šumavě, poblíž Domažlic. Jejich pivko nám šmakovalo moc, ale ochutnávali jsme jej pouze a stylově v Domažlicích. Nicméně proniklo  do Prahy a ze staré hospody U slovanské lípy se nedávno stal podnik s výhradně koutským. Nalézá se na Tachovském náměstí, vedle žižkovského ústí do pěšího tunelu. Nabízí pět druhů: 10^o světlé, 12^o světlý ležák „čistý“ i kvasnicový, 14^o tmavé a 18^o tmavý speciál. Piva jsou vynikající (hlavně kvasničák), avšak podnik je nalévárnou spíše již karlínskou a to dosti nízké skupiny i úrovně. Včetně ratejnovité neútulnosti, silně problematické kuchyně a hostů z řad nevábných domorodců. Vše připomíná situaci s pivkem kácovským. Taktéž vynikajícím, leč v Praze v plné šíři dostupným U Klokočníka s hrůznými hosty (kterým je evidentně jedno, co do sebe lijí, rozhoduje nízká cena) a především ještě hrůznější obsluhou. Proč pivovary tahle hazardují s dobrým jménem? Na odpudivé Husitské ulici se přitom cca o 200 m níže nalézají další podniky s opravdu překvapivým pivním sortimentem. Hned vedle Merendy, kde inzerují řadu značek včetně speciálů, již třetí měsíc funguje restaurace Pivovarského dvoru Chýně. Nabízí pivka vskutku úchvatná, na čepu i přes ulici, včetně chýňských superspeciálů. Leč opět s rozpaky. A domluvíte se tady spíše rusky. Což by ani nevadilo, ale ... Poreferujeme. Vrr.      

Ocitáme se zpátky na Žižkově. Dlouho býval vesnicí na okraji královské Prahy. První zmínky okolo 14. století hovoří o osadě Vítkov. Název má pocházet od pražského měšťana Vítka z Kutné Hory, kterýžto vlastnil na svazích jednu z mnoha vinic pokrývajících oblast dnešního Žižkova, Vinohrad a část Malešic. Věhlas přineslo památné husitské vítězství na vrchu Vítkov. A odtud se odvíjí název vrchu a přilehlé obce - tedy Žižkov. Později se stal samostatnou městskou částí, když se oddělil od Královských Vinohrad po zboření městských hradeb. Obrovský nárůst obyvatel i stavební boom nastává koncem 19. století a dodnes je Žižkov čtvrtí velkých činžovních domů nejčastěji právě z přelomu 19. a 20. století. Usedlosti Komotovka, Opařilka, Preclíkářka či Vyšinka i „Žižkaperk“ ožívají v seriálu Sňatky z rozumu, odehrávajícím se v časech českých podnikatelů Nedobylů a Bornů, ale i proletářů Pecoldů.

Před sto lety  na území Žižkova (cca 70 % dnešního) fungovalo 179 hostinců a výčepů piva, 3 kavárny, 13 vináren, 5 jídelen a 11 kořalen. Kolik je různých pohostinských zařízení zde celkově dnes? Mnohé neustále vznikají, ale i zanikají a proměňují se. Odhadem kolem stopadesáti? Nebo více? Přesnější počty budou brzy v databázi na http://www.zizkov.info. Užitečné informace z pivního světa občas obsahuje, a žižkovský patriotismus programově podporuje, původní uličník („Jak nás slyšíte?“) Řev Bořivojky. Jako mimořádnou přílohu nedávno rozdával mapu Žižkova 2008, s vyznačením řady hospod, barů, klubů a restaurací. Užitečné. Odpustíme seznam podniků s Krušovicemi v Praze 3, neb vše zřejmě sponzorovaly.     

Březnový aj. Řev přinesl celostránkovou upoutávku na otevření Žižkovské Pivogalerie (http://www.pivogalerie.cz). Zkušební provoz se tady proměnil v ostrý 5. 3. Má jít o více než hospodu, více než galerii ... Nachází se v Jagellonské a otevírá ve 14 hod. (po-so), v neděli v 16 hod., zavírá vždy ve 22 hod. Inzerována jsou netradiční točená pivka (třebas Poutník či Rebel), mnohé flaškové české a moravské speciály, specialitky a chuťovky k pivu, výstavy a vernisáže, literární, hudební a filmové večery, koncerty, jam session, talkshow atd. Poslední žižkovskou novinkou na čepu je Litovel Moravan (světlé 11^o, alc 4,6 %). Tedy „moravská Plzeň“ na rohu Krkonošské a Čerchovské v „africké kavárně v Praze“ zvané Ethiopia Café.

Na Žižkově je patriotismus přítomný mezi normálními lidmi, což dokumentuje i např. Klub přátel Žižkova (http://www.zizkov-praha3.info). Vydává občasník Žižkovské listy, které občas dýchnou nejenom pivní idylkou a připomenou uklidňující klišé i stereotypy slavných žižkovských Pepíků. A závěrem připomeňme úvahy o české národní povaze E. Chalupného. Tuto odvozuje od českého přírodního prostředí, kterým je jednota společnosti roztříštěna a lid má sklony k separatismu i jisté osamělosti. Kraj však přitom současně probouzí lásku k vlasti, podporuje usedlost a přispívá k všeobecnému odporu ke stěhování. Což platí i o Žižkovu. Haf.

 

Aktualizace a Jezevcovy pivně-kulinářské drby

(z 1. máje 2009)

Černá Hora (BPH I.): Roztocká Zvířátka při pěkném počasí obvykle narvaná veležíznivými velocipedisty (ale i mnoha pěšáky dvou- a čtyřnohými) vevnitř, na zahrádce i na pouličních lavicích. Není divu. Černohorská pivka si věrné a spokojené zákazníky získala taktéž v Praze a okolí. A víkendová grilovaná šunka nemá chybu. A nakonec ani nic jiného poblíž již není. Nedaleká výletní staletá Maxmiliánka se, zločinně, stala neopravitelnou ruinou kouzlem konkrétního soukromého vlastníka. Vrr. Nově zbyly děsivé trosky také z protější rybářské bašty - Koliby. Vyhořela? Ještě loni občas fungovala (ale včetně neodhadnutelné otevíračky, časté absence kuchyně či excesů typu vypuštěného rybníčka kýmsi nehodným), pak se nějak hledal nový provozovatel. Vrr. Aprílové královské vepřové hody v žižkovském Království (www.kralovstvi.com) nebyly aprílové, nýbrž vskutku Královské. Třebas zabíjačkové výpečky. Včetně česneku, kterého bylo, tak jak má být. Proběhl zde i 11. ročník degustační soutěže slivovic a místní obsadila druhé místo. Pivka z ČH drží svůj standardní standard. A čepovaný nealko Forman je fakt pivní a osvěžující. Zcela převyšuje i všechny prapodivné alko eurobíry. A v Království nově občas mívají i taliána. Na 21. století ještě celkem dobrého. Leč v legendárním trháku Adéla ještě nevečeřela býval určitě lepší. Jako skoro všechno. Haf.

Svijany (BPH II.): Letenskou svijanskou restauraci nyní nenavštěvujeme kvůlivá dopravním komplikacím. Snad stále funguje bez větších proměn. Také tradiční špacíry Stromovkou si  raději nyní odpouštíme. Nechceme se propadnout a bleskově se stát nezvanými návštěvníky tunelu Blanka. V Lipanské na Žižkově zase změna. Ještě loni M + M bar, poté U Bohouše, resp. U Bobeše etc. - nyní se to jmenuje Osudová přitažlivost. A tabule sebevědomě zvou na několik hotovek i řadu minutek. A na čepu Svijany 11, Svijany 13 (Kníže i Kněžna), Budvar 10 a Budvar 12. Avšak taktéž Pardál. Pozor! Máme opakovaně moc smutné zkušenosti hlavně z jihu Čech, že pokud se na čepu vyskytne odporný Pardál (= budvarské Géčko), jakýmsi „kouzlem“ se nezřídka ocitá i ve všech ostatních točených pivech. Odporné. Ostatně příliš nevěříme, že se podnik udrží dlouho. Třeba ale ano a třeba již tady pivka ani moc nemixují. V žižkovském šenku U bejvalejch vyndanejch (strmá Krásova 13) situace již několik měsíců stabilizována. Naštěstí. Svijanský Kníže stále obvykle lahodný, Kněžna jako bonbónek ke kávičce taktéž. Posezení je příjemné při obsluze úvalské - již téměř legendy - Richarda. Druhá jednomužná sestava reprezentovaná paní Lenkou se sice snaží, leč se za ní stále stahují různá (a hrůzná) individua, zejména z blízké nonstop herny A-klubu. Pod věží, na kulatém malém Škroupáku, v  pivnici U sadu (http://www.usadu.cz) počátkem dubna na čepu taktéž kutnohorský Dačický světlý ležák (alc 5,0 %). Je dobré se opět ujistit, že nic moc. Málo pivní, málo hořký, moc chemický, moc evropský. Řídký, skoro bez chuti. Zlatý Opat či Rohozec. Předvelikonoční týden ve znamení skopového masa a lounského pivka. Louny světlý ležák (alc 5,3 %) překvapivě ještě méně pivní než Dačický ležák. Nevýrazné, ba jalové, bez chuti už zcela. A kutnohorské nám připadalo i silnější. Ostatně ještě nedávno byl Pivovar Louny, stejně jako Kutná Hora, součástí gigantu Drinks Union. A možná ještě pořád je. Velikonoční skopové - hlavně to na česneku, se špenátem - a jehněčí ucházející. Další týden pivně o něčem jiném. O pivnějším a hořčím. Potěšilo, osvěžilo světlé výčepní plzeňského typu z hanušovického Pivovaru Holba. Pověstná Holba Šerák (alc 4,7 %). Škoda, že nebyla nefiltrovaná. A později šlo okusit i dvanáctku - světlý ležák Holba Premium (alc 5,2 %). Od 19. 4. přidupal nefalšovaný méďa, tedy Berounský Medvěd světlý ležák 11 %. Nefiltrovaný, kvasnicový s bohatým obsahem vitamínu B. Tradiční suroviny (včetně hlávkového chmele), spodně kvašený. Tradičně nakyslejší, trpčí, osvěžující a na žízeň tudíž báječný. Těšíme se na další unikáty a přimlouváme se velmi třebas za Zvíkov či Chýni. Před Svátkem práce na čepu očekávána dvanáctka Litovel. Nezadařilo se však s benešovským Ferdinandem, kdy pyšný dealer neprojevil o procházku pivním Sadem pražádný zájem. Ani nelitujeme. A od 3. 4. funguje tradiční sadovská letní zahrádka (místně Vysočina), včetně občasného antidešťového tunýlku. Ruchu a hostů však přibylo až příliš. Zvláště pokud je trochu hezky a trochu volno. Ale nakonec mnozí mají volno skoro pořád. Kdo dneska ještě pracuje? Zvláště pokud všude zuří samé krize. A moudrý ví, že za krize se více chlastá. Haf.

Chýně (BPH III.): Pivovarská Krčma, kuchyň i pivka i letos opětovně famózní. Vedle stále tradiční zvěřinec (ale nějak pustý), v týdnu obědující tvrdí příslušníci a fešné příslušnice i jiné občas pracující elementy, tradiční šoféři, jezeďáci (po kapitalisticku farmáři, nejlépe euro- či bio-), místní figurky a štamgasti, včetně mlsných čtyřnohých kočičáků. Pohodička, pohoda. Na letos překrásnou Škaredou středu na čepu světlá 10, polotmavá 12 a světlá 14. Desítka možná trošičku trpčí a nakyslejší než obvykle, leč přesto (anebo právě proto) výborná. Úžasně hasí žízeň nejen cyklistů. Jenom zasyčí. Mladičký nový pikolíček, a výčepáček v jednom, snaživě kmitá, i v pivku se orientuje, ale v rychlosti ještě maličko zaostává. Ale kupodivu obsluhuje i na venkovním posezení. Vše převelice rádi odpouštíme díky kuchyni. Nabídka překvapuje tím více, pokud si uvědomíme, na jak malém prostoru je vše vykouzleno. Ve všední den jedno menu (třeba rajská česnečka + domácí sekaná s domácí kaší + moučník + káva), dále specialitky napsané na tabuli (tatarák, parádní gulášek, řízečky Savoy atd.) a stálá rozšířená nabídka dle listu. Prkénkové stejky hovězí, vepřové, králičí, kuřecí či krůtí, rybky (včetně grilovaného candáta), smažená krkovice se salátem a řada dalších delikates. Určitě neopomeňte vyhlášené domácí uzené - teplé na prkénku s křenem, či tradiční s knedlíkem, a nebo studené s klobáskou a překvapující staročeskou vepřovou krkovicí coby vskutku vydatné krčmářské prkénko. Famózní. Na Hod boží taktéž obědové menu (hrachovka + kuřecí řízek s bramborem + velikonoční moučník) a na dvorku otevřené okénko sklepního bufetu pro hodně spěchající bicyklisty. V krčmě obsluha již dospělá, nabídka pivek stejná a tyto lahodnější snad ještě více. A jehněčí kotletky (lepší než v Dětenicích) se špenátem a bramborovým knedlem, úchvatná velikonoční vaječná tlačenka a rozplývající se mazanec. Ceny všeho stále velmi příjemné. Sousední Pivovarský dvůr cenové úrovně poněkud vyšší, ale nabídka zase obsahuje desítky různorodých a vyhlášených krmí, na které se sem jezdí zdaleka. Chýni a chýňské fakt doporučujeme. Otevřeno mají denně 11-23. A ze stanice Zličín je to do pivovárku ani ne 5 km. Pěšmo, lépe však kolmo. Nakonec i příměstský bus No. 347 staví hned u areálu. Haf.  

Budvar (BPH VI.): Kroužek z pražských Dejvic jsme opětovně hodlali profesionálně porovnávat s kroužkovaným Budvarem přímo z Masných krámů. Mazaně jsme naplánovali konferenci na TF JU, která měla být korunována učenou (nejenom teologickou) dišputací ve vyhlášeném podniku. Leč České dráhy mínily jinak. Zase nezklamaly. Vrr. 25. 4. dopoledne do Českých Budějovic prostě vlakem dorazit nešlo. Problémy s tratí kdesi u Čerčan. Časně ranní spoje zrušeny. A na hlaváku tradičně nikde nic napsáno a u infookénka jenom šeptanda, že možná další spoj již přijede. Přijel, leč ale skončil kousíček za Prahou. Zmatky, autobusy, čekání na transport do Benešova, kde měl čekat jiný vlak. Asi i čekal, ale zpoždění již bylo několikahodinové a konference v plném proudu. Takže raději zpátky zpět do Prahy. Povedený výlet. Hlášení z dejvické Orig Budvarky (http://www.budvarkadejvice.cz): kroužek přímo osudově božský a kuchyň velmi opulentní. Kdy se však letos objeví předzahrádka? V letních dubnových dnech by se leckomu dost hodila. Nejenom cyklohostům a slušným pejskům. Vrr.

Nymburk (BPH IX.): Kerská Hájenka je stále miloučkou skorolesní oázou. Po zimní pauze opět otevřeno pá-ne od 11 hod., od dubna přibývají čtvrtky. Pitné Postřižiny 11, obligátní kančí se zelím a samozřejmě i se šípkovou, standardně servírované dva kusy řízků, přijatelná tlačenka, v bedně „překvapivé“ Slavnosti sněženek. Vše na svém místě. Haf. Plánují se menší úpravy jídelníčku (včetně cenového přitužení) - nicméně kančí a Nymburk by zůstat měly.    

Medvěd, Krakonoš a Štěpán (BPH X.): Berounský Medvěd dorazil i k žižkovskému Sadu. Chválíme. Nicméně pouze v týdenní akci. Žižkovský podnik U radnice alias Krakonošova restaurace hlásá otevřeno. Opět však s utajenou otevíračkou a hlavně pod tajemným názvem U Šuvinky (?). Na tabuli 16. 4. nabízí Bakaláře, Novopacké, Zvíkov, Krakonoše a jakési Zelené pivo. Nutno však velmi důkladně prověřit. Uvidíme. Haf. Karlínský Pivovarský klub (http://www.gastroinfo.cz/pivoklub) samozřejmě funguje a samozřejmě pořádá i povedené klubové akce. Prezentaci Chodovaru a chystanou gastro-pivní akci „ … A řekněte sýýýr“ aneb pivko ručku v ručce se sýry představíme příště. Kde ale teď vaří Štěpána? Kácov to není. Vrr.

Pivní literatura (BPH XIV.): Zajímavým, a zdaleka nejenom gastronomickým, počtením je obsáhlá Krkonošská kuchařka autora Jiřího Marholda (3. vydání, Praha, Euromedia 2008, ISBN 978-80-249-1076-5). Potěší vskutku netradiční a často již zcela zapomenuté „recepisy“ krkonošských horalů i nepřekonatelné doprovodné ilustrace Neprakty. Kuchařka začala v 80. letech vycházet v časopise Krkonoše a knižně byla vydána poprvé roku 1991. Stala se hitem i  zdrojem cenného materiálu třeba také pro etnografy a historiky. Kuchař a specialista na regionální gastronomii J. Marhold shromáždil přes tisíc receptů ověřených staletou praxí krkonošských hospodyněk - od farských kuchařek po panímámy z nejchudších chalup. Horalé při „klochtění“ nezapomínaly ani na pivo. Na rozjezd třeba zajímavý salát k pivku. Smícháme řeřichu s nakrájeným točeným salámem či párkem, plátky ředkviček, na kolečka nakrájenou cibulí, citrónovou šťávou a olejem. K tomu tmavý kmínový nebo selský chléb a především dobré kvasnicové pivko. Na nohy Vás samozřejmě postaví pravé kyselo a brambory. Hlavní součástí býval chlebový kvásek. Ostatně připomeňme, že výroba chleba odnepaměti a po celém světě mnohde šla právě s rozvojem pivovarnictví. Pivo (coby tekutý chléb) využívá obdobného principu jako kvašený chléb. Vydatně působí teplá pivní „poliuka“. ½ kg hovězího nebo ještě lépe koňského od žebra, 1 velkou cibuli, 2 mrkve, ½ celeru a 2 petržele uvaříme doměkka v osolené vodě. Pokrájený tvrdý chleba zalijeme ½ litrem světlého piva a necháme rozmočit. Po uvaření masíčka přecedíme, do vývaru přidáme chleba s pivkem a uvaříme dohladka. Dochutíme pepřem a solí, zjemníme hrníčkem smetany a třemi rozšlehanými vejci. Maso se jídávalo jako druhý chod k „japkovému křenu“, nebo s nějakou „vomáčkou“. Ke starokrkonošské kuchyni patřily studené polévky, hlavně ovocné - „rymbulice“ (neboť dělaly ve střevech rymbál). Co zkusit pivní polévku ze žloutky (do hrnce litr světlého, žloutky, práškový cukr, rozšleháme a postavíme do dalšího hrnce s vodou, dáme na oheň, metlou šleháme až polévka zhoustne, přidáme lžíci másla a necháme vychladnout)? A nebo svatební se žemlí (světlé pivko se zavařilo s rozinkami a opraženými nasekanými mandlemi, ke konci varu se polévka zahustila žloutky a přisladila medem, na talíři se posypala žemlí nakrájenou na kostičky a opraženou na másle)? Šestinedělkám se do kouta zase posílala tato: vaříme litr černého pivka s cukrem a skořicí, po varu zahustíme sladkým mlékem a rozšlehanou hladkou moukou, povaříme, do prochladlé polévky zašleháme žloutky. Připomenuta je i pivní polévka se smetanou (pivko s cukrem a citrónovou kůrou uvedeme do varu, přilijeme ve smetaně rozkvedlané žloutky a povaříme do zhoustnutí na mírném ohni) a polévka s rozinkami (3 lžíce rozinek krátce ve vodě povaříme, scedíme a dáme do 2 l světlého piva, přidáme nastrouhaný perník, ochutíme cukrem a ještě přidáme oloupaný, na plátky nakrájený, citrón a necháme vyhladnout, polévka se často ukládala do chladné vody studánek). Z 18. století pochází recept hovězího na pivě. Semeleme rozmarýn, tymián, hřebíček a pepř. Ve směsi obalíme silnější nudle špeku a prošpikujeme hovězí. Maso opečeme na másle. Vyjmeme, v másle osmahneme nakrájený pórek, maso vrátíme, osolíme, okořeníme bobkovým listem, estragonem, vopichem (= libečkem) a koprem. Zastříkneme pivem a dusíme skoro doměkka. Chleba namočíme do piva, přidáme do základu s masem a krátce povaříme. Maso vyjmeme, nakrájíme na porce, přecedíme na ně omáčku a podáváme s bramborovým knedlíkem. Existují i další krkonošské  způsoby přípravy hovězího na pivě, ale taktéž vepřové plece na pivě, králíka v černém pivu, kůzlete na pivě, kapra na pivě, koňských kotletek na pivě či kuřete z farské kuchyně. Kura rozdělíme na čtvrtky, osolíme a opepříme. Na másle zpěníme cibuli, vložíme maso a v troubě pečeme. Přitom přeléváme vypečenou šťávou. Upečenou drůbež vyjmeme, šťávu zahustíme žemlí namočenou v pivě (žemli přitom nevymačkáváme), dobře povaříme a propasírujeme. Do procezené šťávy přidáme, ve vodě předem namočené, rozinky, upečené kuře a krátce ještě podusíme. Každý zná rčení „pivo jako křen“ a „chutná jako břečka“. Ke krajovým nápojům tady patřívávalo tučníkové a domácí pivo. Asi 14 dní před tučným čtvrtkem (tučník byl posledním čtvrtkem v masopustě) se do piva v kameninovém hrnci dal v plátěném pytlíku nastrouhaný křen a hrnec se zavázal kozím měchýřem. Pivko se pilo právě na tučný čtvrtek. „Recepis“ na domácí pivo: 200 g cikorky, 350 g cukru, 200 g dohněda upraženého ječmene a 6 l vody se vaří společně, dokud se asi 1 l neodpaří. Po zchladnutí přimícháme 20 g kvasnic rozmíchaných v šálku odvaru. Po 8 hodinách scedíme a plníme do lahví, kde kvůli kvašení necháváme cca 10 % volného prostoru. Pivka by mělo být zralé za 4-5 dní. A víte, co byla točená břečka? V horách jí často pívali ti, kdož neměli na pivo a přidávali jí také do jídla namísto vína. Potřeba byly bezové trubičky („cívky“), kdy se z bezových větví odstranila dužina. Na jaře, když začala stromy proudit míza, se v háji vyhledaly velké břízy nebo javory. Asi 40 cm nad zemí se nebozezem do stromu vyvrtalo několik děr asi 12 - 15 cm hlubokých. „Cívky“ se obalí koudelí nebo slabým plátýnkem a zatlučou do děr. Pod trubičky se položí cezák na mísu a míza začíná kapat. Pro mízu se chodilo ráno a před večerem. Doma se plnila do soudku. Když se zaplnil celý, tak se odkrytý nechal kysat 4 týdny. A břečka se mohla pít. Osvěžením jsou taktéž sejkory (bramboráky), kompoty a marmelády, jídla z obilovin (kaše semencová z piva coby postní jídlo, kdy konopné semeno opereme ve vlažné vodě a zavaříme do světlého pivka, přidáme drobně sekané ořechy, okořeníme bezovým květem, muškátem a amrožkovým prachem, navrch osladíme medem). Taky spousta omáček, zeleninových jídel (včetně luštěninových, třebas oblíbený kočičí tanec = čočka s kroupami, česnekem a cibulkou, podávaná s kysaným zelím) a salátů (namátkou cibulový: oloupeme, nakrájíme na kolečka, dáme do osolené vroucí vody a 5 minut povaříme bez pokličky, kroužky scedíme a přendáme na mísu, opepříme, pokapeme octem a necháme vychladnut, poté zalijeme octem, přidáme nakrájený libeček, promísíme a necháme v chladu uležet). Dále též rozličné pokrmy z hub, roztodivné moučníky (jako mrkvová bábovka, medová pečiva či cibulový koláč s hořčákem servírovaný k pivu) či slavnostnější jídla zvěřinová nebo Vánoční a Velikonoční. „Hořčák“ bývala podomácku vyráběná lahůdka - tučný a ostrý kozí sýr s bylinkami. Ochránci ptactva jistě ocení polévku z mladých vran a především zadělávané drozdy. Krkonošská kuchařka za pročtení opravdu stojí (A právě její studium, spolu s dejvickým kroužkovaným budvárkem a žižkovskou Královskou slivovičkou, uchránilo páníka před nekontrolovatelnou zuřivostí a dalšími nepředloženostmi. Na Velký pátek zažil velký krach. Krach posledních zbytečků iluzí o pracovišti, kde působí. Aneb jak pravil V. Brodský ve filmu Světáci: „Pokud je mezi blbejma jediný chytrý, nikdy, ale opravdu nikdy, nesmí dojít ke hlasování!“ Vrr - poznámka Bertíka).

Strahov a gastronomie (BPH XV.): Na Zelený čtvrtek zelené pivko. To připravil třeba mamut Heineken. I Pivovarský klub měl tehdy kopřivové z Pivovarského domu. Na Zelený čtvrtek se mají konzumovat zelené potraviny a zpytovat svědomí, koho jsme zradili. Obě zelená pivka jsme propásli, ale díky milosti pivního Boha letos naštěstí nikoli velikonoční z Klášterního pivovaru Strahov (http://www.klasterni-pivovar.cz). Není zelené, nýbrž světlé a plzeňského typu. Svatý Norbert Velikonoční (alc 5,3 %), uváděný týden před Velkým pátkem. Lahodička, lahoda. Chutná, kroužkuje, digestuje. Středně prokvašené, středně tělnaté, vyšší hořkosti. Vařené na tři rmuty z jednoho druhu českého sladu a žateckého chmele. Vedle toho celoroční standard Svatý Norbert jantarový (alc 5,3 %) a tmavý (alc 5,5 %). Velikonoční speciál doprovázený speciálním menu s jehněčími kotletkami, telecí roládou či velikonoční sekanou a salátem s křepelčími minivejci. Ceny nemírné a odpovídající klientele, převážně zahraniční a movitější, i lokalitě (včetně 0,4 l pivka za 59 Kč). Venkovní posezení příjemné, leč při hezkém počasí tu přílišné soukromí nehledejte. A obsluze je taktéž nutno přijít na chuť. Ale vcelku obvykle stíhají. V několika případech však pohlaví servírek (?) rozeznatelné fakt těžko a ani barevně potetované ruce od ramen až k prstům jedné z nich k přehnaně příjemným zážitkům rozhodně nepatří. Leč pivka výborná a lze se těšit na příští speciálek - řízné a osvěžující pšeničné pivo nefiltrované (13 %, alc 5,3 %), každoročně uváděné 15. 5. Haf.

Stará Praha (BPH XIX.): Ještě krátké doplnění k pozoruhodné publikaci Zábava a slavnosti staré Prahy. Ucelenější představu o trávení volného času v dávnějších dobách si lze udělat i pouhým prohlížením obrázků či dobových dokumentů. Informace se přitom dostavují mimoděk. Hlubší ponoření do knihy se však rozhodně vyplatí a přináší řadu překvapujících a inspirativních momentů. Samozřejmě ani přespřílišná nekritická idealizace všeho minulého na místě není. Lehčeji a snadněji se naprosté většině našich praprapradědů asi opravdu nežilo. Nicméně nebyl to přitom život plnější, pestřejší, radostnější a mnohem opravdovější? Nestálo by za zamyšlení přehodnocení základních hodnot a priorit, třeba pod tlakem aktuální finanční a ekonomické krize? Není idea tzv. pokroku opravdu jenom velkým mýtem a iluzí moderny? Nebyla náhodou třebas Praha 19. století daleko kvalitnějším a příjemnějším místem k životu, než je tomu v současnosti? Totální návraty jsou sice pouhou utopií, snem a opojnou chimérou. Nicméně skutečnou konzervativní revolucí by bylo možná možné obnovit mnohé a navázat na staré dobré časy a staré dobré pořádky. I u pivka. Haf. Škoda, že v Praze není rozumný podnik, který by skutečně navodil poctivou staropražskou atmosféru. U kalicha pánů Töpfferů se snaží, ale především o tahání peněz cizinců. U Fleků, bohužel, jakbysmet. Malostranské zlodějny, nebo třeba tzv. „Švejka“ na Újezdě, podvodné šantány či spíše bordely a hampejzy etc. taktéž nepočítáme. Pivko tady za moc nestojí. Za nic. Kam se poděla stará dobrá česká Plzeň? Dobře to víme. Ostatně do samotné Plzně se dnes jezdí a chodí jen na Purkmistra. Vrr.  

 

Bertíkova Pivní Hlídka XIX.: Stará Praha aneb dobře (nejenom pivně) již bylo

Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a okolí. Dnes netradičně, nostalgicky a trochu více na historickou notu. Ale o pivku se zmíníme taktéž. Povětšinou o tom z časů, bohužel, zmizelých.

Nostalgickým závanem časů minulých dýchá výpravná kniha Zdeňka Míky Zábava a slavnosti staré Prahy od konce 18. do počátku 20. století (Praha, nakladatelství Ostrov ve spolupráci s Muzeem hlavního města Prahy 2008, 352 s.). Jde o monografii formátu A4, plnobarevného tisku, čítající 352 stran a plných 624 vyobrazení. Půvabné reprodukce, plakáty, grafiky, obrázky a fota nadchnou a rozněžní nejenom staromilce a advokáty ancine regime.

Autorem práce je historik, který v muzeu pracuje od roku 1961 a v období 1977-2000 zastával funkci ředitele. Připravil zde stálé expozice, velké výstavy o dějinách Prahy i řadu muzejních výstav. A právě úspěšná výstava v roce 2005 Jak se Praha bavila se stala inspirací pro vznik publikace. K zakoupení je v běžné sítí a s výraznou slevou v muzeu na Florenci. Samotné Muzeum hlavního města Prahy (http://www.muzeumprahy.cz) rozhodně za návštěvu stojí, a to nejen díky neskutečnému modelu Prahy od Antonína Langweila. Ale třeba i kvůli sousedství karlínského Pivovarského klubu a výčepu broumovského Opata (viz BPH XIII.).

Kniha fundovaně, poutavě i vtipně seznamuje se zábavou a slavnostmi našich předků od konce 18. století do počátku 20. století. Tehdy se z poklidného provinciálního města stává moderní průmyslové velkoměsto. Tehdy také Pražané začali více využívat svůj volný čas k zábavě. Movitější Pražané totiž dříve v létě jenom spořádaně nešpacírovali Stromovkou a v zimě si pod petrolejkou nepředčítávali z kratochvilných kalendářů. Různé druhy zábavy překvapí pestrostí, ale i pohodovým, a většinou neagresivním, charakterem. A nefalšovaným nadšením a vlastenectvím i roztomilou naivitou. Opojení konzumem tehdy nebylo tak fatální. Kšeft byl kšeftem i tehdy a i peníze stále figurovaly až na prvním místě. Ale obvykle s mírou, noblesou, méně kořistnicky a s hrdostí na svůj stav a vykonané či předvedené dílo. Naši předkové se bavit uměli, a nikoli zábavu pouze pasivně konzumovali, jako je tomu povětšinou dnes. Publikace nastavuje nemilosrdné zrcadlo našim současným zábavám a dalším aktivitám.

Obsah napovídají názvy šestnácti tématických okruhů, resp. kapitol: Vycházka a výlety Pražanů; Korunovační a jiné oficiální slavnosti a oslavy; Předvádění technických novinek; Národní slavnosti; Humor a satira; Hospody, hostince, vinárny a kavárny; Hry, karty, sázky a loterie; Plesy a taneční zábavy; Poutě a jiné lidové slavnosti; Atrakce, cirkusy a Divadlo varieté; Divadla a arény; Hudba v Praze; Zpěvní síně, šantány a kabarety; Tělovýchova a sport; Velké reprezentační výstavy na přelomu 19. a 20. století; Vznik české kinematografie a nejstarší biografy. Práci otevírá několikastránkový, všeobecně stravitelný, Úvod a zakončuje Seznam vyobrazení a reprezentativní Seznam nejdůležitější použité literatury.

K nejoblíbenějším formám zábavy, kratochvíle a společenského života náležely výlety a procházky za pražské hradby, návštěvy divadel, koncertů, ale i nespočtu tanečních zábav, masopustů či poutí a jarmarků. A v neposlední řadě posezení ve stovkách rozličných hostinců, hospod, restaurací, vináren a kaváren, což byla zábava povětšinou mužská. Staropražské „Hospody, hostince, vinárny a kavárny“ mapuje šestá kapitola představované publikace.

V Praze fungovávaly desítky pivovárků, vyhlášené byly zájezdní hostince, předznamenávající novodobé hotely i hostince a hospody. Těch bylo před rokem 1848 přes 180 a rychle jich přibývalo. K vyhlášeným podnikům,  náležel např. v roce 1907 hostinec U Pinkasů, pivnice U Schnellů, Brejškova restaurace ve Spálené a Choděrova na Ferdinandce, hospoda U Ježíška ve Spálené, proslulé šenkovny a zpěvní síně při pražských pivovarech atd. Velmi populární byly zahradní restaurace po celém městě a okolí či oblíbené laciné jídelny. 

Ne všechny pražské podniky se přitom těšívávaly vždy dobré pověsti. Z literatury i filmů jsou známé divoké tančírny U Lišky (za Rudolfinem), U Denice či U Virlů na Karlově náměstí, zapadák U Lojzíčka v Dlouhé, pochybné krčmy v Josefově a na Františku, Jedová chýše poblíž kostela sv. Apolináře, U Dejlů v Rybné, nebo třeba legendární kořalna Batalion na nároží Platnéřské a Mikulášské, naproti podniku U zelené žáby. Rázovité figurky, včetně žižkovského pepictva, ale i proslulé pražské galerky ožívají v textech např. K. L. Kukly.

Významné místo dříve zaujímaly pivnice a šenky právovárečných a nákladnických domů (sladoven) pražských měšťanů. Konzumováno zde bylo pivko uvařené majitelem domu a současně členem sladovnického cechu, od roku 1859 členem společenstva sládků a majitelů starých pivovarů. Věděli jste, že roku 1784 produkovalo v Praze pivo 129 těchto malých pivovarů? Z toho se 68 nacházelo na Starém Městě, 45 na Novém Městě a 15 na Malé Straně. Pivovary byly součástí klášterů křižovníků na Starém Městě, augustiniánů na Malé Straně u sv. Tomáše a premonstrátů na Strahově. Jejich počet ale rychle klesal: roku 1788 na 89, 1828 na 51, 1850 na 40, 1878 na 32, 1899 na 22 a v roce 1914 na 9.  K patnáctce nejznámějších na Starém Městě druhé poloviny 19. století patřily podniky U Celestýnů, U Čečelických, U Halánků, U Kleeblatů, U Klouzarů, U Koulů, U Křižovníků, U Nedvídků, U Modré štiky, U Petráčků, U Sladkých, U Šturmů, U Voštipů, U Zlaté štiky a U Zeleného stromu.

Konkurenci přineslo založení akciového měšťanského pivovaru v Plzni roku 1842. Kvalitní, již spodně kvašené a silně chmelené pivo se začalo v Praze točit U Pinkasů v roce 1843. Po roce 1874 se začalo točit i pivko z Ringhoferova pivovaru ve Velkých Popovicích. Snahy o modernizaci projevovaly pivovary Františka Wanky a U Primasů na rohu Štěpánské. K podstatnějším proměnám došlo koncem 60. let 19. století, kdy byly opuštěny středověké receptury a zakládány velké akciové pivovary. Starým chyběl kapitál a mnohde i prostor. V roce 1869 byla zrušena tzv. propinace (přednostní právo vaření a prodeje piva šlechtickými velkostatky) a ve stejném roce vzniká moderní akciový měšťanský pivovar na Smíchově. Velká sladovna je vybudována roku 1871 v Podbabě a později v Košířích. Proměny byly podmíněny technologickým přechodem na spodní kvašení a na konci 19. století zavedením chladírenských strojů, které nahradily tradiční ledování na Vltavě. Vyšší kvalita piva umožnila počátkem 20. století otevření prvních stáčíren piva lahvového.

Další akciové pivovary byly založeny na Královských Vinohradech (1893), v Holešovicích (1898) a v Braníku (Společenský pivovar pražských sládků, 1900). Vyhlášené byly i pivovary v Libni, Nuslích, Vršovicích či Na Libušince pod Vyšehradem. Nejlépe si vedl smíchovský pivovar, který se brzy zařadil k největším v Čechách. K zániku starých právovárečných domů přispěly také brutální asanace a přestavby na Starém i Novém Městě. V předvečer I. SV, roku 1914, jich zbývalo posledních sedm na Novém Městě (U Bachorů, Černý pivovar, U Primasů, U Šenfloků, U Bucků, U Rozvařilů a U Fleků) a dva na Malé Straně (U Karabinských a U sv. Tomáše). Dodnes přežila výroba pouze U Fleků.

Ponoření do pražské minulosti je pohodovým odpočinkem i slastným únikem od stresující a přespříliš dynamické, postmoderní reality. Ale taktéž silnou inspirací a námětem k hlubšímu zamyšlení. Opravdu vždy platí, že současnost je tou nejlepší dobou, ke které nevyhnutelně vedla „zaostalá“ minulost?  Trochu více zdravého tradicionalismu a národního patriotismu by neškodilo ani zde. Nekritická idealizace všeho minulého na místě samozřejmě není. Leč opravdovou konzervativní revolucí by však bylo možná možné obnovit mnohé a navázat na staré dobré časy i staré dobré pořádky. Zdaleka nejenom v oblasti zábavy a pivka.

Ostatně, co nás čeká naznačují podmínky pro užití evropské ochranné známky České pivo. První láhve s touto známkou se mají na pultech objevit v polovině dubna. Pivo se musí vyrábět v ČR, dvoufázovým kvašením, s objemovými procenty alkoholu 2,6 - 6 %. Musí obsahovat minimálně 15 % českého chmele (ležáky 30 %) a nejméně 80 % sladu musí být ze schválených odrůd ječmene, který od nás již pocházet nemusí. Nicméně pivo přitom může být naředěno vodou. Pivo se navaří na vyšší stupňovitost a počítač je rozředí vodou na dvanáctku či desítku (ve světě běžný postup, známý coby HBG). Odporné. Tradiční české pivko se však podle všech receptur vařilo od počátku na konečnou stupňovitost. A ředění vodou bylo nemyslitelné. Ve středověku se za to usekávaly ruce. Škoda, že tomu není i dnes. Vrr.        

 

Aktualizace a Jezevcovy pivně-kulinářské drby

(z 1. dubna 2009, ale snad nikoli pouze aprílové)

Černá Hora (BPH I.): Žižkovské Království (www.kralovstvi.com) důstojně vplulo do druhé pětiletky. První pětiletý plán splněn na více než 130 %. Hrdý titul brigády kapitalistické práce je na dosah. Blahopřejeme! Vydržte, což samozřejmě platí též pro Pivovar Černá Hora. Haf.  

Svijany (BPH II.): Na Žižkově, pod věží, na kulatém malém Škroupáku, v pivnici U sadu (http://www.usadu.cz) pokračují již velmi, velmi zavedené i obvykle vyvedené procházky pivním sadem. Vedle tradičního repertoáru na čepu (který si drží standardní kvalitu, sice nikoli vždy úplně 100 %, leč ještě obvykle příjemně snesitelnou a pitelnou) se střídají další světlá plnotučná, obecně méně známá, pivka. Zmlsaní hosté okusili moky rohozecké, Klášter, rakovnické i protivínské. Štamgasti, včetně personálu, zatím nejvíce oceňovali Skaláka. První březnový týden měl přinést toužebně očekávaného Opata, nicméně pivko sice dorazilo včas, ale zase chybělo orig sklo. Broumovské předběhlo novopacké. Na čepu figuruje Kumburák (světlý ležák, alc 5,0 %), v láhvích Podkrkonošský speciálek světlý (alc 6,3 %). Čepovaná dvanáctka z Nové Paky je vůně nikoli typicky pivní, jakoby svíravě-trpké, až chemicky trnkové, až možná nepříjemné. Nicméně překvapivě šmakuje dost dobře. Trochu nakysle, trochu hořce a chutně. Síly se zdá spíše slabší, což negativem rozhodně být nemusí. Pivaře na duši pohladí, že rituál výměny osmého pivka na čepu bývá doprovázen obměnou papírových tácků (= piškotků, ale nejenom pro vyhladovělé Ukrajince chutných „keksů“), nápisů na tabulích i vývěsek nad výčepem. Stylové. Kéž by tomu takto bylo všude. Ostatně na nechutná zvěrstva třebas se svijanským pivkem ve sklenici G, na tácku Kozla a ubrusu Pardála, pod baldachýnem Krušovic, s logem echt Plzně, jsme si již postěžovali několikrát. Novopacké doprovází tajemnou kulinářskou akci týdenních specialit Kubánské nahlédnutí. Názvy silně exotické, ale skoro samý základ z Xaverova. Kuřata naložená, na kostičky, smažená či na pánvičce. Pollo con Cuba, Patatas Rellenas de Pollo, Patatas al Horno Cubana a Steak Banana Bedido. Což byla kuřecí kapsa smažená v trojobalu s kokosem, velmi stylově napěchovaná slaninou a středně opilým banánem macerovaným v rumu. Snad dokonce kubánském. Výjimkou jsou Masas de Puerto Fritas (vepřové kostky v limeto-pomerančové marinádě) a Frijoles Negros Dormidos (= fazolová kaše, výborná). Jejich spojení s Kumburákem sice dost neobvyklé, leč vydařené. Měl by to zkusit starý lišák a velký macho Fidel. Haf. Druhý březnový týden na čepu Opat 12. Silný. Výborný. Konečně hořké české pivko. S dlouhým chmelovým ocasem. I když Bitter je ještě fajnovější. V láhvích taktéž Kvasničák, Pepřák a medové (ochucený světlý medový ležák, alc 5,0 %) z Broumova. Od 16. 3. staročeské posvícení doprovázené „pivem znalců“ - Březňákem z Velkého Března. Březňák Ležák (světlý, alc 5,2 %). Pan Victor Cibich se sice mlsně a potutelně, z etiket a sklenic, uculuje pořád, ale určitě bývávalo lepší. Dnes přinejlepším průměr a pachuť, leč alespoň kroužkuje a celkem i digestuje. A je slabší. Po přepychovém Opatu zklamání, především hořkost bolestně schází. Pro pořádek program posvícení: husí játra na červeném víně s mandlemi (+ toasty), husí stehno pečené dozlatova (+ červené a bílé zelí, bramborové placky a variace knedlíků), ¼ ks staročeská kachna pečená na medu s jablky a švestkami (+ variace knedlíků), štrasburská kachna (+ bramborový knedlík), jehněčí na česneku (+ bramborový knedlík, listový špenát) + posvícenské koláčky. Povedené a dietní. Přesně na dobu krize. Haf. Poslední březnový týden měl být znamení pivka Dačický světlý ležák (alc 5,0 %) z Kutné Hory. „Zlatý mok ze stříbrného města“ nám ale nikdy příliš nejel. Možná, že by i na pověstného frejíře, vína i piva pitele Mikuláše Dačického z Heslova byl moc chemický a lihový. Hlavně málo pivní a divně „eurobírový“. Není divu - zase filiálka Drinks Union, stejně jako u Velkého Března. Vrr. Leč kutnohorští nedodali slíbené sklo, ani tácky etc, takže na čep nakonec šel Herold Bohemian Blond Lager (světlý ležák, alc 5,2 %) z Březnice. Ještě ujde, i když příliš výrazný rozhodně není. Ale zase ta hořkost. Chybí a chybí, jak si stěžujeme v BPH XVIII. Chystá se Ferdinand.

Budvar (BPH VI.): Dejvická Orig Budvarka (http://www.budvarkadejvice.cz), jídla a hlavně návykový přepychový kroužkovaný Budvárek O.K. Až na nazrzlého V.I.P. hosta (bydlícího nedaleko), který se krčil v liduprázdném sále. Gorilku nechal v šenku. Sám v pivnici cmrndal dvojku červeného a dloubal se ve vyhlášeném tataráku. Zbytek si šetrně nechal zabalit. Asi výslužku pro Dášu. Tohohle pseudomyslitele fakt nemusíme. Ani cítit, ani vidět. Vrr. Vrr.

Medvěd, Krakonoš a Štěpán (BPH X.): Medvědy berounské navštívíme a zase vychutnáme již brzy. Přímo v jejich útulném „výběhu“ na nádražním šrotovišti. Bohužel však pošel Medvěd vrchlabský. Pivovarská bašta s minipivovarem vařila pivka pod značkou Krkonošský medvěd (světlé výčepní, světlý a tmavý ležák, světlý a tmavý speciál, včetně ochucených s příchutí třešní a medu). Vařila, neboť již skončila. Prý doplatila na to, že v okolí kvalitní pivka nikdo z místních nechtěl odebírat. Styďte se, to jste krkonošští patrioti? Když ujíždíte na G, Krušovicích či Staropramenu? I Trautenberk by s vámi pěkně vyběhl. O Pánu hor - samotném Krakonošovi nemluvě. Ale ten také uprchl před globalizací i kapitalismem po česku do Alp a posléze prý až kamsi za Ural. Zůstal po něm jen trutnovský Pivovar Krakonoš, který snad funguje. Nicméně o značce Krakonoš nové reference nemáme, neboť Krakonošovu restauraci U radnice (žižkovské) jsme ze seznamu oblíbených míst vyškrtli. V předchozích Drbech byly naznačeny stálé problémy s otevírací dobou, peripetie s kuchyní i obsluhou. Ale hlavně, že tam již není ani Opat a často nebyl ani Krakonoš. Vrr. Karlínský Pivovarský klub (http://www.gastroinfo.cz/pivoklub) je nakonec nekuřácký až od prvního jarního dne. Na čepu již Štěpán obvykle nechybí, nicméně ... Ten starý nám šmakoval více. Třeba 17. 3. byl úplně bez jiskry, splihlý a skoro až velmi nepříjemně nakyslý. Sklenky čepovaného echt tradičního kouřáku Schlenkerla Rauchmärzen to však vynahradily. Nicméně občasná kouřová Chýně je Chýně. Nějak moc se v Pivo- klubu střídá personál. Nová dolní pánská + chlapecká sestava se sice asi snažila, leč profesionalita a šikovnost chyběla více než viditelně. A minimální pivní přehled jakbysmet. Kam se poděl známý „Slovák“ či „Maďar“? Škoda. Snad to nebude ještě horší. Za pořádané akce i některá pivka velká jednička, ale jinak, bohužel, to jde spíše dolů. Uzené se špekovým knedlem a listovým špenátem za 185 nestálo. Špenát fajn, tentokrát nepříliš vyvedené knedle úplně studené, sos žádný a studené skrojky velmi tvrdého uzeného bez chuti se musely žvýkat předlouho. Ještě, že ho bylo tak málo. I v Praze je řada podniků, kde takové jídlo dostanete (i k večeru) teplé, čerstvé, povedenější, a o dost větší porci. A ani ne za polovinu ceny. Možná ale, že jsme opakovaně měli jenom smůlu. Chápeme, že je těžké podnik dneska udržet nejenom za krize. Proč to ale někde jde, a jinde nikoli? Vařívali jste běžně lépe, obsluha bývala profesionálnější a Štěpán byl Štěpánovitější  ... Vrr. Nicméně nebuďme nespravedliví. Pan A. Dočkal & spol. se snaží. A v neposlední řadě sehnal lahvového Čili Rambouska. Chilli Beer Arizona (alc 4,7 %) ve stylových flaštičkách od  hradeckého fenomenálního Milana Rambouska. Vše odpuštěno. Pivko v kombinaci s chilli čokoládu (Peperoncini Pikant mit Chili) bylo úžasné. I když to byla pouze jedna třetinka. Haf.  

Opat (BPH XIII.): „Můj domov. Naše pivo“ jsou slogany broumovského pivka. Začátkem března se před žižkovskou pivnicí U sadu batolilo půlmetrákové štěňátko bernského salašnického. Jeho páníka zaujala litrová láhev s Opatem Kvasničákem, kterou páník Jezevec dostal darem v pivnici. Slovo dalo slovo a ze sympaťáka se brzy vyklubal p. Jaroslav Nosek. Samotný majitel, sládek, jednatel etc, etc. Pivovaru Broumov. Přijel se sklem a tak putování pivním sadem s Opatem již nic nebrání (podrobnosti v minulých Drbech a o něco výše). Opat je aktuálně zavážen na řadu míst v Praze (třeba až kdesi v dalekých Radlicích), ale samostatná pražská pivnice je stále neuskutečněným a především příliš drahým luxusem. S výjimkou malého vinného podniku na Florenci. Do hospody U radnice (žižkovské) Opata již raději nedodávají, protože tam neplatili. Olivětínští pivovarští se chystají na osmičku - levnou, leč pivní. Což v době krize tak špatný nápad určitě není. Počet jednotek hořkosti Bittera p. šéf  stále důsledně tají, ale je to rozhodně více než má dnešní Plzeň. Že by dost přes padesát? Broumovští hecovali, že je Opat sladký, tak jim ho řádně přichmelil. Až huby křivili. A zezelenali. Ale zachutnalo moc a mnozí si nejen Bittera pletou s Plzní. Třeba 11 či 12 „obyč“ skutečně navozuje nostalgické vzpomínky na dobu, když ještě Plzeň byla Plzní. A olivětínský Pepřák je pořád Pepřák. Fajnový a návykový. Buď ho milujete, nebo nemusíte vůbec. A za vrchol p. šéf samozřejmě považuje Kvasničák. Nefiltrované světlé s podílem živých kvasinek (alc 5 %). Děkujeme a vydržte. Haf. Šenk Vinný ráj v ulici Za Poříčskou branou, představený v BPH XIII., slaví s Opatem značné úspěchy. Na čepu stále Opat 11 a nějaký speciálek. Zřídka Pepřák, ale mnohdy další bomba. Kvasničák Bitter 12. Správně kalný, pivně smrdí (tj. nádherně voní), fantasticky hořký, dlouhé doznívání, digestuje ... Prostě paráda. Ve vinárničce samotné vše při starém. Jerky Canadian Style sice nebyly, ale něco parádnějšího k drobnému zobání se vždycky najde. Kdo nepije pivko z Broumova-Olivětína, není Čech! Haf. Haf. Haf.

Pivní literatura (BPH XIV.): Listujíce kuchařkami, prohlížíme fotky krásně naaranžovaných pokrmů (obrázky jsou mnohdy mnohem zajímavější než třeba Playboi pro páníky, nebo Svět rozpustilých fenek pro pejsky, o námi velmi vyhledávaných jídelních lístcích s fotkami ani nemluvě - poznámka Bertíka) a hledáme taktéž něco s pivkem. Nicméně hyperinflace různorodých kuchařek, pořadů i receptů od tzv. celebrit, nebo čtenářů a diváků nezřídka tyto činnosti spíše devalvuje. Kšeft je ale kšeft. Např. kuchařka Recepty naší rodiny (díl již 7., nakladatelství ani uváděn nebudeme) - zřejmě pro naše chudší spoluobčany - fakt připomíná čapkovskou pohádku o pejskovi, kočičce a dortu. Čtenářka s opravdu příznačným jménem Blafková a desítky jí podobných se s námi dělí o to „nejlepší“. Domácích receptů hodně přes stovku, s pivkem asi čtyři nebo pět, ale vůbec nic nového, samé skorobuřty na pivku apod. Za zaznamenání nestojí. Příště musíme volit lepší titul. Zaujme snad možná recept na domácí Absint - coby starodávný 80 % likér. Co ostražití europrotektoři a eurocenzoři, kteří nás vychovávají a chrání? Ať se nám to líbí, nebo ne. To Špidla & spol. přehlédli? Chtělo by to nějakou další komisi (samozřejmě s podkomisemi) a bruselskou směrnici. Vrr. Snad ještě bezútěšnější než pseudokuchařská show prodavače lyží J. Babicy je nový „zábavný“ formát Primy. Samozřejmě převzatý. Ano, šéfe! je děsivé. Z. Pohlreich se ve veselé kuchařské hře pokouší vylepšit české restaurace. A sprosťárnami přitom nešetří. Co přijde příště? Vrr.  

Strahov a gastronomie (BPH XV.): Další michelinské hvězdičky pro Prahu nás nechávají ledově chladnými. Dojmutí nejsme. Snad až bude Michelin pivní. Daleko více nás zajímá, zda jako loni trestuhodně nepropásneme na Strahově speciálek světlý Velikonoční, typu Pilsner. Uváděn bývává týden před Velkým pátkem. To snad bude už někdy kolem 3. dubna? Haf.

Bernard (BPH XVII.): Kdosi míní, že jsme k pivkům Bernard (viz BPH XVII. + minulé Drby) zbytečně kritičtí, neobjektivní a nespravedliví. A k p. S. Bernardovi násobně. Tolik toho vykonal, vykonává a ještě jistě vykoná. Nicméně nemůžeme si pomoci. Jejich produkce nás nenadchla a marketingové triky p. šéfovi nežerem. Ale je dobře, že tahle značka je. Haf. 

 

Bertíkova Pivní Hlídka XVIII.: Znovuzrozený Herold a pivo v zajetí globalizace

Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a okolí. Dneska něco o zatracovaném, velebeném i téměř vytunelovaném a znovunarozeném pivku z Březnice. A taktéž o globalizaci pivního světa.

Někdy se i v pivařský kruzích plete Březňák s Březnicí. A Březňák přitom není žádný Märzen, obdobně jako Kozel není žádný sladový ležák Bock. Březňák je značkou Pivovaru Velké Březno poblíž severočeského Ústí. Proslul etiketou s dobrosrdečnou tváří plešatého vousáče, kterým prý byl vážený přednosta tamější c. k. stanice p. Victor Cibich. Za svolení k vymalování obdržel doživotní rentu třiceti piv týdně. Jejich pivka dnes sice pořád ujdou, nicméně příslušnost k Drinks Union pravdivosti sloganu „Březňák - pivo znalců“ zjevně příliš nepomáhá. S Březňákem (třeba světlým ležákem) se lze potkat i v Praze. Občas je na čepu v pivních klubech či je inzerován také v pivovaru Pražský most U Valšů (blíže BPH XII.) aj.

Značka Herold ovšem náleží ke středočeské Březnici, kde sídlí starý Pivovar Herold Březnice (http://www.pivovar-herold.cz). Mlžně pamatujeme, že jejich pivka nemívala, alespoň mezi studentskými pivaři, dobrý zvuk. Březnice byla dokonce synonymem pro tzv. samoséry. Prý ani mnozí místní nebyli moc pyšní. A ani se nelze moc divit. Historie pivovaru, zvláště ta novější, je totiž přepestrá. Národní a státní podnik, hrozba zrušení, filiálka výzkumáku, vlny privatizace s tunely i obdobím kazašským či americkým. Předposlední vlastníci (ti američtí) vše zaměřili na export. Silná koruna iluze ukončila. Dnes se pivovar znovu pomalu rozebíhá, oživuje zahraniční kontakty, sbírá ocenění a těžce startuje orientaci na české konzumenty.  

Starší historie bývá datována od roku 1506, kdy je zaznamenán prodej panství se zámeckým pivovarem. Ten však již musel existovat a pivovarští se dopátrali až k roku 1421. Přes sto let vlastnili pivovar hrabata z Kolowratů aj. Název pivka Herold je však až daleko  pozdější, prakticky současný. Tradiční označení Březnice vystřídala značka Herold = posel dobrých zpráv. A také průkopník nových druhů a experimentů. Březnice po válce patřila pod středočeské pivovary i pod Velké Popovice. Měla být zavřena, na úkor pivovaru ve Vysokém Chlumci. Nakonec ale byli předáni pod Výzkumný ústav pivovarský, aby v provozu ověřovali laboratorní pokusy. Dělávali nápoj Gejzír (mix piva a sektu), mladinové koncentráty, později pivní limonády (citro i grep) atd. V privatizaci měl zájem kladenský Stehlík, leč nepovedlo se. Nastoupili Kazaši a hlavně tunelování, pak američtí majitelé, změny a.s. na s.r.o. atd. V srpnu 2008 došlo k poslední změně majitelů, kdy je dnes jedním ze spoluvlastníků i p. Jiří Herold. Stal se obchodním zástupcem pro Prahu i když je znám coby divadelní a operní impresário. Osvědčený sládek přitom zůstal. V roce 2006 byl výstav přes 13 tis. hl., v roce 2008 kolem 7 tis. Stále 48 % produkce je exportní (Anglie, Finsko, Švédsko). Sběratelé si cení jejich etikety.

S čím se lze setkat v sortimentu? Herold Traditional Czech Lager (světlé výčepní, alc 4,1 %) je typické výčepní, nízké hořkosti (kolem 15 jednotek), nikterak výrazné. Herold Bohemian Blond Lager (světlý ležák, alc 5,2 %) reprezentuje klasické dvanáctky. Není nepříjemná, ale opět nepříliš výrazná, až téměř mdlá. Hořkost je  kolem 29, ale stále je to pro nás hodně málo. Březnická pivka jsou záměrně hořčí méně, což je dáno jednak tradicí (včetně lokalizace pivovaru nad Budvarem, vedle Plzně atd.) a hlavně snahou dnes oslovit a ulovit i ženy. Tmavý 13 % speciál Herold Bohemian Black Lager (alc 5,3 %) je jiná káva. Pivní chutě i vůně, nikoli sladký a čokoládově nakouřený. Pro nás ze sortimentu jasná jednička, která oprávněně získává řadu ocenění. K dalším speciálům patří 14 % polotmavý ležák Herold Granat Lager (alc 5,8 %), spodně kvašený, mírně chmelený, dočervena. Celkem chutný, až moc voňavý a již méně pitný i méně pivní než třináctka. Především v americkém období produkovali světlý speciál v třetinkových speciálních lahvičkách, s odtrhávacím víčkem. Cool silnou čtrnáctku Bastard (alc 6,1 %), určenou pro diskotéky, kluby a mládežníky všech pohlaví. Dále pak Herold Bronze Lager (světlý speciální ležák alc 5,8 %). K netradičním produktům náležel i „americký“ silák porter Herold Golden revolution (23 % světlé pivo, alc 9,0 %) a pšenice. Herold Hefeweizen pšeničné pivo, svrchně kvašený kvasnicový ležák (alc 5,2 %) a dokonce tmavý kvasnicový ležák, svrchně kvašený, Herold Midnight Wheat půlnoční pšeničné pivo (alc 5,2 %). U pšeničných piv byl u nás Herold průkopníkem (od roku 1993) a jako jediný si troufl i na tmavou verzi. Ztráta trhů, hlavně švédských, jejich výrobu v roce 2007 přerušila, ale nyní ji zase pomalu obnovují. Uvažují i o návratu dalších speciálů.            

 Na vlastní síť hospod Herold zatím rozhodně nemá prostředky a problémy jsou taktéž s místními „pod komínem“. Poblíž pivovaru na něj však narazit, prý bez větších problémů, lze. V Praze je k ochutnání v pivních galeriích, tramwayích a klubech. A občas jako doplněk na čepu i jinde. A v pizzerii poblíž Karláku. Velko- i malosklad mají v budově Koh-i-nooru.      

Pouze málokteré slovo dnes vyvolává tak rozdílné představy, asociace i emoce než  globalizace. V žebříčku pojmů, které díky módnímu nadužívání ztrácejí na obsahu globalizace často vede a stala se největší modlou i strašákem posledních  let. Samotný termín je silně zatížen ideologií, propagandou i apologetikou. Mnozí kriticky hovoří o neporozumění skutečnostem a klamech, vnucených mocnými skupinami, resp. které jsme si vnutili sami. Globalizace se stala předmětem marketingových snah a výhodným prodejním i politickým artiklem. Je mocnou a vlivnou ideologií. Ideologie globalizace (a tzv. lidských práv) se stala novým náboženstvím a obdobou hříchů je porušování pravidel salónní hyperkorektnosti. Politická globalizace kapitalismu však často bývá maskujícím označením pro vnucování hodnot, způsobu života a institucí jiným. Zisky jsou vždy až na prvním místě. Peníze nesmrdí.

Globalizuje se svět, je kýmsi globalizován, nebo platí obé? Soudobá neoliberální globalizace významně zasahuje všechny sféry života. Globalizace bývá vnímána nezřídka pouze jako ekonomická, se symbolem internetem. Přehlíženy jsou nejenom protiproudy, ale i další dimenze rozporných procesů. Někteří zdůrazňují dopady technologické, politické, kulturní, sociální aj., ale i hodnotovou a duchovní prázdnotu. Globalizace bývá chápána jako vnější mocná síla, která vede k unifikaci světa ve formě macdonaldizace. Což platí i o pivku.

Bohužel je mnohdy tradiční vnímání pivka a jeho značek již prehistorickou minulostí. Globální piva přitom nejsou po celém světě úplně stejná. Dnes jde o značku, kdy ale třeba Heineken již není holandský ani v Holandsku. Ostatně ze starého pivovaru v Amsterdamu je rušné návštěvnické centrum. Vaří se leckde jinde a gigant Heineken má pod sebou spoustu pivovarů po celém světě. Samotný Heineken má všude chutnat přibližně stejně. Měl by být snadno rozpoznatelný, se stejnými základními charakteristikami, včetně typické ovocně-banánové chuti. Nicméně pokud bychom vedle sebe postavili Heinekeny v různých částech světa, v mnohém by se lišily. Všude má přitom vysoce standardní parametry. Kámen úrazu však spočívá v tom, že tyto jsou na nízkých úrovních. Obdobné platí taktéž pro další globální piva a samozřejmě i standardizované eurobíry. Včetně Plzně. Což je škoda, ostuda a zrada.

„Japonská“ piva se běžně licenčně vyrábějí úplně jinde, např. v Anglii. Marketing, prodeje a zisky nemilosrdně diktují všechno. Jako kuriozitu jsme okusili Serengeti Palm Beer. Africká značka, která je přitom produkována odněkud z Evropy anebo Číny. Je však plánovitě exotická z hlediska marketingu. Nejenom otázky původu pivka dostávají zcela nové dimenze. 

Je tohle všechno skutečně nevyhnutelné a skutečně objektivní? Jde o tzv. pokrok? Opravdu vždy platí, že současnost je nejlepší možná doba, ke které nevyhnutelně vedla minulost? Opravdu je nevyhnutelné kosmopolitní odnárodňování a ničení historických kořenů a tradic, a to v neposlední řadě také pivních? Anebo se nám to kdosi snaží rafinovaně neustále namlouvat a vnucovat, v zájmu svých prebend, moci a profitů? A nemůžeme si za to taktéž sami, že se necháme (často velmi rádi) pohodlně ohlupovat a manipulovat? Opravdu jsou na místě naivní iluze o europrotektorátu, Euru, Lisabonu? Opravdu neexistují žádné alternativy?

A což tahle návrat k osvědčeným hodnotám, tradicím a autoritám? A k národnímu, regionálnímu, místnímu. Konzervatismus a patriotismus jako obrana zdaleka nejenom proti globalizaci pivního světa. Konzervativci (a opravdoví pivaři) všech zemí - spojte se! Haf.

 

Aktualizace a Jezevcovy pivně-kulinářské drby

(z 1. března 2009)

Černá Hora (BPH I.): Moc se těšíme na zahrádku a zvířátka U zvířátek v Roztokách. Oni sice fungují a běhají pořád, ale teplo je teplo. V žižkovském Království (www.kralovstvi.com) vše O.K. Pivka standard a nová várka slivovičky je ještě lepší. Jemnější. 14. 3. Království slaví úspěšně dokončenou první pětiletku. Blahopřejeme. Když už drbeme Královský Žižkov, dovolte něco méně pivního postesknutí na okraj. Upřímně se omlouváme všem vpravdě profesionálním českým četníkům, o které jsme se tak nevybíravě otřeli v Aktualizaci z 1. 9. 2008. Byli jsme svědky jejich unikátního a jistě promyšleného nezásahu. Jako všichni bytem Žižkováci totiž samozřejmě netoužíme po ničem jiném, než po překonání naší provinčně-měšťácké omezenosti. Tato se vyznačuje, mimo jiné, tím, že třeba v noci docela rádi spíme. Zavrženíhodný to přežitek z temných a krutých dob Komančů. A ani nedokážeme dostatečně intelektuálně docenit tvůrčí kreace v podobě častého řevu, rvaček, petard, rozbitých aut či podpálených kontejnerů. Fuck zaprděnosti! Naštěstí moderní policie smýšlí jinak. 31. 1. nás - konzervativní maloměšťáky -, kolem 5:30, probudil povyk. Poblíž prokleté a místními dost nenáviděné Akropole. Asi tucet novodobých čecho-evropanů všech tří pohlaví, možná ani ne patnáctiletých (z nichž někteří byli, bez ohledu na sněhový poprašek, jen do půl těla), chtělo vytrhnout místní tmáře z odsouzeníhodné nečinnosti. Uprostřed silnice uspořádali strkanici a bitku. Pochopitelně doprovázenou řevem, kopanci do aut a všeho, co bylo po ruce. Zapšklí páprdové vyhlíželi z okna, nechápajíc jejich svobodomyslnou zfetovanost. A někteří zřejmě i totalitně, a zbaběle, udávali telefonicky na policii. Neslýchané! A to předsedáme EU! Zvláště, když se potyčka stupňovala, řevu, strkanic a ran přibývalo a mnozí samotní účastníci stále vehementněji řvali magické slůvko „Policie“. Byla tady opravdu rychle. Během pár minut. Směrem od Akropole pomalu a důstojně - v duchu nejlepších westernů - připlouval policejní koráb, místně reprezentovaný německou škodovkou. Potyčka se poněkud zklidnila, neboť aktéry (a hlavně přihlížející) opravdu překvapila velkorysost posádky, která bojovníky velmi pokorně objížděla. Autem šikovně kličkujíc mezi polonahými. Pamětník komunistických praktik by možná čekal nějaký podlý úskok. Třeba, že policisté nakonec vyskáčí a minimálně zdivočelou chásku napomenou a zkontrolují. Naštěstí vše dopadlo jinak. Policejní vůz vůbec nezastavil, trošku zrychlil a zbaběle ujížděl. Což šokovalo v konfliktu prohrávající stranu, jejíž  členové prchající vozidlo rychlým klusem doprovázeli a vzrušenými gesty, i bušením, se dožadovali zastavení. Podařilo se to za křižovatkou, až po pár desítkách metrů. Černě odění příslušníci po chvíli důstojně vystoupili, krátce s mládežníky slušně pohovořili, několikráte blikli americkým majákem, pokynuli a byli pryč. Výborná taktika i strategie. Druhá skupinka sice ještě chvíli pořvávala, nakopla pár aut, urvala něco zrcátek a košů, znečistila ulici, ale nakonec odtáhla. Neuvěřitelné. Takto si heslo „Pomáhat a chránit“ všichni představujeme. Hned se cítíme bezpečněji a máme v naše strážce zákona bezmeznou důvěru. Děkujeme. Haf.

Svijany (BPH II.): U sadu (http://www.usadu.cz) přemilé překvapení. Na čepu pořád široká nabídka pro pivaře i nenáročné (Svijanský Máz, Primátor Weizenbier, Master 13, Master 18, nealko Radegast Birell, G a „Plzeň“). Od 30. 1. ještě další pípa vždy cca na týden vyhrazena jinému pivku. Plnotučnému - obvykle dvanáctce z menšího pivovaru, která není pražákům až tak známá. V dlouhodobé akci „Procházka pivním Sadem - pivní turistika přímo od stolu“ (na www stránkách „Kde domov můj … každý týden pivko z jiného regionu …“ ) aneb „Ze sedmé kličky“. Nicméně točené pivko je tady osmé, tedy přesněji 7 + 1. Sedmička evokuje pověstný sedmý schod z klasické Vesničky. Děkujeme. Začínal malorohozecký Skalák ležák Premium (světlý, alc 5,3 %). Potěšil, včetně originálního skla. Byl i lahvový tmavý 13 % speciál (alc 5,9 %). Rohozecká pivka jsou možná chuťově trošku netradiční (hutná, drsnější, sladkokyselá i hořčí), leč nám chutnají. A asi nejen nám. Od 2. 2. je doplňovaly rybí specialitky. Nabídka chudší, a ... Kapr na dva způsoby, pstruh, megakalamára s balkánským syrcem a něco krevetek. Kapřík ve vaničce zapékaný se sýrem, pórkem, míchanými vajíčky a mnoha dalšími ingrediencemi byl sice opravdu speciální, ale rybí chuť se vytratila. Maso mdlé. A méně je mnohdy opravdu více. Možná ale, že patlanici (hodící se snad tak ke kuřeti) poradil sám velký Babica, který tu koncem roku „čaroval“. Pstruh s bylinkovým máslem obrovský, načinčaný, zvnějšku ogrilovaný perfektně, ale uvnitř (přesně podle pesimistických očekávání) stále malinko krvavý a trošku zmrzlý. Brr. A špalek másla nepovolil ani po dlouhých minutách. To nemusíme. Na vrácení pokrm není, leč požitek pražádný. Neproblematická byla pouze rýže. Nicméně, dobře nám tak. To, že tady kuchaři ryby - kromě Vánoc - moc nezvládají, žádným překvapením není. U sadu totiž dobře ví, proč na přebohatém stálém menu rybky nefigurují. A my namísto osvědčených stálic pořád blbě experimentujeme. Vrr. Od 9. 2. na čepu Klášter z Hradiště. Světlý Klášter Ležák 12 % (alc 5,1 %). A flaškový tmavý Klášter Ležák 11 % (alc 4,6 %). Kyselost si drží. Trpčí a osvěžující. I překvapivě silný. Originální sklo je a bude samozřejmostí. Po Klášteru nás však trochu pobolívá hlava. Nedobrá chemie a jakási pachuť tam asi nějaká bude a stačí pivko jedno. V týdnu od 16. 2. následoval silný, a překvapivě pitelný, rakovnický Bakalář Premium 12 % (světlý ležák, alc 5,0 %). V krásné sklenici. Spolu s vepřovými hody. Velice decentními. Ovárky, huspenina, jitrnička, jelítko, gulášek, vrabčáček, miniřízečky. Majoránkovali, pepřili, křenovali a především česnekovali bychom podstatně více, ale na „evropskou“ bídu snesitelné. Od 23. 2. sedmá klička obsazena světlým ležákem Platan Premium (alc 5,0 %). Celkem příjemný, standardně navinulejší a slabší. Protivínským pivkem nižší síly již léta hasíváme cykložízeň v jihočeské Branici. Na osvědčené základně v půli cesty mezi Lužnicí a zvíkovským pivovarem (viz BPH VII.). Poblíž rukávečské obory necháváme volně plynout čas na návsi-křižovatce, v klídku počítáme písecké lokálky u nádraží a filosofujeme s místními. Atmosféra i chandra jako v zapomenuté osadě kdesi za Uralem. Těšíme se na srpen. Moc. První březnový týden bude U sadu ve znamení Opata. A v kuchyni se chystá kubánské nahlédnutí. Nemůžeme dospat. Na řadu přijdou i Louny, Březňák či novopacké. Příjemné procházky pivním Sadem. Pivka, stálou kuchyň  i většinu týdenních specialit U sadu doporučit móžno. Ale již tradiční pozor na polosyrovost oblíbených hermelínových aj. koulí (= basketek). Tyto si však nikdy nedáváme. Početní hosté zde občas specifičtí. Např. k večeru 30. 1. přehnaně kosmopolitní kadlub, kdy čeština u moc stolů nezněla. A cizinci rozhodně nepatřili k tomu nejlepšímu, co jejich země světu daly. A nejenom z fetu pomatení čeští světáci jakbysmet. 31. 1. sestava zase úplně jiná, na letmý pohled v duchu nejlepších skinheadských a kick-boxerských tradic. Klídek a pohodička o poznání větší, leč ve střehu bylo lepší zůstat. Ale bát se tady obvykle nemusíte. Nahoře se nikdo nepere. Daleko větším problémem je tradiční celodenní tma. Vrr. Haf.

Polička a Kácov (BPH IV.): Testu, po lednové rekonstrukci, znovuotevřené Rybářské bašty u Botiče (http://www.rybarska-basta.eu) jsme se obávali. Každá změna je obvykle jenom k horšímu. Nicméně dopadl na výbornou. Otevíračka nyní po-pá od 11 hod., so-ne od 10 hod. Retrodiskotéky, country večery. Možnost přespání „na hotelu“. A pro pořádek: na čepu sice Plzeň, G, černý Kozel, ale pořád světlý Kácov 12 % za 26 českých. Dobrý, nemixovaný, v originálním skle. Jídelníček ještě bohatší. Stálé minutky hovězí, vepřové, kuřecí, česká klasika, zvěřina či výběr ryb. Hotovky denně, včetně víkendu. Občas zvěřinové či kachní aj. speciality. Na rozjezd jsme dali zajíce v černé omáčce, se sušenými švestkami a pomeranči. Pouze namísto kroketek jsme volili tradičně rýži. Jako dezert připlaval kapřík na česnekovém másle, sypaný nivou. Zajíček byl maličko tužší. Leč divoký a chutný ušatec, v netradiční úpravě, to rozhodně byl. Měli zajíce také na smetaně, s lesními plody, kančí, zvěřinový guláš, nebo i bažantíka. Za rybku by se nemusela stydět ani třeboňská Šupinka v dobách největší slávy. Taktéž pokrmy konzumované u jiných stolů nevypadaly vůbec špatně. A jídla tady fakt voní. Ceny jsou přiměřené, na pražské poměry spíše nižší až nízké. Ke kávičce servírují čokoládičku a kalíšek vody. Jako v nóbl kavárnách, kde jsme ale nikdy nebyli. Prostředí podniku po rekonstrukci není již tak útulně starosvětské. Proseděné klubovky ala vlakové kupé jsou, bohužel, již minulostí. Nicméně interiér je nyní světlejší, čistější a necítíme se zde vůbec špatně. Odpustíme i barevné ladění trošku připomínající nenáviděnou barvu G a tolerujeme maličko pizzeriový vzhled (ostatně z pizzerie sem byl nábytek přemístěn). Nevadí. Pejskové všech velikostí jsou stálými hosty, obsluha velmi příjemná. Dejvická Budvarka byla jednoznačně objevem a podnikem roku 2008. Na objev roku 2009 aspiruje právě Rybářská bašta. I když jsme jí objevili už na sklonku minulého roku. A nejenom aspiruje. Trénujeme na jarní vycházky kolem hostivařské přehrady a veletoku Botiče, zakončené zlatou kácovskou tečkou. Možná škoda jen, že jsme podnik nepoznali dříve. Když jsme kolem celé hostivařské přehrady pravidelně v noci venčívávali kolegova zlatého retrívra Matese. Ten již dávno štěká, skáče a plave v psím ráji. Škoda. Haf.

Budvar (BPH VI.): Dejvická Orig Budvarka (http://www.budvarkadejvice.cz), kroužkovaný Budvárek i kuchyň v pořádku. Drobné puntičkářské výhrady z minulých Drbů zapomenuty a odpuštěny. Kdybychom bydleli blíže a mohli dovnitř pejskové, byli bychom tady denně. Haf. 

Nymburk (BPH IX.): Kerská Hájenka znovuotevřena 21. 2. V TV 7. 2. prý kuchařinka pí. Dáša + mimořádně nesympatická gastrostar Jirka Babica. To už snad byla, v obdobných show-kabaretech, snesitelnější třeba i bývalá (?) akcionářka Svijan - „naše hvězdička“ Jiřinka B. Naše ale fakt nikdy nebyla, není a ani nikdy nebude. K bontónu kulinářských recenzí dnes náleží označovat Babicovy „dobroty“ za nejodpornější gastronomický zážitek vůbec. Třebas opakovaně v Reflexu. Sice jsme měli sílu vydržet celý díl jenom jedinkrát (o Hájence to, naštěstí, nebylo), ale neočekávaně musíme zcela souhlasit. Mimořádně hrůzné. Odpuzující snad i pro socky lačně šopující po Lidlech, novodobou lůzu všeho druhu, včetně té oblekové a hypotékové. I jiné zoufalé gurmánské i pivní barbary a analfabety. Určeno pro prasata. Vrr. 

Medvěd, Krakonoš a Štěpán (BPH X.): Od 1. 3. má být Pivo- klub striktně antikuřácký. O degustacích, nebo hostinách to plně chápeme, ale jinak? Přitom jsme celoživotní nekuřáci. Pokrytectví boje proti veřejnému nepříteli č. 1 nádherně vynikne, když z „čistého“ sklepa vylezeme na karlínskou ulici. Auta nevadí nikomu. Příště zakažte v hospodách pivo. Vrr. Důkladný test nového karlínského Štěpána v nedohlednu. 18. 2.  totiž na čepu zase překvapivě chybí. Překvapení nemilé. Že by krize? Nepíše se nám to lehce, ale ještě daleko nemilejší bylo, že ze zbývajících pěti pivek jsme si na zapití kolena (porce poctivé, leč dosti vysušeného, s opravdu málem suchého zelí - za 185 peněz tady očekáváme větší parádu) nějak vybrat nemohli. Vlastně vůbec, protože dobré české hořčí pivo na čepu absentovalo. Speciál Eggenberg, kvasnicový Ferdinand, speciální Bakalář 18^o, Primátor Weizenbier a Krušovice (sice nějaká echt „královská“ 13^o, leč Krušovice !?). Poslední lektvar skutečně zkoušet nebudeme, Primátor nám U sadu kupodivu chutná více než zde, Bakalář 555 je na nás moc speciální, a lihový. Odhodlali jsme se k Eggenbergu. Málo pivní, lihové, kousat se fakt nikterak nedá, celkově nic moc. Spíše nic. Řídký kvasnicový benešovský Ferdinand opravdu moc kvasnicově nevypadal, a ještě méně kvasnicově chutnal. Taktéž jsme nedopili. Následovala degustace devíti vzorků z pivovaru Bernard (viz BPH XVII.). Ale ono vlastně o pivko samotné ani moc nešlo, na prvním místě byla PR exhibice a samochvála p. S. Bernarda. Nicméně žádný Bernard nenadchl. U většiny spíše průměr, a ještě slabší. Možná kdyby jejich tolik chválené, a tolikrát oceňované, kvasničáky byly čepované ... Takové pivní Waterloo jsme v Pivovarském klubu (http://www.gastroinfo.cz/pivoklub) nezažili. A doufejme, že již nezažijeme. Ještě, že sněhovou chumelenicí nás žižkovský pivní maják neomylně navigoval k Vyndanejm. Svijanský Kníže byl prvním opravdu povedeným pivkem divného večera. Vrr.            

Dětenice a Český Ráj (BPH XI.): Týden s Klášterem U sadu nás navnadil. Léta jezdíváme kolem a plánujeme navštívit Pivovarskou restauraci Skála u Mnichova Hradiště. Nicméně otevíračka pá + so od 14 hod. (pouze) i nás zaskočila. Takže o pivku z Hradiště někdy příště. Přežitelná, a celkem útulná, je kousek za Turnovem hospoda Hořensko. U silnice, u odbočky na Sedmihorky. Ale rozhodně nesplést s blízkým motelem Even, ani bowlingem naproti. Svijanský Máz a Kníže pitelní. Kněžna pouze flašková. Ve svijanském kraji nepochopitelně doplnění na čepu nebezpečným G. Hotovky i minutky lepší průměr, leč neurazí. Zase podnik, kde v minutkách ignorují hovězí a všude nacpou nanicovatá kuřata na všechny nemožné způsoby. Což náš šálek čaje není. Ceny překvapí pozitivně. Hlavně ale mívají otevřeno. Haf. 

Opat (BPH XIII.): U broumovského pivovárku jsme se nemohli nějak dostat na www stránky (http://www.pivovarbroumov.cz). Báli jsme se o Opata, především o Bitter a Pepřák. Leč technická chyba byla na straně naší. Naštěstí je s pivovarem snad všechno v pořádku.

Pivní literatura (BPH XIV.): Moc hezky se čte v syrečkové kuchařce. Litomyšlský bard Luboš Švehelka sestavil knížečku receptů, doplněnou půvabnými retroobrázky. Publikace Kouzelný tvarůžek aneb kuchařka neobvyklé vůně vyšla již ve druhém, rozšířeném, vydání (Litomyšl, Paseka 2005, ISBN 80-7185-776-9). S pivkem se zde samozřejmě počítá. Třebas v přípravě kakánku. Tvarůžky naskládáme do krajáče, prokládáme kmínem a zalijeme docela pivem. Zakryjeme a necháme několik dní ustát. Až vznikne jednolitá bobtnající hmota, můžeme mazat na chleba s máslem (ne však s náhražkou). Dali bychom ještě koření. Některé recepty jsou maličko brutálnější. Např. hrách s tvarůžky neboli explozivní směs (s cibulí, česnekem a slaninou), loštická slepice v nudlích (nicméně kur musí být originální z Loštic), nebo granát, jaký IRA neznala (v alobalu proužky slaniny, plátky brambor, kousky jehněčího, cibule, mrkev, česnek a navrch hustě posypat nakrájenými syrečky, dobře uzavřeme a pečeme půl hodiny). Zkusit můžete syrečníky (neboli syrečkance, což je pečivo inspirované krajovými zelníky a mrkvanci) i syrečkiony (kloboučky žampionů plněné syrečkovou směsí) a smažené švestky (místo pecek mají kompotované švestičky kus syrečku, spíchneme párátkem a zabalíme do libovější slaniny, zapečeme v rozpálené troubě). Nebo třeba vylepšené lečo či Antonínova míchaná vejce (na syrečcích s drceným kmínem, podle receptu zcela bez cibule). Velmi oceňujeme tvarůžek carských důstojníků. Syreček utopíme ve vodce (žádné české přiboudliny od číňanů, ale výhradně ruské, ukrajinské či polské kvalitní originály) a dobře zavřeme do menší sklenice. Po dostatečném uložení nálev slijeme a pijeme. K tomu vybíráme lžící, co zbylo. Jedná se o verzi známé kratochvíle - ruské rulety. Syrečková kuchařka je lákavá i kvůli tomu, že autor publikace dokázal, že zrající sýry silných vůní zlepšují kvalitu, hustotu a lesk psí i lidské srsti. Fota dokumentují, že se nemýlí. Je zarostlejší ještě více než páník a i pes Pepina je živoucím důkazem. Haf. Nicméně jedno velké postesknutí. Bohužel v Praze těžko sháníme kvalitnější pravé syrečky. Zlatá totalita, kdy jen některé byly nezralé a tvarohovité, je pryč. Nám se teď zdají podivné skoro vždycky. O uzrálosti řeč být nemůže vůbec, ale jsou obvykle strašně tvrdé, nějaké jiné a moc evropské. Hlavně ale nesmrdí. Někdy vůbec. Která evropská špidlovská palice tohle vymýšlí? Zase jedno rodinné stříbro v háji ... Jako plzeň. Jsme zkrátka nepoučitelní. O syrečcích na smažení či snad předsmažených nemluvě. Vrr, haf.  

Bernard (BPH XVII.): 17. 2. proběhla v Pivovarském klubu Křižíkova 17^o presentace, s degustací, pivovaru Bernard. Samotný p. S. Bernard předvedl profesionální PR výkon a bylo patrné, že nikoli poprvé, ani naposled. A taktéž, že opravdu pečlivě prostudoval mnoho brožurek a manažerských příruček. Pohrával si s dychtivě naslouchajícími jedna radost. Práce s mikrofonem však maximálně za tři. Nebo, že by na doporučení imagemakerů chtěl ukázat též svůj nedokonalý a lidský rozměr? Nicméně po přefiltrování líbivých marketingových frází zůstala faktická informační hodnota slabá. O pivku samotném jsme se moc nedověděli. Skoro nic. Maximálně, že p. Bernard není sládek a technologii moc nezná. Možná, že ani pivo sám moc nepije. Globálnímu konzumentu to však nikterak nevadí. V charismatických vstupech samozřejmě nemohlo chybět připomenutí ohromných těžkostí a nespočtu ztrát (včetně zisku v červených číslech za rok 2007). Ani to, že v aukci v rámci malé privatizace, museli (chudáci) za ruiny pivovaru zaplatit nehorázně přemrštěnou cenu, protože bylo více zájemců. Vždy to především ale pro ně byla velká výzva. Překážky se musí překonávat, mety dobývat, značka budovat. O byznys a peněžní zisky jde přece - nejen nám, zapáleným a poctivým chlapákům z Vysočiny - až někde docela na konci. Myslíme to upřímně! I přítomný PR manager kamarádsky, ba i skromně chlapsky, poukázal na geniálnost svého chlebodárce. Skromného, leč nejlepšího. Nechybělo očekávané postesknutí nad drzou nezodpovědností a nehorázným populismem levicových politiků. Též lidí, co ztratili historickou paměť. I na konstatování, že volební senátorská porážka vlastně žádným neúspěchem nebyla, dojít muselo. A že všechno p. Bernard dělá pro lidi a nikdy, a nikde, se s žádnou negativní reakcí nesetkal. Zlí jazykové přitom pomlouvají, že v samotném Humpolci moc fanoušků nemá. Ale je to možná obyčejná česká závist a geneticky zakódovaná nepřejícnost MČČ. Rafinovaně dávkovaná samochvála se nemohla nedotknout též firemního magazínu Vlastní cestou. Dělaného na koleně, v několika lidech. Přesto byl oceněn a vyhrál před zpravodaji gigantů Volvo či Vodafone. Úžasné! Je distribuován a zasílán zdarma. Kdo to platí? Jistě to bude to úkor zisků majitelů a strategických partnerů ... Nicméně oblíbené karikatury svazáků a komunistů působí dvacet let po převratu již poněkud směšně a vyčpěle. Čtvrtletník se snaží prezentovat vysoce umělecky a vysoce seriózně i kulturně. A mnohá čísla silně připomínají soutěž Standa B. stokrát jinak. Na sto fotkách, ve stovce obrazech. Sám i s mnoha hvězdnými celebritami, výjimečně i osobnostmi. Nicméně poctivě nutno uznat, že časopis je opravdu jiný než třeba Pivní kurýr. Že mnohé fotky a reklamy vtip i pointu mají. I výzvy „Stop europivu!“ mnohého pivaře pohladí. Dále objektivně nutno přiznat, že vystoupení p. Bernarda alespoň nejsou nudná. Také většina návštěvníků degustace byla vcelku spokojena s tím, čeho se jim v „politickém (a marketingovém) školení mužstva“ dostávalo. Mnozí ochutnávaná pivka přímo velebili. Hlavně cizinci. Nemůžeme si pomoci, ale od jejich piv jsme čekali přece jen o trochu více. Mnoho povyku, pro ... (nikoli pro nic, nicméně bombastické reklamy přehánějí). Dobrá pivka Bernard určitě dělá, česká asi moc nejsou, leč známe mnoho lepších. Haf. 

 

Bertíkova Pivní Hlídka XVII.: Bernardův kult a degustační systémy

Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a okolí. Dneska o pivku z Humpolce a především o PR hvězdném  S. Bernardovi. A ještě něco málo opět z oblasti degustace piva, u nás i ve světě.

Stanislav Bernard bývá prezentován jako „muž, co vždy chodí vlastní cestou“. A coby veleúspěšný manažer a tvůrce již bezmála kultovní značky. Taktéž jako téměř jediný zachránce malého českého pivovarnictví i symbol selfmademana hrdinsky překonávajícího neblahé dědictví a stálé relikty rudé totality. Proti gustu žádný dišputát a charisma, úsilí, nápady, ani výsledky p. Bernardovi rozhodně upřít nelze. Nicméně leckterý pivař by, od takto rafinovaně a vskutku profesionálně prezentovaných produktů, možná očekával trošku více.

Trosky pivovaru (založeného 1597) před zánikem, se značkami dost pochybné pověsti, získali v aukci roku 1991. Jako první pivovarští začali dělat reklamu a hrdě budovat značku Bernard. Následoval vzestup, s řadou mezníků. V roce 2000 vzniká akciová společnost, dále vlastní sladovna, přistupuje belgický strategický partner (Duvel Moortgat), úspěchy slaví s firemním časopisem Vlastní cestou, mají festival, angažují se nejenom v rádiu, sbírají četná ocenění doma i ve světě atd. Humpolecký Rodinný pivovar Bernard (http://www.bernard.cz), s hlavním sládkem J. Vávrou, v roce 2006 přitom udával výstav 130 922 hl. Prodeje ale často raketově rostou (třeba u nealko pivek) a produkci, včetně exportů, stále rozšiřují a rozšiřují. 

 Mezi tím p. Bernard stihl v roce 1993 založit Svaz malých nezávislých pivovarů. Během dvou let prolobovali sníženou spotřební daň a vyhráli u Ústavního soudu (kam je udal Havel, za údajnou nespravedlnost výjimky). S. Bernard usiluje také o vstup do velké politiky. Konec konců i jejich reklamní kampaně humorně glosují aktuální dění ve společnosti.

Okázalé chlapáctví z p. šéfa přímo odkapává. A umí je dávkovat. Prezentace pivovaru připomínají předvolební spoty a hemží se veskrze pozitivními hesly typu výzva, inovace, změna, pro nás žádný problém, vše pro zákazníka či nejsme jenom pivo. A slogany propagujícími společné firemní hodnoty. Odborník by ještě všechno patřičně okořenil dnes tak populární vějičkou jménem společenská odpovědnost firem za kapitalismu. Esenci značky tvrdí motto „Vlastní cestou k poctivému českému pivu“. Hodnoty Bernarda ztělesňují výrazy rodinný, nepasterizovaný (skutečně nepasterizují, nýbrž mikrofiltrují), kultovní a harmonický. Samozřejmostí je retro image a design (i redesign), nové tzv. kultovní láhve s porcelánovým uzávěrem, fikané přepravky. Ale taktéž snadno zapamatovatelné bilboardy (kampaně „Svět se zbláznil“), nebo kolekce skoroaktů „Pivní šperk“ pro Playboy. Cílem je vybudovat image značkového, drahého, kvalitního a kultovního piva.  Pro různé segmenty globálního trhu.  

 Portfolio nabídky je bohaté, s permanentními inovacemi. Nezřídka překvapivými, ba i plánovitě šokujícími a provokujícími. Krajově nyní zkoušejí osvěžující nealkoholický nápoj Švestka, jehož základem je nealko pivo Jantar. Podle p. Bernarda určeno hlavně ženám, ale pivko v tom moc hledat nemáme. Připomeňme dále úspěšnou kampaň na první tmavé nealko pivo pod sloganem „Bernard s čistou hlavou“. A nebo překvapivou nabídku světlých ležáků navzájem velmi blízkých (alc 4,5 % a 4,7 %). Případnou kanibalizaci jednoho úspěšného produktu na druhém p. Bernard - v duchu brožurkových pouček marketingových guru - označuje za pozitivní. Získají se další zákazníci a není to aspoň kanibalizace od konkurence.

Piva jsou všude prodávána pod značkou Bernard. Kromě pivek, které v Humpolci vaří pro jiná města bez vlastní produkce (Jindřichův Hradec aj.). Raketově narůstající segment nealka reprezentuje světlé (Free alc max 0,5 %) a populární polotmavé (Jantar alc max 0,5 %). Jantar má zajímavou ořechovou příchuť, ale pivem moc není (na rozdíl od černohorského Formana s alc 0,00 %). Nabízen je nyní prý i třetí druh. Zatím se příliš neujalo světlé lehké (alc 2,2 %). Následují světlé výčepní (alc 3,8 %, jako příjemná desítka) a světlé ležáky (alc 4,5 % coby 11 % a 4,7 % coby 12 %). Fajnovostí mají být skutečné kvasničáky, které byly oceněny především v zahraničí. Po stočení se ještě přidají kvasinky a pivko dokváší v lahvích. Má být jemnější. Polotmavé pivo (Jantarový ležák 11 %) s přísadou jemných kvasnic (alc 4,7 %), Sváteční ležák s přísadou jemných kvasnic (světlá 12 %, alc 5,0 %) a Speciální černý Bernard s přísadou jemných kvasnic (tmavá 13 %, alc 5,1 %). Černý i nás zaujal nejvíce a právě hlavně tento slaví značné úspěchy. V nabídce je také speciál OX (něco jako býk), silný, těžší a menší hořkosti (14 % speciální ležák, alc 5,8 %, ve třetinkách, výjimečně i na čepu).

Bernardova značková piva asi kvalitnější budou, o čemž má vypovídat i vyšší cena. Nejsou však moc chmelená, a na rozdíl od reklamy nikterak šokující. Spíše globálně uhlazená a určená bohatším konzumentům všude. Českým pivařům moc ne. Pivka na zapití do pizzerie, „lepších“ restaurací, snobských kaváren, barů, na diskotéky, do sport aj. klubů. Ale nakonec, proč ne? Na Královském Žižkově jsme v časech dřevního kapitalismu chodívali na silného Bernarda do restaurace Sklep. Aktuálně je třeba v pizzerii Buon Giorno, na rohu Slavíkovy a Ondříčkovy. Točený 11 % a v lahvích Speciál 12 % světlý a tmavý, též nealko. Točí i Stellu,  nabízejí i její nealko verzi či Coronu. Zelenobílé logo Bernarda září u řady podniků, nicméně pivnici či hospodu pouze s Bernardem vlastně ani neznáme. A upřímně ji ani moc nehledáme.

Pohodový pivní profesionál, a faktický šéf Pivo- klubu i domu, Jiří Šuráň seznamoval na vydařeném klubovém večeru 27. 1. v Křižíkově 17^o s organizací degustačních soutěží u nás a ve světě. Soutěže se rozšiřují od konce 19. století, tedy od doby, kdy začalo být možné pivo lépe přepravovat. Postupně vrůstá jejich marketingová síla a význam. První soutěže byly  přehlídkového charakteru, kdy ocenění za obodované parametry dostával prakticky každý. Od počátku 20. století převládá již soutěžní typ anglosaský. A právě problém objektivního hodnocení stál u zrodu degustačních systému. Těch je mnoho a odráží specifika různých zemí.

Fakticky nejobjektivnějším je české hodnocení, které je však určeno pouze pro jeden druh piva - český ležák. Dodnes je praktikováno např. na soutěži České pivo (dříve Pivex). Cuřínovo hodnotící schéma pracuje se senzorickými kritérii vůně a chuti (J. Cuřín byl známý pivovarský odborník). Dříve byly obsaženy taktéž barva a pěnivost. Ve škále velmi slabá (1) - slabá - střední - silná - velmi silná (5) jsou číselně hodnoceny cizí vůně. Následně říz, plnost, hořkost (intenzita a doznívání) a cizí chutě. U piv tmavých ještě karamelová chuť a sladkost. Obsažen je celkový subjektivní dojem ve stupnici 1 (mimořádně dobrý) - 9 (mimořádně špatný). Existuje celá řada nuancí a detailů při komplikovaném a komplexním hodnocení. 

 Příkladem jiného soutěžního degustačního systému je italský. Hodnotí se vzhled (pěna a barva) v rozsahu 0 - 5 bodů. Dále charakteristiky vůně a chuti v již dvojnásobně honorovaném bodovém ohodnocení. A celkový vjem v obodování trojnásobném. Degustuje  více lidí a o hodnocení přitom diskutují. Maximum je 100 bodů, zlato se uděluje nad 80 bodů.

Anglosaský systém hodnocení je uplatňován např. na Great American Beer Festival, kde musí být posouzeno velké množství piv a vzorků. Jeden člověk přitom posuzuje kolem 75 vzorků, což by českým systém nebylo myslitelné. Posuzovatelé mají degustační lístky, kde si pouze poznamenávají základní poznatky o barvě a vzhledu, aroma, hořkosti, alkoholu, stylu pivka, vůni a doznívání, vyrovnanosti a pitelnosti, technickém dojmu a nasycenosti. Lístky mají kopie, které jsou archivovány a slouží jako důkaz při soudních sporech. V USA je  značná obliba soudit se o cokoli. Poznámky slouží jako podklad k diskuzi šesti degustátorů kolem stolu, řízeného šéfem. Pivka se postupně vyřazují (kolem stolu se musí dohodnout), až zbudou tři vzorky, ty postupují do dalšího kola, ale s již jinými degustátory. Probíhají další kola, až zůstanou tři nejlepší. Nicméně udělení medailí nárokové není. Samozřejmě existují různé kategorie piv. V roce 2008 byla ocenění udělena v 75 kategoriích. Vzorky se přitom zasílají tři měsíce předem, přičemž právě české ležáky dlouhým transportem mimořádně trpí.

P.S. Zaznělo, že p. Bernard se již asi dlouho nebude rozplývat nad vlastní tváří na etiketách či bilboardech. Bruselští europarazité plánují u alkoholu zakázat lidskou tvář. Žádné podobenky lidí. Jásáme, že z našich peněz se Kohn-Bandité a spol. - v době globálních krizí - takto baví. Jak může normální tvor horovat pro Lisabonský pakt? Pak už vypatlaní europrotektoři (nejhorší jsou ti s nějakým „posláním“) budou diktovat opravdu všechno a všem. Hrůza. Vrr.

 

Aktualizace a Jezevcovy pivně-kulinářské drby

(z 1. února 2009)

Pilotní BPH 0. (tzv. Pivní festival): O něčem jiném než tzv. speciály typu piva s marihuanou (viz Aktualizaci z 1. 1. 09) jsou pivka uvařená přímo doma. Třebas světlý BPLVP. Berouškův Příležitostný Ležák Vánoční Pepřový. Ten v distribuci nekoupíte. Fajnový. Smekáme. Držíme packy nadšeným vařičům. Češi - nevařte žádný perník, ale pivko. Třeba i z amarounů. Haf.

Černá Hora (BPH I.): Černohorská pivka potvrzují „chuť historie“ a 710 let tradice. Sbírají  ocenění. Sdružení přátel piva vyhlásilo Desítkou roku 2008 Moravské Sklepní nefiltrované výčepní pivo. Vítězství v této prestižní a nejsledovanější kategorii přitom Moravské sklepní získalo také loni. V kategorii Speciál roku se jejich Kvasar, ve stejné soutěži, umístil na druhé příčce. Pivo bez alkoholu Forman obdrželo prestižní ocenění na mezinárodním veletrhu Zlatá Salima 2008. A tmavý ležák Granát získal 13. 11. 2008 v Norimberku ještě prestižnější stříbrnou Evropskou pivní hvězdu v kategorii tmavých piv. Vše v duchu báječného sloganu „Po staletí srdce orá, božské pivo Černá Hora“. Ten vévodí Vánočnímu a Silvestrovskému Černohorskému Mázu (speciální příloha týdeníku Zrcadlo Blanenska a Boskovicka). Dozvědět se můžete třeba o pivní pouti v Černé Hoře, plánované na 26. 9. 2009. K dispozici je v žižkovském Království. Zde vše, jak má být. Černohorská pivka, kuchyň, prostředí, hosté. Haf. Třeba segedínský guláš 17. 1. byl prvotřídnější než obvykle. Včetně prorostlejšího masa, kterému se pí. šéfová tak sveřepě bránívá. A 27. 1., ráno, tradiční vánoční rybí polévka, hustá, uleželá, s opečenou houstičkou. Převelice fajnová, velejemná, až podezřele. Byla totiž „falešná“ - z lososa. Haf. Profesionální je taktéž kalendář ČH „Moravský kras a okolí 2009“. Fotky s pohlednicovou atmosférou (a jakoby z Alp) dokumentují, že se tady lyžuje, provozují  mnohé - i překvapivé - aktivity a nachází upravená, čisťounká, krajina s řadou pamětihodností a atrakcí. Pěkné. Ještě musíme zdokumentovat, kdo Macochu a okolí vlastně objevil. Vědec J. E. Purkyně, lékař J. Helcelet, kněz a spisovatel F. M. Klácel? Všichni společně? A hlavně, co při (před a po) svých objevitelských cestách pili? Černou Horu? Především Klácel je dost originální figura moravského národního obrození, která svá hledání „cesty na Svojanov“ zakončila v USA. A jeho techtle s Boženou Němcovou (v komuně zvanou sestra Lidmila a Luděnka) jsou pikantní nejen pro historiky. Zvláště, když tvrdé mechtle se spisovatelkou měl, prý, hlavně kámoš Helcelet. Kdo hledá, najde fakt zajímavé informace. Nejen o pivku. Haf.

Svijany (BPH II.): U Bobeše (Lipanská ul.) překvapivě rychle znovuotevřeno pod stejným názvem, ale jiným pronajímatelem. Zase zkoušejí každodenní otevíračku, v pracovní dny již od poledne. I plazmovou televizi zakoupili a hojně využívají. Takže hospoda to, bohužel, již není. I když podnik dnes působí útulněji a méně agresivně. Možná je to tím, že předchozí p. šéf byl často pod parou permanentně. Na čepu Budvar 10, 12 a zde tradiční Svijany. Máz, Kníže, Kněžna. Pátá pípa zůstává neobsazena, neboť se bojí Kvasničáka. Právě na něj jsme se ale tady těšívali. Prý se po něm zatím ptalo jenom málo hostů, a prý se musí rychle vytočit. A nesmí se s ním, prý, vůbec hýbat. Kdyby o něj, prý, mělo zájem více lidí, celkem sympatický p. vedoucí by se, prý, bát možná přestal. Kdyby přestal, možná by sem i nějací hosté chodili. Včetně nás. U bejvalech vyndanejch (Krásova 13) situace stabilizována. Kníže a Kněžna pořád oblíbenější a vcelku ve standardní kvalitě. Kníže nám chyběl. Je lahodný a návykový. Úroveň hostů se, za Richarda, pomalu zvedá. A vysedávat v kobce pod sklepní klenbou, se sudy, nebo na šicích strojích, atmosféru pořád má. Kachní a drůbeží týden U sadu (od 5. 1.) vydařený. Husa asi opravdu byla více husou, a nikoli nechutným obvyklým mutantem husokachnou. I když byla maďarská. A každý ví, že klasik (sapér Vodička) pravdivě praví „Každý Maďar může za to, že je Maďar“. A nebo celkem příjemná kombinace: Na žízeň tradiční Svijanský Máz a coby aperitiv světlý pšeničný Primátor Weizenbier (zde zvaný kvasničák). K papání štrasburská kachna (kachní roláda s játry), s knedlíčkem bramborovým, zapíjená též tmavým Masterem 18. A tradiční závěrečná vídeň. Samozřejmě pro nás vždy z bojlerového turka, s nenahraditelným poctivým českým lógrem. Haf. Telegraficky o další sadovské akci „Pivní hodování v kuchyni“ (19. - 25. 1.). Posuďte sami: nakládané syrečky, topinky s romadůrem a pivem, bílé klobásy v pivu a s kysaným zelím (během akce překvapivě největší hit), opilej králík s bramborovým knedlíkem, kuřecí stehno marinované v černém pivu s křenem, medem a slaninou, v pivku vymarinované a vypečené vepřové koleno (úžasné, No. 1), vepřový kotlet v pivu, jehněčí pivní špíz, pikantní pivní rizoto s vepřovým masem a pekelný talíř (tj. olomoucké tvarůžky a romadůr v pivním těstíčku). Leccos za hřích stálo. Nicméně syrečky tradičně standardně evropské. Smažené vůbec nesmrděly. A naložené byly v oleji, čili smrdět ani moc nemohly. Ale ucházející. Jehněčí špíz působil na talíři nedospěle a smutně, leč s přílohou tří romadůrových topinek (výtečně naložená směs rozdělaného sýra v pivu) se ihned rozveselil. Domů jsme vzali pivní rizoto. Po smíchání s trochou kajenského pepře a Drákulovy smrti (česnek + chilli papričky)  chybu nemělo. Zvláště s echt dijonskou nejpálivější hořčicí, na které páník závisle ulítává. Mostarda de Dijon forte se prý už ve francouzském Dijonu nevyrábí, nýbrž v putinovském carském Rusku. Vůbec nevadí. Coby Gorčica ogněnnaja, resp. Dijon Scharfer Senf je standardem v ruském obchůdku v podchodu přímo nad Muzeem. Bezvadná prakticky ke všemu. Koštněte s taliánem, nebo jen tak s brambory. Samozřejmě kvalitními. Samozřejmě českými. A hlavně sledujte další sadovské hody na http://www.usadu.cz. Tohle je ta globální krize? Haf. Haf.

Polička a Kácov (BPH IV.): Po lednové rekonstrukci, s přiměřenými obavami, snad brzy otestujeme Rybářskou baštu u Botiče (http://www.rybarska-basta.eu). Snad Kácov přežil. Vrr.

Budvar (BPH VI.): Dejvická Budvarka maličko nevyzpytatelná i po Silvestru. 5. 1. 2009 na čepu chybí Budvar tmavý a první kroužky opravdu nic moc. Zklamání, šlem a patrná kyselost. Následně však postupné zlepšení. Většina jídel standardně dost přitažlivá a dosti chutná. A hlavně tady byl božský klídek. Takže stále chválíme. Nicméně velebáječný kroužek by si zasloužil stabilní minimálně vynikající kvalitu a servis. Vrr. Další sezení již bez připomínek (k pivku). Dovolte ale dvojí varování. Můžeme klidně doporučit slaninový filet z obřího pstruha (zkuste s rýží a teplou pepřovou zálivkou) a lososa (pro dámičky), budvarský řízek (s brambůrkem ve slupce), grilovanou šunku (na prkénku, zajímavě s topinkami a nivovou pastou), pivovarský gulášek, kolénko či pokrmy na pánvi. Nezklamaly nikdy. Krize nekrize. Ale opatrně s hovězím. Pozor na bifteky a steaky. Gramáž a obloha, včetně česnekových fazolek, přijatelné, ba až nadprůměrné. Maso však překvapuje spíše nepříjemně. Např. 21. 1. rumpsteak sice nikoli tuhý, ale tak nějak divně vysušený a hlavně totálně bez chuti. Taktéž od mlýnského bifteku za tři kila bychom tady čekali více. Možná je to marinádou, nebo druhem masa. Nám ale všechna ta eko- aj. plemena, třebas až z Jižní Ameriky, moc nešmakují. Jsou taková jalová. A pozor, kroužkovaný Budvar je silně návykový! Pouze na vlastní nebezpečí.

Medvěd, Krakonoš a Štěpán (BPH X.): Berounský pivovar zase navštívíme až bude tepleji. K žižkovské Radnici nás to již příliš netáhne. Ostatně Opat už tady nebývá, a samotný vládce hor Krakonoš pouze výjimečně. A hlavně přetrvávají problémy. Nejenom s otevíračkou. Sice pořád na okně stojí Po-Ne od 11 hod., ale realita bývá nezřídka odlišná. Co je platné, že na venkovní tabuli je vypsaná převelice lákavá nabídka. Např. 24. 1., mimo jiné, dva druhy zvíkovského, speciál Primátor Stout, nebo Vánoční Krakonoš 14. Leč hodinu po inzerovaném začátku otevírací doby zamčeno, zhasnuto, pusto, žádný vzkaz. Pokud na víkendy (a hosty)  zvysoka kašlete, někde to, prosím, oznamte. Zvláště, když to rozhodně není poprvé. A stejně by nás velmi pravděpodobně vevnitř čekalo překvapení, že na čepu figurují pivka jiná. A trefit se do fungování místní kuchyně se nám podařilo málokdy. Zřejmě důmyslný systém. Co kdybyste zavedli G a Krušovice? K úrovni Vašich služeb by pasovaly mnohem lépe. Vrr, vrr.

Dětenice a Český Ráj (BPH XI.): Opětovně nic nového. Aspoň kdyby nebylo hůře. Pivní panebože, ochraňuj Svijany. A nedopusť, snažně prosíme, cestu mezi eurobíry. Modlíme se.  

Pivní literatura (BPH XIV.): V žižkovské trafice vykoukl Pivní magazín. Signován podzim 2008, ročník 4 (na titulu). V tiráži (na s. 3) ale dost nečekaně uváděn ročník 24. Srovnáváme s Pivním magazínem z května 2004, kde je uváděn ročník 2. Takže fakt nevíme. A ani po tom nikterak netoužíme. Již se nám totiž tolik nezamlouvá, jako kdysi coby ještě měsíčník. Spíše vůbec. Jako čtvrtletník, za 40 korun českých, skutečně o pivku mnoho nepřináší a nenabízí. Ono tam však není mnoho ani o ničem jiném. Ani humoru. Tedy kromě toho, že jde o jakousi rádoby intelektuální politickou žvanírnu. Číslo totiž mělo být předvolební. Ani nelitujeme, že z dřívějšího předplatného sešlo. Tedy, že my jsme poslali peníze a oni nám vůbec nic. Vrr.

Strahov a pivní gastronomie (BPH XV.): Na gastronomii dnes sází populární David Rath, kdy na pražské Královské cestě mají ještě letos turisté objevit taktéž Střední Čechy. Loni právě zde ubylo nejvíce turistů (což může být mnohdy ale jenom, jenom dobře), nicméně novopečený hejtmánek chce zájem o kraj pozvednout i důrazem na jídlo. Zpracovává se projekt gurmánského průvodce Středními Čechami, který upozorní na mikroregiony mající nalákat na nejrůznější kulinářské a gastronomické speciality. Průvodce by měl být brzy dostupný v Husově ulici, vedle pivnice U zlatého tygra, kde vzniká středočeské informační centrum s kavárnou i obchody a galérií. Nezapomeňte na chmel a pivo. Prověříme. Haf.

Pivo v poháru i na talíři (BPH XVI.): Další obžerství se uskuteční kdy? V době krize (a ještě k tomu globální, finanční, ekonomické, institucionální etc.) je třeba stimulovat poptávku. Jenom nezodpovědný bloud škudlí. Nespotřeba je únikem. Proto chlastejme a žerme jako o život. Pivní kulturou proti Lisabonu! Haf. A nebo se alespoň řiďme paradoxem úspor dle Adolfa T. Jde o poučný příběh. Subjekt pije dvanáctku a nic neušetří. Tedy začne pít levnější desítku a cenový rozdíl hází do prasátka. Čím víc chlastá, tím víc spoří. Na to by nepřišel ani NERV. Nicméně správní patrioti vždy kupují výhradně produkty české. Kde ale jsou? Vrr.

 

Bertíkova Pivní Hlídka XVI.: Pivo v poháru i na talíři v Karlíně

Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a okolí. Dnes, v návaznosti na minulý díl, páník poreferuje o pivně-gastronomické akci v karlínském Pivovarském klubu a organizaci Slow Food.

Premiérovou pivní hostinu uspořádal karlínský Pivovarský klub Křižíkova 17^o 22. 1. 2009. Akce proběhla ve spolupráci s pražskou pobočkou celosvětové organizace Slow Food (http://www.slowfood.cz). Ta vznikla z popudu italského gastronomického žurnalisty, původně jako protest proti brutální invazi Fast Foodů. Aby všichni pyšní Italové neskončili u globálních karbanátků. Ze stolních sedánek vyrostla organizace sídlící v severní Itálii, s pobočkami v řadě zemí,  aparátem i univerzitou. Začala plnit funkce ochrany domácích produktů a gastronomických tradic v duchu kultury s velkým „K“. Taktéž pobočka pražská a moravská (zaměřená na víno) prezentují a propagují české produkty, organizují pravidelná sezení, zabíjačky, soutěže, degustace atd. či přednášky. Při stolování zásadně nespěchají, vychutnávají, diskutují a zajímají se o to, co konzumují, včetně surovin. Sympatické je i jedno z hesel, vyjadřujících filosofii Slow Food: „Nula kilometrů“. Není potřeba dovážet brambory, sýry atd. tisíce kilometrů, ale využívat kvalitních domácích surovin. Samozřejmě také našich.

Hostina „Pivo v poháru i na talíři“ byla inspirována degustacemi s pivem v pražském hotelu Mandarín, kde jsou však cenové relace nasazeny poněkud odlišně. K akci, která by měla nastartovat tradici, se p. Aleš Dočkal odhodlával dlouho. V premiéře bylo servírováno 5 + 1 chodů, při jejichž přípravě bylo použito pivo. Na vaření je obecně doporučováno využívat pivka samozřejmě kvalitní, a hlavně silnější. Minimálně tmavou 12. U světlého ještě výše. V menu figurovaly zejména položky prověřené a známé z jídelních listů Pivo- Klubu a Domu.

Pokrmy vždy doprovázela sklenka piva, podle profesionálního výběru a zasvěceného výkladu p. Dočkala. Zde se přitom otevírají prakticky neomezené možnosti k příjemnému experimentování. Vinaři to mají lehčí. Stovky let existují osvědčené zásady „Co s čím“. Jak ale p. Dočkal správně připomíná, vysoká gastronomie by si měla ponechat lidský rozměr. Host se v nabídce fajnovostí a superspecialit nesmí ztrácet. V jednoduchosti bývá často síla a přesmíru snobismu škodí. U pivního sommeliérství žádná striktnější pravidla zatím neexistují. Což je na jednu stranu dobře. Zvolení vhodného nápoje může kulinářský požitek z jídla umocnit. A naopak. Dosažení příslušného efektu je možné v zásadě dvojím způsobem. Za prvé, volit pivko, které s krmí jde „ruku v ruce“, příjemně se snoubí a doplňují. Za druhé, zvolit kontrast. Vše ale podléhá módním trendům a proměnám. Takže mnohdy stará pravidla neplatí vždy. Třeba k rybě bývá dnes nezřídka nabízeno víno červené. Pilíře gastronomie by však dodrženy býti měly a obvykle stále bývají. Např. pití (i pivka) servírovat od nejlehčích k nejtěžším, u jídel spíše naopak. Nicméně samozřejmě, že „proti gustu žádný dišputát“.

Jaký byl program pivní hostiny? Na uvítanou pivní aperitiv Černá Hora Black Hill (13 % speciální řezané pivo, Kvasar a Granát, s přídavkem medu a výtažky z bylin, alc 5,5 %). Bylinná chuť ho předurčuje coby aperitiv či digestiv. Receptura pochází z Pivovarského domu (http://www.gastroinfo.cz/pivodum) a ochotně se jí ujal pivovar Černá Hora. Studený předkrm cíleně absentoval. Zde se totiž pivo příliš při přípravě nevyužívá. Snad s výjimkou pikantnějších pomazánek aj., které by však v menu mohly působit spíše rušivě.

K vrcholům náležela pivní polévka, připravená s využitím bílého pšeničného piva. Příjemné vůni a jemné chuti, jakoby houbové, vévodila netradiční skořice. Byla oprášena staročeská receptura a zúročena léta trpkého experimentování p. šéfa. Z piva plzeňského typu  poživatelnější polévku, prý, připravit nesvedl. Tedy bylo nutno sáhnout k pivkům pšeničným, které ostatně u nás dříve dominovaly. Polévku ve stejném tónu doprovázela sklenka bílé klasiky z bavorského Erdingeru. Seděla. Ale pivko bylo spíše nevýrazné, což byl asi i záměr.

Teplým předkrmem byly vyhlášené klobásy na černém pivu. Klasika zdejší nabídky. Nikoli mnohde obvyklé buřty, zakoupené co nejlevněji. Žádnou milost pro drůbeží aj. separáty! Jako doprovod byla zvolena další česká klasika - světlý ležák. Dačický světlý ležák (alc 5,0 %). Účel spláchnutí výrazné chuti klobásek sice jakžtakž splnil, ale rozhodně nijak neoslnil. Kutnohorská pivka ostatně nikdy nepatřila k našim velkým favoritům. A vzhledem k tomu, že pivovar spadá pod mamuta Heineken, pravděpodobně se to nezmění. Zde bychom volili určitě jinak a nebáli se i kontrastu třeba s hořkým olivětínským Opatem Bitter, nebo divočiny kouřové Chýně. A nebo přece jenom výraznější a výživnější nějaký český ležák.

Prvním hlavním chodem se stala králičí roláda pečená na silném tmavém pivu Porter, se „zahradnickými“ knedlíky (houskový s mrkví a petrželí). Doprovod k bílému masu (pro nás dosti „dámsky“ mdlému, leč chutnému) tvořilo polotmavé. Benešovský speciál polotmavý ochucený Sedm kulí (alc 5,5 %), s lehkým přídavkem bylin. Což zase naše parketa není. „Becherovková“ pivka (též viz aperitiv) za večer opakovaně fakt nemusíme. Přerušili jsme  experimentování a příjemného králíčka, se zajímavými knedlíčky, zalili půllitrem místního šťavnatého Štěpána. Točené, je točené. Nicméně nám přišel trochu kyselejší, než dříve. Jak to s ním je, vypátráme. Osobně bychom králičí krmi, když zůstaneme u polotmavých, doplnili strahovským Jantarem, nebo produkcí Pivovaru Rohozec (Skalák řezaný) či ještě lépe Rodinného pivovaru Chodovar (Kvasnicový Skalní). A nebo kvalitním pšeničným, bílým.

Zvěřinové ragů na tmavém pivu bylo druhým hlavním chodem. Jde o další klasiku, kde se však místo tradičního červeného vína využije při přípravě pivko. Přílohu tvořily smažené krokety, které jsou sice rozšířené a oblíbené, ale my tyhle smaženice zásadně nemusíme. Perníkovým knedlíkem, o kterém byla u této krmě také řeč, bychom ale rozhodně nepohrdli. Ragú povedené bylo, brusinek dostatek, nicméně místní zvěřinový guláš je lepší. A nám více zachutnali  klobásky na pivu, kterým se tento chod sice podobal, ale nevyrovnal. Překvapením byla volba piva. Místo očekávané tmavé klasiky světlý silák. Nepříliš známý speciál Jihlavský Grant 18 (alc 8,0 %). Možná vydařený, ale na nás málo pivní, moc řídký, příliš silný a přespříliš lihový. Kořeněná zvěřina s ním zapíjet šla pouze těžko. Když už světlé, tak Svijanský Kníže či Baron. Jsou vydatnější a hutnější (dají se „kousat“). Síly mají taktéž  dost. Nicméně více bychom zde ocenili pivka tmavší, třeba Dětenice, Zvíkov či X-Beer 33. 

Klasická palačinka s neklasickou pivní marmeládou (chuťově výraznější tmavou) jako dezert. Marmeláda je unikát a chod byl spláchnut další zdejší specialitou - sklenkou pivního sektu Šamp. Nápoj lehčí, nižší stupňovitosti, s vyšší nasyceností. Ovace si vysloužil hlavně u ženské části hodovníků. Mohl být studenější. Místo Šampu by ušel i medovinový Castulus ze Želivu. Jako hodnotná tečka byl servírován další speciální moučník - pivní dort, pivovník. Inspirací opět od starých Čechů, ostatně vše již bylo vymyšleno. Místo dřívějšího piškotového korpusu jsou používány medové placky, pivní marmeláda a pivní poleva. Báječné. Skutečným vrcholem byl doprovod. Kontrast sladkého a hořkého (který máme tolik rádi) byl dotvořen pomocí právě dokončeného speciálku Pivovarského domu IPA (cca 65 jednotek hořkosti), z amerického chmelu. Intenzívní vůně a dlouho doznívající, velmi příjemná, chuť grepů zastínila, pro mnohé, nezvykle vysokou hořkost. Bezkonkurenčně nejvydařenější pivko dne a úžasná kombinace, se kterou lze směle třeba i soutěžit. IPA snad bude začátkem února na čepu taktéž v Pivovarském klubu. Sledujeme pečlivě http://www.gastroinfo.cz/pivoklub.

I když souhlasíme, že méně mnohdy znamená více,  hostina rozhodně nezklamala. Těšíme se na brzká tématická pokračování. Nejenom nás překvapila velikost porcí, kdy se o tradiční jednosousta opravdu nejednalo. Děkujeme. Potěšili rozdávané recepty. Setkání však bylo spíše ve znamení gastronomie a pivko (coby nápoj) hrálo pouze doprovodnou roli. Co to někdy zkusit přesně naopak? V hlavní roli pivo. K pivkům, které budou na čepu, ušít na míru patřičné pokrmy. Samozřejmě ne vždy je to možné, třeba s ohledem na technické možnosti, finanční stránku věci, nebo nutnost respektování základních pravidel pro sestavování menu.

Večer to byl velmi hodnotný. Zvláště když páník na rozloučenou vychutnal originální číši čepovaného belgického višňového Kasteel Rouge. Toto by bylo ozdobou několika chodů hostiny (ke zvěřině?), ale rozumně chápeme, že přece jen je o něco dražší. Krize je krize. Haf.

 

Bertíkova Pivní Hlídka XV.: Strahováček, pivní gastronomie a tzv. TOP 50

Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a okolí. V dalším pokračování představíme, pro někoho méně známý, pražský minipivovar na Strahově a posteskneme si nad českou pivní gastronomií.

Klášterní pivovar Strahov (http://www.klasterni-pivovar.cz) se podle Sdružení přátel piva stal minipivovarem roku 2008. Roční výstav udává okolo 1 000 hektolitrů. Nejvýše položený pražský pivovar se nalézá přímo v objektu Strahovského kláštera (založeném roku 1140), s Premonstrátskou kanonií. Po náročné rekonstrukci první várku znovu uvařili 6. 6. 2001. Soustřeďují se na kvalitní pivka, se kterými se pravidelně nemůžete potkat nikde jinde než právě ve zdejším pivovaru, Restauraci Svatý Norbert a na pivovarském dvoře.

Pivo tady mniši vařívali již na přelomu 13. a 14. století. Opat Kašpar Questenberg nechal postavit nový pivovar roku 1628. Fungoval až do roku 1907. Objekty byly poté využívány k hospodářským účelům. Staropražská maličká krčma v nádvoří kláštera bývávala  proslulá. Třeba v 70. letech 19. století díky nejslavnějšímu pražskému grobiánovi, mrzoutskému šenkýři, zvanému Krobián. Vlastním jménem Václav Mašek - pražský měšťan a bednářský mistr. O něm historky chrlí spisovatelé I. Herrmann či L. Kukla. Dnešní pivovar zbudovala firma Lev CZ, která v areálu provozovala restauraci. Sládek M. Matuška má zkušenosti od U Fleků. Potrpí si zde na tradici a vyrábějí jen z přírodních surovin. A to při dodržování letitého zákona o čistotě piva (Reinheitsgebot, 1516). Žádné extrakty, cukr, pasterizace, ani filtrace.

Podle zakladatele řádu premonstrátů značka nese jméno Svatý Norbert („Žádný svatý není tak dobrý, jako náš Norbert“). Celoročně se vaří speciální polotmavý Jantar (13 %, alc 5,3 %). Nefiltrovaný, spodně kvašený, středně plný, s inspiracemi u Vienna lager (hořkost) a bavorského Märzenu (barva). Druhou stálicí je speciální tmavé nefiltrované (14 %, alc 5,5 %), původem z Mnichova první poloviny 19. století. Celosladové, dobře chmelené, které je deklarováno jako v chuti sušší a hořčí oproti bavorskému vzoru. K sezónním pivům náleží speciál světlý Velikonoční (13 %, alc. 5,3 %), typu Pilsner. Uváděn je týden před Velkým pátkem. Dále řízné a osvěžující pšeničné pivo nefiltrované (13 %, alc 5,3 %), každoročně uváděné 15. 5. Navazuje na tradici bílých, pšeničných, piv v Čechách. Od 28. 9. bývá do vyprodání na čepu speciální tmavé podzimní, nefiltrované (16 %, alc 5,3 %). Celosladové, spodně kvašené, uvařené z čerstvě sklízeného chmel, ve světě spadající do kategorie Bock. 5. 12. bývá křest polotmavého speciálu Vánočního (19 %, alc 7,7 %). Jedná se o nejsilnější pivo, tělnaté, z rodu Doppelbock. Strahovská pivka figurují v horní polovině naší soukromé hitparády produkce pražských minipivovarů. Nás nejvíce oslnil občasný světlý speciálek. 

Celý podnik má několik částí. V přízemí se nachází část pivovarská, s dřevěným nábytkem i pivním barem. Využít lze venkovní posezení. Součástí jsou prostory v patře, a podniky v protější budově. Restaurace je přitom podle anotací určena spíše zahraničním návštěvníkům atraktivních lokalit Pražského Hradu, o čemž svědčí cenová úroveň. Nicméně ceny vydařených jídel i pivka zcela přemrštěné, a nedostupné také pro náročnějšího českého hosta zcela nejsou. Slušní pejskové jsou tolerováni. Bertíka dokonce velmi zasvěceně hodnotil charismatický otec (snad přímo převor) impozantní konstituce, který zde zřejmě nebyl poprvé, ani náhodou. Jeho obrovitá postava, mnišsko-skinheadská vizáž, řádový hábit s červeným křížem, celkový přehled i celková konzumace jsou nezapomenutelné. Ale byl to premonstrát?      

 V procházkách za pražským pivem nám toho zbývá ještě dost, třeba minipivovar U medvídků. Ale neomluvitelnou ostudou je prozatímní neúspěch (spíše však lenost) při pátrání po suchdolském Jeníkovi. A to je prosím páník původem pyšný suchdolák. Což vždy bývaly vyhlášené firmy, známé z filmu Šakalí léta. Haf. O tom až někdy příště, dnes z jiného soudku.

 Letos mnozí zaznamenali marketingový a mediální povyk kolem první Michelinovy hvězdy pro východní Evropu. Byla udělena pražskému restaurantu Allegro hotelu Four Seasons. Neumíme posoudit, a nemrzí nás to. Návštěvu obdobných zařízení s radostí přenecháváme profesionálním snobům typu Miroslava Macka. A raději si jeho ostré reference (obvykle poučné i dost vtipné) přečteme. Mimochodem, ani on z oceněného restu až tak nadšený zase nebyl. Nás snad jenom mrzí, že jsme zatím nebyli U koně v Klokočné. Kachní prsa konfitovaná v pivní melase, zapečená s vlašskými ořechy, na podestýlce jemného zelí dušeného v bílém víně, s bramborovými nočky sypanými cibulku, lákají. Nebo vyhlášené zabíjačky, husy, pečená prasátka a spol. Reference jsou však až podezřele perfektní. Ostatně obrázek jsme si udělali hlavně díky komedii Křídýlko nebo stehýnko, kde Ch. Duchemin (L. de Funès) hájí největší chloubu sladké Francie - gastronomii. Proti podnikateli Tricatelovi. Tehdy to byla trochu nadsázka, ale nyní máme produktů nejrůznějších Tricatelů plné markety.  

V ČR prý nejlepší jídlo nabízí Alcron, kde je nejoblíbenějším a nejservírovanějším pokrmem humří polévka. Následují další pražské podniky La Degustation a Francouzská restaurace v Obecním domě. Vyplývá to z ankety, kterou každoročně pořádá mezi laickými hodnotiteli Pavel Maurer. Jako vydavatel výběru Grand Restaurant 2009 (http://www.grand-restaurant.cz). Rádi bychom věděli, jak na tom jsou zařízení s pivkem. Nebo raději ani ne. Nějak se nám totiž nezdá, že by byl např. tak skvělý guláš Rudolfa II., dušený s krušovickým pivem, s bramborovými máslovými noky, v hotelu Hilton. Císař byl sice velmi zapálený pro alchymii, ale že by ocenil moderní chemii vydávanou za královské pivo? Silně pochybujeme.

Druhé vydání TOP 50 pražských restaurací (příloha týdeníku EURO) hodnotí podniky z řady stránek. Stobodová stupnice zahrnuje jídlo, servis, prostředí, nápoje (10 %) a poměr cena/výkon. U nápojů kritéria postihují rozsah nabídky, cenové rozpětí, nabídku aperitivů a digestivů, vody, ledové tříště, pestrost kávy či pečlivosti dolévání skleniček. Kde je ale pivo? Jakoby sem vůbec nepatřilo. Ne každý je ovšem milovník vína. A na většinu místních rádoby   znalců hledíme s podloženou velkou nedůvěrou. Jejich zasvěcené debaty bývají úsměvné. Až tragikomické. Někdy však pouze těžko vydýchatelné. Obdobně jako moderní tzv. inteligence, která v žižkovské pivnici opovržlivě hledí na pijáky piva coby nízkého nápoje. A ostentativně se domáhá x-leté Metaxy či úděsných přiboudlin zvaných tzv. tequila. Zvláště pokud to činí kvůli módnímu image a lačně přitom zírá na cedulky se všemožnými slevami a „dárky“. Vrr.

V TOP 50 figuruje taktéž Klášterní restaurace Pivovaru Strahov. Pějí se zde přímo ódy na místní kuchyň (paštičky z kachních jater, husička, králík, nebo zelnice) a doporučováno je „některé z podivuhodných norbertovských piv“ (v textu označovaných i za báječné). Bohužel se nelze ubránit dojmu, že autor o pivku mnoho neví a rozhodně k jeho milovníkům nepatří. O čemž svědčí nejen větička, že „pro ty, kterým odér pivovaru nevoní“ jsou v protějším domě připraveny hned dvě restaurace. Když Vám nevoní, tak tam nelezte. Také nelezu do čajoven a nežádám třeba tankového Mušketýra. I když zčajovaným a zkouřeným by i ten asi šmakoval.

Ve spolupráci se Slow Food (opak Fast Food) karlínský Pivovarský klub uspořádal 22. 1. 2009 první pivní hostinu. Okusit bylo možno šest chodů, při jejichž přípravě bylo využito  pivo. Chody doprovázela sklenka vybraného pivka - podle p. Dočkala toho nejpříhodnějšího.  Účastníci obdrželi recepty na servírované pokrmy. Samozřejmostí byl zasvěcený výklad a pivní atmosféra. I když vlastně více gastronomická. Vydařené akci se věnuje BPH XVI. 

Česká kuchyně, je holt česká kuchyně. Včetně staročeských receptur, využitých při hostině. Plebejské buranství se zapřít nedá. Taková italská kuchyně má totiž pro nás svůj nesporný půvab především v Itálii, dalmatská v Dalmácii a třeba čínská také u nich. Nic proti pestrosti a experimentům, ale nám bohatě stačívala jedna „čína“ ve Vodičkově ulici. Dnes jich jsou stovky, ale ani dohromady se bývalému vyhlášenému podniku nevyrovnají. Ani příliš neoceňujeme chvalozpěvy na superčerstvé mušle, humry atd. expresně zasílané bůhví odkud. Přitom nejsme nijak moc postiženi trvalou udržitelností. Ale tohle je již dost přes míru. A v neposlední řadě stále dáváme přednost řádnému kusu naší flákoty, gulášku se šesti, nebo půlce kačeny, samozřejmě s několika kusy dobrého stejného pivka. Je to o moc lepší než všechny ty pidi-porcičky pro vrabce, přehršle chodů, předkrmů, zákrmů, sosů, pyré, lžiček a dalších serepetiček. Ale na další hostiny se těšíme. Jezevci jsou hrozně snobská zvířata. Haf.

 

Aktualizace a Jezevcovy pivně-kulinářské drby

(z 1. ledna 2009)

Pilotní BPH 0. (tzv. Pivní festival): Na hodně vypečené květnové akci v Kočka-landu (bývalé holešovické Výstaviště) bylo - kromě pivka a jídla (které se však nekonalo) - taktéž inzerováno psí pivo. Na podobná marketingová lákadla hledíme s přirozenou nedůvěrou, ale přehled holt mít musíme. A to i když má jít o bestseller v západní Evropě, který si podle výzkumného panelu v Holandsku zamilovalo více jak 90 % pejsků hned od prvního doušku (!). Na Dog Beer, aneb „Připij si se svým nejlepším přítelem“, jsme však narazili až těsně před Vánoci (http://www.dogbeer.cz). 33 cl lahvička působí skoro pivně i s etiketou tlemícího se vlčáka. Kwispelbier je zemí původu z Holandska a ve skutečnosti jde o doplňkové krmivo-výživnou odměnu pro pejsky na bázi hovězího extraktu a ječného sladu. Neobsahuje bublinky ani alkohol a nejlépe prý chutná při pokojové teplotě, která je důležitá pro zvýraznění masné vůně. Před použitím protřepat a pro docílení pěny nutno část nalít, znovu zatřepat a dolévat pěnu. Doporučená dávka je ½ láhve denně. Co na to samotný lišák Bertík? Ujde, ale upřímně zřejmě žádný zázrak. Haf, haf, haf, vrr. Obdobně jako speciální speciál Hemp Valley Beer z Nové Paky (http://www.novopackepivo.cz). Pivo světlé, 0,33 l (alc 4,5 %), ochucené extraktem z konopí, které prý roste ve švýcarských horských údolích. Jura X. Doležal z Reflexu + veverka Huli by měli radost, ale pro pivaře (a asi ani feťáky) to fakt není. Je divné, trochu moc řídké, trochu nakyslé a dost málo pivní. Zkrátka odporné. To už je lepší pivní kosmetika. Páník pravidelně bývá škodolibým Ježíškem zásobován rustikálními dřevěnými kazetami s Czech Beer Cosmetics. Pivní mýdlo (po anglicku Beer Soap), pivní šampon (Beer Shampoo s obsahem obilných výtažků a piva), nebo pivní koupel (Beer Bath, dtto). Výrobce: Beer Tradition Manufaktura Český národní podnik s.r.o (http://www.manufaktura.biz). Páník se sice nejvíce děsí toho, aby si ho někdy nespletli s nabuzlým pěstěným a navoněným metrosexuálem (což opravdu nehrozí) a většinou produktů pro „pány-dámičky“ okázale opovrhuje - nicméně třeba pivní mýdlo si docela pochvaluje. Na vousy paráda. A voní. Ale opravdová pivní koupel v Chodové Plané, nebo Harrachově bude o něčem jiném. Snad se již letos konečně poštěstí.

Černá Hora (BPH I.): Oprava minulé aktualizace: z borůvkové ČH jsme vtipně udělali „modrou lagunu“, nicméně na lahvi stojí Ochucené pivo ležák - Modrá Luna. Tedy „pivo výjimečné svěží chuti, vytvořené z vybraných moravských sladů, žateckého chmele a výtažků z borůvek“ (alc 4,4 % obj.). Děkujeme za upozornění. Další telegrafické zpravodajství ze žižkovského Království. Skoro vše, jak má být. I kompletní vepřové hody 11. 12. Technické problémy před Svátky sice i tady, ale nakonec, kde nejsou. A od 2. 1. se už funguje normálně.

Svijany (BPH II.): Už je to tady. U Bobeše (Lipanská ul.) Svijany, a všechno, prý skončilo. Agónie sice nebyla dlouhá, ale zato nepřekvapivá. Upřímně se těšíme na další nonstop hernu.  Ta „majiteli“ baráku 25 tis. měsíčně jistě vynese. Poblíž, do okruhu maximálně 150 m, jsou totiž - neslýchaně - pouze čtyři, možná již pět. Anebo zkuste další nonstop zastavárnu. Každý Evropan má přece nezadatelné lidské právo svobodně ve tři v noci prodávat autorádia a další evidentní čórku. A jako zfetovaný kosmopolita každodenně vyřvávat po nocích, převracet a zapalovat kontejnery s odpadem, k tomu radostně házet nebezpečné petardy (zdaleka nejenom na Silvestra) na auta, lidi, pejsky, do oken, a všude. Kdo tomu konečně udělá přítrž? Lisabonský pakt (jako druhý díl Mnichovské dohody), socani, ani uslintaní pravdoláskaři a popletení pseudohumanisté to nebudou. Naopak. Nehledě na to, že za kecy o multikulti-, tzv. lidských právech gaunerů, nemakačenků a všelijakých úchyláků se šklebí především dobrý byznys a tučné profity. Musí spořádání Královští Žižkováci vzít právo do svých rukou a všechnu verbeš (nejen) odtud vypráskat? (Páník je krajně znechucen bordelem zejména na, a po, tradičně odporném Silvestru. Letos ještě odpornějším a krajně neveselém. Pumy, rakety, petardy, světlice byly odpalovány každodenně po setmění již od Mikuláše. Ale 31. 12. to přesáhlo všechny snesitelné meze. To má být oslava? A co vlastně oslavujete? Nejspíš dlouhé prachy komediantských „bavičů“, kteří jsou schopni čehokoli a chechtají se Vaší blbosti - poznámka Bertíka). Raději zpět k pivkům. Nicméně velmi, velmi překvapivě během pár dní U Bobeše otevřeno nově. S novým majitelem a zase, asi opět na zkoušku, s dlouhou a každodenní otevíračkou. Prověříme. Loga a nabídka Svijan zatím zůstala. Listopadový comeback úvalského Ríši U bejvalech vyndanejch. Reference na podnik jsou, a to z různých a nezávislých zdrojů, ale stále spíše negativní. Navštívili jsme po půl roce. Svijanský Kníže a Kněžna naštěstí stále, Plzeň již jen flašková a pro echt znalce nechybí G. Trochu více zpustlo, ale staronový personál se poctivě snaží vypudit „hosty“ úrovně desáté cenové. A prý se tady perou již jenom občas. Kníže je ale Kníže. Stále skvělý. Chyběl nám velice, zvláště když další nejbližší je až na brutálně rozkopané Letné či U Rokytky. U sadu, na Škroupáku, páni jistě ocení tradiční želvičky v močítkách (perfektní překlad z francouzského pisser), dříve to bývali gumoví dinosauříci. Výjimečně zde trůní i oklepetovaný sympatický krábek. Ještě více potěší plakátky hlásající, že nepomočená zvířátka jsou k adopci na výčepu za cenu jediné Plzeňské 12. Již kvůli tomu stojí mini-pidi hajzlíky, zato s ohromnými rourami v alobalu, navštívit. A Svijanský Máz se stále obvykle přežít dá. A pomikulášská zvěřina byla slušná. Ba, až parádní. Ani ne moc tuhá. Vánoce v kuchyni jakbysmet. Až na to světlo. Nevidíme nic ani za dne. Haf.  

Polička a Kácov (BPH IV.): U Poličky žádné novinky hodné zakronikování. Klokočníka s Kácovem navštívíme, až se promění personál i mnozí hosté. Možná, že se však masochisticky odhodláme v létě jednou mrknout na zahrádku. Vrr. Blizoučko hostivařské přehrady, na samém břehu Botiče (ul. U břehu 47), však učiněn závažný objev. Restaurace Rybářská bašta (http://www.rybarska-basta.eu). Vedle odpuzujícího loga s agresivním G, inzerované Plzně a černého Kozla (v létě) velmi překvapivě taktéž světlý Kácov 12. Za 26 českých, kalný, kvasnicový. Paráda. Prý je pořád. Originál sklo i tácky. Svatá pravda, která stojí na zadní straně kácovských sklenic - „Dobré pivo, ničím nenahradíš ...“. Konec konců české pivo se již ve středověku nazývalo blahoslaveným. Pejskové v Baště velmi mile vítáni, vodička ihned nabízena. Prostředí nostalgičtější, rozhodně nikterak luxusní, leč útulné. Klídek, pohoda, umístění i atmosféra silně připomíná starý dobrý roztocký hotýlek Maxmiliánka. Znalci vědí a moc litují, že je již nenávratně v pánu. Zde otevřeno denně 11-23. Denně (i o víkendech) hotovky, včetně zvěřiny. Na lístku domácí tlačenka a huspenina, domácí bramboráky, nebo třeba pravé jihoamerické steaky. Kupodivu také něco ryb. Včetně candáta. Sice nemají v listu psanou rýži (k rybkám je nejlepší), ale obsluha se sama nabídne a bez váhání to zařídí. I retro-diskotéky, pro starší a pokročilé, navozující ducha sladkého „zastoje“ 80. let, se tu konávají v pátek, pozdním večerem. Nabízen salónek, v létě zahrádka a terasa s grilováním, možnost ubytování v místě. A všelijaké akcičky, slevy, dva obědy v ceně jednoho atd. Pak, že to nejde. Rozhodně doporučujeme. Třeba procházkou od přehrady. Anebo nejenom sockám poslouží mastná tyč č. 26 (a 22), zastávka Hostivařská, předposlední před konečnou. Odtud je to cca 500 m. Ovšem všechno má vždy háček. Do 25. 1. zde bude rekonstrukce. Majitel provozoval ještě restauraci s kavárnou na Zahradním městě (http://www.zahradnieuforie.cz). Ta se prý již nevyplatí a zavírá se. Nový nábytek odtud bude přemístěn do Bašty. Převeliká škoda, protože zmizí boxy s klubovkami a měkoučkými divany (trochu ošuntělými, což nám vůbec nevadí), navozující příjemnou atmosféru vlakového kupé. Do p... se všemi směrnicemi EU. Kdo o to stojí? Věříme, že nezmizí kácovské pivo. Těšíme se na konec ledna, ale zase s obavami. Vrr.

Budvar (BPH VI.): Dejvická Budvarka před Vánocemi trošku nevyzpytatelná. Kroužek báječný. Ale výjimečně přece jen o kapku méně, a dokonce zplihlý a „nekroužkuje“. Pozor na rezervace částí i celé hospody. V lednu by však měl být zase klídek a všechno při starém. A smažená krkovička zakápnutá Budvarem je přímo božská. A grilovaná šunka také. A pstruh ...

Nymburk (BPH IX.): Kerská Hájenka letos otevřena do 21. 12. Pak až od 21. 2. Leden je v Kersku přece jenom dost, dost mrtvý. A také se zde bude točit další díl Babicových dobrot. Samozřejmě zvěřinových. Popularitu podniku umocnila reportáž televizních novin (okolo 10. 12.) o vojensky organizovaném zásahu speciálních policejních sil proti vařičům perníku v nedaleké lesní chatce. Reportérka vše velmi dramaticky líčila, včetně premiérově použitého vrtulníku místo nedostatečného pouličního osvětlení. Přitom stála před nepřehlédnutelnou Hájenkou. Vnucovaná globalizace ničí i starosvětskou hrabalovskou poetiku. Styďte se. Fuj.

Medvěd, Krakonoš a Štěpán (BPH X.): Povinné hlášení z dříve Krakonošova podniku U radnice (žižkovské) 6. 12.: Na Mikulášském čepu: rakovnický Bakalář 12 (zase chemie a celkově nic moc, a to nejen tady - promiň, patriote Tošíku); Postrižiny (světlý Nymburk 11, standard  drží pořád, ale třeba v kerské Hájence nám sedí o dost více); Černá Hora borůvková (ne moc sladká, asi i celovečerně pitelná a některými zde již fanaticky vyžadovaná, ale pro nás fakt jenom občasná kuriozita); Holba Šerák 12 (jde o přepis p. vedoucího na tabuli, je to klasická 11, Šerák je Šerák, ale nefiltrovaný by byl lepší); Holba Vánoční polotmavá 14 (možná i trochu zajímavé, ale původně personálem avizovaná síla 11 je na místě více, bylo to dost naředěné, a zřejmě šlo o Šerák Speciál 13,51 % v polotmavé verzi, Šerák má totiž 1351 m.n.m.) a především nečekaný Berounský Méďa. Před pár dny tradiční Medvěd světlá 11, do 5. 12. tmavá 13. A dnes prý speciál světlá 14. Dobré, ale v berounské stylové nádražní sběrně kovošrotu je to celkově o něčem jiném. A upřímně - oproti 11 rozdíl moc nevidíme. Dovětek: Opat zde již, bohužel, nebude (ve zdejší interpretaci díky blbostem broumovských) a kmenový Krakonoš už jenom občas. Divné. Vrr. V karlínském Pivovarského klubu Křižíkova 17^o na čepu zajímavosti, třeba varnsdorfský Kocour AIPA. Před Vánoci zde avšak tradičně ve znamení spíše tmavých a polotmavých, a silnějších, a super-silných, pivek. Ale řadu dní poprvé chybí neodmyslitelná klasika - místní Štěpán. Prý se mění technologie a bude se vařit jinde. Prý má snad být ještě lepší. S obavami tomu ale moc nevěříme. Každá změna je k horšímu. Vrr, vrr.  Nicméně na http://www.gastroinfo.cz/pivoklub, od doby těsně před Vánocemi, již zase Štěpán figuruje. Vše prověříme a již se těšíme na premiérovou klubovou hostinu „Pivo v poháru i na talíři“ koncem ledna. Pivko samozřejmě do vysoké gastronomie patří. Vivat Slow Food. Haf. 

Dětenice a Český Ráj (BPH XI.): Nic převratně nového. Aspoň kdyby se to nezhoršilo. 26. 12. typicky naprosto všude zavřeno, kromě Svijanské pivovarské hospody. Ta však velmi rafinovaně otevírala až od 14 hodin, což kolem poledne s nadávkami nechápalo mnohem více návštěvníků než jen naše posádka. Výjimkou jsou komerční Dětenice. Obsluhující děvenka půvabná a přerozmilá, dětenické pivko tradičně chutné, jehněčí a jelení krmě vydatná, leč ceny vskutku nemírné. O jejich pobočce U Brabanta na Malé Straně nemluvě. Bez domácího pivka a ceny ještě nejméně o třetinu napruženější. Předražené i pro movitější cizince. To už je čirá zlodějna. 26. 12. desítky zoufalců v autech, vlacích, pěšmo i na kolech hledalo nejenom po Českém Ráji jakékoli občerstvení, včetně řady zahraničních hladovců i celých autobusů. Chápu večer 24. 12., snad i 25. 12., ale aby čeští pohani tahle „světili“ celé Svátky? Nehledě na to, že i na Žižkově bylo zavřeno taktéž skoro všude. Typický je přístup na Hrubé Skále, nebo v Helikaru pod Kostí. Majitel nechává zavřeno, že by prý nikdo nepřišel a současně neustále kvílí, že jsou malé tržby a velká krize. Obdobně v nesčetných, nejen venkovských, hospodách po celých Čechách neseženete naprosto nic k jídlu, ani párek, sejra či kousek chleba bez tlačenky. Prý proto, že si to tam nikdo nedává. Páni hospodští a restauratéři, nejste náhodou hloupí, neschopní a hlavně strašně líní? Ono je to totiž často úplně opačně. Hosté do podniku nechodí proto, že je pořád zavřený a neobjednávají si, protože nic nemáte. Vrr, haf.

 

Bertíkova Pivní Hlídka XIV.: Něco pivní literatury nejen pro starší a pokročilé

Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a přilehlého okolí. Dnes netradičně. Představíme několik titulů (i když nikoli zcela nejčerstvějších), které naděloval Ježíšek letošní, loňský a předloňský.

Chválíme, že lze na pultech občas potkat i publikace seriózněji pojednávající o našem národním moku. A to včetně interesantní historie piva, coby o něco málo starším bratru chleba. Těšíme se na „knihu s exponáty“ Dějiny Piva (Jaroslav Novák, připravuje Computer Press). Snad se konečně dozvíme, kdože byl bájný vynálezce Gambrinus, který přinesl pivko Belgičanům. Brabantský král, nebo jenom královský šenk? A opravdu pochází první písemná zpráva o výrobě piva na území Čech z břevnovského kláštera roku 993?  Nejen pivnice staré Prahy, ale třeba i hospody jako instituce za starých dobrých časů, představuje výpravná kniha Zdeňka Míky Zábava a slavnosti staré Prahy (Praha, Ostrov 2008). Dříve se totiž lidé bavit uměli, a nejen pasivně nechávali. Do knížky jsme zatím pouze nakoukli, ale pilně střádáme.

Reprezentativně a značně honosně vyhlíží Velká encyklopedie PIVA (Čestlice, Rebo Production CZ 2003, 447 stran, ISBN 80-7234-283-5). Jedná se o českou verzi anglického překladu (The Complete Encyclopedia of Beer) nizozemského originálu z roku 2002.  Holandský autor Berry Verhoef je pěnivým mokem a pivní kulturou fascinován již od mládí. Vášeň ho dovedla ke sběratelství, kategorizaci a k hodnocení piv. Hledání dokonalého moku jej přimělo ochutnávat rozlišné druhy piv ve značně širokém rozsahu. A právě snaha přiblížit čtenářům rozmanitost škály piv z celého světa přispěla ke vzniku knihy. Dokladuje tak, že kultura piva není méně bohatá, než obecně známější kultura vína. Konec konců pivko náleží k nejstarším nápojům na světě. A vždy mělo, má a bude mít početnou základnu příznivců.  

Encyklopedie stručně seznamuje s  výrobou a hlavně v přehledném řazení popisuje více než 200 různých piv ze všech koutů. Přináší informace o producentech a neopomíjí ani moky exotické. Netroufáme si hodnotit úroveň překladu, včetně terminologie. Mouchy by pedantský profesionál možná objevil. Nicméně k účelům občasného nahlédnutí do pestrého světa piva je to vcelku akceptovatelné. Jde totiž o knihu především pro laické nadšence.

Publikace většího formátu sestává z Předmluvy, šesti kapitol, závěrečných rejstříků (Rejstřík piv, resp. Rejstřík pivovarů a pivovarských firem) a užitečného (leč poměrně dosti skromného a velmi telegrafického) Slovníčku. Knížka působí příjemně, čtenářsky vděčně a má „váhu“. Samotného textu není zase tak mnoho a na každé straně jsou barevné fotografie, nebo obrázky. Sympatické jsou občasné stručné vsuvky odborného lektora s českými reáliemi.

 Kapitola 1. („Příběh piva“) uvádí do rozmanitého světa pivovarů od amatérských sládků, přes restaurační pivovary, minipivovary, regionální pivovary až k velkoproducentům a nadnárodním molochům. Autor naznačuje i pití a hodnocení piva a seznamuje s typy piv po celém světě. Popisuje taktéž suroviny, varný proces, míry a váhy a domácí výrobu.

Evropská pivka představuje kapitola 2. „Evropa“. Přehledově mapuje piva anglická, skotská, waleská, irská, belgická, německá, nizozemská, lucemburská, francouzská, česká, slovenská, maďarská, rakouská, švýcarská, polská, dánská, švédská, norská, finská, lotyšská, italská, portugalská, španělská, chorvatská, bosensko-hercegovinská, řecká a maltská. Země jsou z pivního pohledu představeny, uvedeny typy piv a vybrané druhy (typ, obsah alkoholu a stručná charakteristika). Včetně rámečků se základními  informacemi řadě producentů.

Kapitola 3. „Amerika“ seznamuje s produkcí kanadskou, USA, mexickou, brazilskou, peruánskou, kolumbijskou, bolívijskou, surinamskou, kubánskou a jamajskou. Piva a „piva“  japonská, indická, čínská, singapurská, thajská, filipínská, korejská (z té jižní), izraelská, libanonská a turecká shrnuje kapitola 4. („Asie“). Značnou porci exotiky přináší také kapitola 5. „Afrika“, s moky egyptskými, namibijskými, keňskými, zimbabwskými a z JAR. Na další kontinent nás přenese poslední kapitola 6. „Austrálie a Nový Zéland“.  

Samozřejmě, že text zdaleka není kompletní a přináší pouze vybrané značky. Autor  neuvádí piva bulharská, ruská, nebo běloruská aj. Taktéž pasáže věnované České republice je potřeba posuzovat shovívavěji. I když vyložené boty jsme nenašli. A pokud opravdu autor vše okusil - klobouk (i pěnu) dolů. Např. z produkce Černé Hory je ale blíže charakterizován pouze Kvasar a očekávaně nejsou uváděny české minipivovary. Ne zrovna levná kniha potěší pivaře jako dárek. Asi ani nezklame, ale upřímně a neskromně jsme očekávali o trošku více ...

Raději máme oblíbenou publikaci Abeceda piva (Praha, Česká televize 2007, 215 stran, ISBN 978-80-85005-86-8). Její autoři Hana Večerková a Jan Kiss především natočili šestadvacetidílný seriál o pivu, který ČT vysílala v rámci spotřebitelského magazínu Testoviny v roce 2007. Snažili se podat vysvětlení, proč jsme světovými rekordmany v pití piva, a proč je české pivko nejlepší na světě. Proč je tak výjimečné, a hlavně pitelné. A také bořili některé zažité mýty. O seriálu jsme, bohužel, nevěděli, ale pátráme po jeho DVD edici.

Vděčná, přehledná a profesionálně zpracovaná publikace ve své první části vychází z televizního seriálu. V několika kapitolách čtivě shrnuje to nejdůležitější. Druhá část knížky obsahuje přehled naprosto všech pivovarů v ČR (více než stovky), k polovině roku 2007.

Po krátké Předmluvě následuje Úvod do světa piva (aneb „Co všechno byste měli o pivu vědět“). Zajímavě pojednává o chmelu, vaření piva, jeho druzích, pravidlech správného nákupu, nejrůznějších pivních speciálech, pivním skle a čepování, hodnocení piv, zdravotních přínosech, nebo o pivu v kuchyni a gastronomii. Textu a informací je přiměřeně, fotografie jsou všudypřítomné. Důležité věci shrnují rámečky. Poučení a inspiraci tady nalezne každý.

Obsáhlejší část Kde se pivo vaří má podtitul Přehled pivovarů České republiky. Nejdříve v abecedním pořadí (podle měst) mapuje pivovary průmyslové („Tady se pivo uvaří a jinde vypije“). Uvádí základní údaje o pivovaru, představuje sortiment a značky a přináší krátké povídání. K potěše slouží slogany pivovarů (třebas „Krušovice - klenot mezi českými pivy“, což je humor černočerný), www adresa a povedená a vesměs i malebná fota a ilustrace.

 Snad ještě zajímavější jsou pasáže o českých a moravských (a samozřejmě slezských) minipivovarech („Tady se pivo uvaří a tady se vypije“), řazených podle krajů. Všechny jsou lákavé. Závěrem jsou stručně představeni autoři a následuje několik inzerátů na pověstné šenky po celé vlasti. Rejstřík chybí, ale vlastně zde nutný ani není. Jak jsme se opakovaně přesvědčili - informace z knihy, až na pochopitelné drobnosti, opravdu sedí. Doporučujeme.          

 Občas zalistujeme publikací Pivovary Moravy a Slezska (Cichá, I. (ed), Český Těšín, Region Silesia 2002, 116 stran, ISBN 80-238-9776-4). Velmi stručně představuje pivo a dále mapuje tamější pivovary, zasazené do rázovitého moravského prostředí. Před charakteristikou pivovaru a jeho produkce vždy předchází seznámení s městem a lokalitou. A právě fotografie, historická okénka a upozornění na významné památky nás na celé knize zaujaly nejvíce. 

O pivní literatuře časopisecké přehled moc nemáme. Hlavně kvůli dosti špatným zkušenostem. Docela se nám líbil Pivní Magazín. Pár čísel 2003-04 stále máme. Jakmile jsme se začali snažit o předplacení, a pár stokorun kamsi zaslali, zmizel nám z očí a již nikdy jsme ho neviděli. Obdobnou zkušenost máme s Pivním Kurýrem. Také jsme se kdysi pokoušeli o pravidelný přísun, leč opakovaně také zcela marně. Vzdali jsme. Sledujeme příležitostně, se zpožděním, po hospodách. Nemluvě o jednosměrné korespondenci se snad bývalou Stranou Přátel Piva, nebo Sdružením Přátel Piva. Možná, že se to jmenuje (či jmenovalo) jinak, ale odpovědí jsme se nedočkali nikdy. Když už si stýskáme. Snad to opravdu přitahujeme. Ale i s žižkovským měsíčníkem Řev Bořivojky to dopadlo podobně. Jen co jsme poslali předplatné, přestal na naší adresu docházet. Na emaily „redakce“ nereaguje. Ať si pár kaček nechají coby sponzorský dárek. Přejeme vše dobré. Takže Řevem listujeme po podnicích, kde bývá volně k mání. Pravidelnou radost nám dělá pouze Černohorský Máz (jako speciální příloha týdeníku Zrcadlo Blanenska a Boskovicka), který bývá aktuální k dispozici v žižkovském Království.

Pro profesionálněji laděné fandy a pivaře doporučujeme materiály (třeba prezentace pivovarské školy) na http://www.beerresearch.cz. Včetně odborného časopisu VÚPS. Haf.

 

Aktualizace a Jezevcovy pivně-kulinářské drby
(z 1. prosince 2008)

Černá Hora (BPH I.): Zprávy ze žižkovského Království. Na novém čepu již také světlý nealkoholický Forman (alc úplná 0,00 %). Překvapivě chutný i pivní. Z nealkoholických piv (pro nás, konzumenty nealka pouze velmi občasné) dnes No. 1. A ještě je čepovaný, a malý i v originálním skle s náklaďáčkem. Ani Moravské Sklepní nefiltrované si špatně nevede. Sdružením přátel piva bylo vyhlášeno nejlepší tuzemskou desítkou roku. Na čepu nyní psaná pětice: Forman 0 %, Moravské sklepní 10 %, Ležák světlý 12 %, Granát tmavý 12 % a Grena (limonáda s příchutí chmele) + samostatná pípa s Kvasarem 14 %. V lahvičkách u Králů možno vyzkoušet taktéž „modrou lagunu“ - ČH pivko borůvkové. Kuchyň zde opět bezvadná. 24. 11. generálka na Vánoce, o dost lepší než prosincové pražské běsnění. Bánovská kyselica, kapřík peč. (s bramborem), rybí polévka, kapřík smaž. (se salátem), vinná klobása (s lepenicí), staročeský kuba, cukroví, domácí koňáček, koledy, prskavky ... Paráda a hlavně útulno. Haf.

Svijany (BPH II.): U Bobeše, v Lipanské 1, otevíračka zase o pořádný kus zkrácena. Nyní denně (mimo zavřené soboty) od 17 hod. Entuziasmus, nejen ohledně kuchyně s hotovkami, dlouho nevydržel, jenom od prázdnin do října. Nicméně Kvasničák i Kněžna zde víceméně přijatelní. Snad se udrží. Na pátky inzerují hudební produkce, karnevaly a crazy akce. U sadu Máz (ale i Master z Plzně) proměnlivý, ale ještě v mezích. Martinské husí stehno zde veliké, asi fakt husí, leč tužší a nekřupavé, ale kačena na gdouli výborná. Nicméně proti kačeně z 11. 11. v černohorském Království (s martinským vínkem přesně od 11. 11 hod, ale ne pro nás skalní pivaře) moc šancí neměla. Na druhém vltavském břehu, přímo na Kampě, jsme objevili podnik Na Čertovce. Stále na čepu příjemný Máz, v sezoně prý také Kníže a Kněžna, které ale inzerují, i když již dlouho nejsou. Pár hotovek do 14 hod, pak nabídka studená. Útulné klenuté místnosti, pejskové vpouštěni. Tip na pohodové (ale rozhodně nikterak nóbl, ale to je vlastně jenom dobře) posezení na Kampě. Kam se hrabou všechny malostranské snobské předražené resty či vyhlášené „plzeňské“ hospody. A můžete k tomu nakrmit vltavské kačeny a labutě. 

Polička a Kácov (BPH IV.): Hrom do Police standard. Neodpustíme si již tradiční rýpnutí do obsluhy (pí. Lenka) U Klokočníka. Stálí návštěvníci, kteří jsou k jejím móresům již imunní, jsou ale také v podstatě již bývalí. Po zavření zahrádky se „hosté“ přemístili dovnitř a prý to fakt stojí za to. Ani p. Radek si s nimi úplně neporadí. Překouřeno, slova neslyšet pro řev, nadávky a agresi díky kořalkám. Ležící a spící opilci. Obvyklá halali místních  „momentálně zaostalých“, kterým deficit nikterak nebrání brutálně se denně nalévat. Kontrolní otázka: Kdo z hostů si vůbec uvědomuje, že pije výtečné kácovské? Mnozí jistě, ale ryčné většině je to naprosto jedno, hlavní je nízká cena. Proboha zdražte! Kácov snad na čepu někdo u hřiště Slavoje Vyšehrad. Musíme zintenzívnit detektivní činnost. U Klokočníka je to zabité. Vrr.  

Budvar (BPH VI.): Dejvická Budvarka trochu přitužila ceny pivka - kroužek již za 40 Kč. Ale fakt stojí za to. Jídelníček oproti létu inovován. Co jsme vyzkoušeli, tak k lepšímu. Pro pejsky stále přísná stopka. Šumava ve Štěpánské drží letitý standard minulých časů. Ležák přijatelný, i když občas pod míru. Zkuste jazyk, ledvinky, držky či stálý a obligátní gulášek. 

Krakonoš a spol. (BPH X.): U radnice (žižkovské) 26. 10. na čepu hutný, a chutný, světlý Březňák 10. A standard Krakonoš 12. Dále Janáček 12, Postřižiny 11, Zlatý bažant 10 a černý Eggenberg. V lahvičkách Janáček cola, zázvorový a bylinný. Tamtéž 1. 11.: další obsluhující paní vidíme podruhé, celkem přijatelná. Na čepu ale poprvé chybí Krakonoš. Je však víkend, a v týdnu se svátkem. Takže Postřižiny 11, borůvková Černá Hora a hlavně pitelné (a fajn kulaté) Louny. Světlá 12, tj. Louny Světlý Ležák (alc 5,3 %). A snad polotmavé speciální Strakonice 13, nabízené pod označením Klostermann. Okusili jsme ale pouze vzorek. A taktéž na čepu tmavý superspeciál ležák - náchodský Primátor Double 24 % (s obsahem alkoholu 10 % obj.). Jde o jakousi dvojitou dvanáctku. Opravdu dost lihové a musíme souhlasit s názorem, že jde o „pořádný utrejch“ (a třeba plzeňský Master 18 nám chutná daleko více). Nicméně zde taktéž asi pravidelná rodinná sešlost obsluhy, takže si připadáme jako někde v maringotce u světských. Naprosto volně se mezi hosty a jejich pejsky pohybuje (kromě batolete) vtíravě-lísavá černá směska stafforda. Sice je hodný, ale jeden nikdy neví. A že by to někomu mohlo třeba i vadit, na to páníkovo IQ a EQ zjevně nedostačuje. Ostatně obdobní psi volně běhají po celém Žižkově, nikdo samozřejmě po nich neuklízí, a právě kvůli takovým nezodpovědným „majitelům“ vzniká nejvíce problémů. Nelze se vůbec divit, že se potom nevole obrací proti pejskům a pejskařům všem (Páník je starý morous a vadí mu každý a všechno - pozn. Bertíka). To nejhorší ale na závěr. Bohužel to vypadá, že roztržka s distribucí Opata asi fakt nějaká proběhla. Různé fajnovosti od Olivětínského Opata tady byly častými hosty (blíže k Pivovaru Broumov viz BPH XIII.). I obsluhy naznačují, že tomu asi už nebude. Veliká, vskutku převeliká lítost. Pro pořádek: 17. 11. lahvový vyškovský Generál (světlý speciál 14 %), novopacký světlý speciál Valdštejn 16 (alc 7,0 %) a Pardubický Porter (19 % tmavý speciál, alc 8,0 %) z Pivovaru Pernštejn. Na čepu: Postřižiny 11, Platan 10 a 12, Regent 14 , Strakonický Dudák Premium 12 a Ostravar Premium 12. Byl i višňový Vyškov či prý docela zajímavý točený Jarošov 10 (mysleli jsme, že nefunguje). Ostravar (alc 5,1 %) hutný, trochu nakyslý, ale digestující. Nymburk však přechlazený a nějak málo „postřižinský“. Stále zde bez Opata, ale i točeného Krakonoše, což je na Krakonošovu restauraci poněkud překvapivé. 

Plzeň (vzpomínková BPH VIII.): Věříme, že jste sv. Martina (bez koně) oslavili důstojněji, nežli novým produktem ze z  Plzně. K 11. 11. uvedli na trh další jistě skvost - jedenáctku Gambrinus Excelent. Že by HBG? Nebo ještě něco horšího? Fakt nemusíme všechno. Vrr. 

Nymburk (BPH IX.): Kerská Hájenka pohodová i na podzim. Postřižinská 11 stále chutná. Škoda, že není další nymburské. Jediné pivko na čepu je již trošku unikát, ale rozhodně lepší než x eurobírů a ještě k tomu míchaných. Jídelníček stále stejný, ale nakonec právě podzim je na kančí jako dělaný. Se zelím, nebo se šípkovou? Do konce roku otevřeno pátek - neděle.

Dětenice a Český Ráj (BPH XI.): Objev v Turnově, se Svijanským Mázem, ale především rohozeckým. Pivovar Rohozec (značky Skalák a Podskalák), v Malém Rohozci, je ostatně místní. Nicméně při toulkách Rájem jsme měli smůlu a vlastně nikde na jeho pivka nenarazili, ani v samotném Turnově. Zde jsme, pravda, nepátrali příliš usilovně. Prý se ale s úspěchem točí. Doporučena nám byla i pivovarská restaurace. Uvidíme. Navštívili jsme však lokálek Na výšince (?), kousek nad Střelnicí, u silnice směr Trosky. Jezdíme kolem roky, ale bylo to poprvé. Příliš důvěry sice nebudil, včetně kulečníku u výčepu, ale nakonec spokojenost. Obsluha milá, hosté neagresivní a čistí, pivko dobré. Skalák světlý ležák 11 (alc 5,0 %) i Skalák řezaný ležák (někdy 11 %, jindy 14 %, nyní prý silnější). A kupodivu bohatý jídelníček, např. se syrečky, nebo ruskou roštěnou (řepa, žampiony, zajímavé), za ceny, které Pražáky fakt mile překvapí. Těšíme se příště. Obavy ale máme ohledně osudu nejen Rohozce, ale také Svijan a Černé Hory. Vlastnické propletence jsou zde složité a vlastníci nejasní a neznámí. Svijany kvalitu pořád udržují, ale raketový růst výstavu (zdesetinásobení za deset let) k přílišnému optimismu rozhodně nepřidává. A to prý ještě Svijany nevyvážejí. Dobře víme, jak to končívá. Vrr.

Chyše (BPH XII.): Na prezentaci v Pivovarském klubu 18. 11. poutavě rozprávěl charismatický majitel zámku s přilehlým pivovarem v Chyši, p. hrabě Vladimír Lažanský. Dřívější velké panství (přes 4 000 ha) dnes zahrnuje především zámek se zahradami. Chyše se nachází 35 km od Karlových Varů, 10 km od Rabštejna nad Střelou a 15 km od starobylého barokního Manětína. Civilizací méně dotčený, odlehlý a přitom „boží“ kraj je spojen právě s rodem Lažanských. Zámek, který na rod přechází roku 1766, byl renovován od roku 1996. Je opraven citlivě a starosvětsky funguje coby zámek ukazovací, bez možnosti ubytování. Jsou tady ale pořádány koncerty a svatby, nicméně vše byznysu (jako např. v Dětenicích) zde podřízeno není. Výraznou postavou rodu byl Vladimír Lažanský (jehož nepřímým příbuzným je současný majitel), který zemřel roku 1925. Málo se přitom ví, že do jeho služeb vstoupil Karel Čapek. Jeho pobyt na Chyši sice neměl dlouhého trvání, ale ovlivnil ho na celý život. Čapek získal první stálé a placené zaměstnání jako preceptor tehdy 13-ti letého Prokopa IV. Lažanského. 1. 3. 1917 začal pracovat v pražském paláci Lažanských, a od 2. 5. pět měsíců pobývá na chyšském letním sídle. Čapek tady ale příliš šťastný nebyl a 30. 9. 1917 službu ukončil. O této životní epizodě se později příliš nezmiňoval ani mezi nejbližšími. Zřejmě si  příliš nepadli do oka s potomkem, kterého měl jako domácí učitel vychovávat a dusil ho i zámecký ceremoniál. V Chyši však získal celoživotní vřelý vztah k zahradám a okrasnému zahradnictví. A především inspiraci k řadě děl. Nejde jenom o povídku Pan hrabě, ale třeba i o Krakatit, inspirovaný explozí bolevecké muničky 25. 5. 1917. K Věci Makropulos měla vést pověst o místnosti ve věži, s údajnou šlechtičnou, jejíž duše nikdy svět neopustila. Tajemnou místnost, do níž je vstup pouze ze shora, na Chyši opravdu nalezli a Čapek, se svým přítelem, v ní nějakou dobu žili. Genius loci zámku, včetně strašidelných projevů, je přitom dodnes doložitelný. Ale p. hrabě potutelně dodává, že vše možná lze vysvětlit i racionálně. A pokud ne, duchové jsou tam dobří, a těm, kdož zámku pomáhají pobyt nikterak neznepříjemňují. V neposlední řadě si Karel Čapek během válečné mizérie na Chyši pochutnával na zámecké kuchyni, včetně vyhlášeného polotmavého pivka. Historie pivovarnictví se v Chyši datuje minimálně od roku 1580, s prvním doložitelným pivovarem. Novější byl vystavěn v letech 1839-40 a jeho špičkový roční výstav dosahoval i 14 tis. hl. Pivovar vyráběl do roku 1932, a po válce byl zdevastován ještě mnohem více než zámek, když sloužil také jako kotelna apod. V katastrofálním stavu byl od státu zakoupen v roce 2003, v období 2003-04 byl opraven stavebně a výroba byla obnovena roku 2006. I pivo se zde vaří v „památkářském“ duchu, ale receptury jsou soudobé. Používá ryze českou technologii a vybavení, které projektoval p. L. Chládek. Ten je sládkem na ČZU v Praze, kde na katedře technologických zařízení staveb, v pokusném školním pivovaru vaří Suchdolského Jeníka. L. Chládek uvařil také první várky chyšského, než nastoupil současný (a mladý) sládek R. Maňák. Optimální výstav je 1 500 hl. ročně a pivovar je typicky komínový. Vše prodává přímo v místě, výjimkou je jediná hospoda v Karlových Varech. V sortimentu pod značkou Prokop (časté jméno v rodině Lažanských) figurují tři položky základní a během roku pět speciálů. Lehčím pivem „pro cyklisty“ (kteří jsou důležitou klientelou) je světlý ležák 11 (alc 4,2 %). Nefiltrovaný, nepasterizovaný a plnosladový, se složením v podobě různých sladů, čistě žateckého červeňáku, kvasnic a vody. Vlajkovou lodí je, v roce 2008 oceněná, polotmavá 12 Jantar (alc 4,4 %). Více chmelený, a nikoli typicky staročesky sladký, je tmavý plnosladový ležák. Na Velikonoce lze ochutnat světlý speciál 14, s přídavkem pravého medu. V máji se vaří polotmavá 14 a k létu patří pšeničná chuť 12, připravované svrchním kvašením na sv. Prokopa. Sv. Václava oslavuje načervenalý (nicméně nepřibarvovaný) Rubín 15, od 5. 12. bývá připravena Vánoční tmavá 22. Chyše za návštěvu stojí. Zámek i pivovar, kde se prohlídky konají celoročně. Haf.

 

Bertíkova Pivní Hlídka XIII.: Olivětínský Opat v Praze a další troška senzoriky

Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a přilehlého okolí. Dnes o pivku z Broumova-Olivětína, jeho pražských výčepech a na závěr pár dalších inspirací z pivní kultury, resp. degustace. 

Ne úplně každý Pražák ví, že mezi Křižíkovou a Sokolovskou se hned u metra Florenc nachází ještě krátká ulice. Za Poříčskou branou. Na jedné straně končí chodníkem u metra, na druhé viaduktem. V čísle 11 tady naleznete šenk Vinný ráj, s otevíračkou po-pá mezi 11 a 22 hod. Do protějším bloku, ale z druhé strany chodíváme do Pivovarského klubu Křižíkova 17^o. Malý podnik se sice specializuje na sudová vína, ale již venku zaujme vývěsní štít s laskavou tváří mlsného Opata, mimochodem první v Praze. Na Karlín je prostředí nečekaně domácké a celkem útulné. Samolepky s přeškrtnutou pistolí a hlavně s přeškrtnutou injekční stříkačkou nás ale rychle vrací do karlínské reality. A večer prý není problém potkat persony z galerky. Nicméně se tady odpoledne cítíváme bezpečně a psí šelmy jsou vítány neobyčejně přívětivě.

Studená nabídka jídel skromná, ale v ní domácí klobásky, nakládané sýry, něco málo od ryb, nebo karlínský utopenec. A po indiánsku sušené hovězí. Tedy Jerky Canadian Style. Sušené kořeněné plátky čisté svaloviny hovězího masa plemene český Angus. Sice jen velmi  malá chuťovka, ale kvádříky žvýkat a zapíjet chmeleným Opatem je příjemným zpestřením.

Vínům vůbec nerozumíme, ale asi úplně špatná nebudou. Převážně neobtěžující štamgasti jsou tady pořád a nevypadají na konzumenty krabičáků z hypersuperřetězců. Natož povídavý country-šéf za pultem, který si na snobského znalce vína asi hrát nemusí. Bránil se dlouho pivu, když rozumně odlišuje konzumenty pivka a vínka. Ale tahat desítky flašek bylo úmorné, a sáhl tedy po pivním řešení. Plzeň a čepovaný Velvet nedávno vystřídal sortiment broumovský. A to je moc dobře. Na čepu nyní stálý světlý Opat 11 „obyč“ nebo dokonce 11 Bitter. Tento je extra chmelený, s fakt lahodným zeleným ocasem, ještě dlouho patrným. Ze současných jedenáctek považujeme Bitter zřejmě za No. 1. A na druhém čepu nějaký Opat speciálek, třeba pepřový, koriandrový či medový. Originální sklo je zde samozřejmostí.

Pivovar Broumov (http://www.pivovarbroumov.cz), se sídlem v Broumově-Olivětíně,  je jeden z posledních skutečně nezávislých. Majitelem, sládkem, jednatelem atd. je Jaroslav Nosek, který má ve vlastnictví jednoho společníka. Roku 1213 byl kraj benediktinům poskytnut k osídlení. Počátek vaření piva se datuje k roku 1348, kdy byl Broumov povýšen na město. Po roce 1948 církev přišla o majetek. Otěže převzal státní podnik, sdružující pivovary ve východních Čechách, který se po revoluci začal privatizovat. V roce 1998 byl broumovský pivovar (jako poslední funkční) prodán nynějším majitelům, ale církev zažalovala stát. Sice neuspěla, nicméně majetek byl zapsán do katastru až v roce 2006. Až od té doby lze podnikat  v klidu. Výstavem se pivovar řadí k menším průmyslovým, v roce 2006 činil 37 500 hl.

Technologie je tradiční česká, sortiment pestrý. Důležitý je vlastní zdroj vody, používá se slad z vlastní sladovny a český chmel. Do roku 2007 hlávkový, nyní granule. Pivovar má smělé plány zahrnující na jaře 2009 otevření pivovarského muzea v restaurovaných barokních prostorách či obnovení tradice vaření březňáku. Obnovena byla i výroba likérů. Do roku 1948 měli mniši přípravou vychytanou, když „za studena“ připravovali 35 druhů, včetně slivovice dělané jako likér. Hlavní odbytiště pro Opata je region východních Čech (s nejžádanější 11), v Polsku mají sedm míst (s důrazem na 12 a výše), dříve exportovali do Německa (hlavně tmavou 10) a Ruska. Ale nezadařilo se, ale nikoli vinou pivka či pivovaru. Malí těžko mohou exportně konkurovat gigantům, nemají marketingové nástroje a hlavně nezbytné finance. 

Pod značkou Olivětínský Opat (originální klášterní pivo) figuruje v nabídce klasika v podobě desítek, jedenáctek a dvanáctek, do loňska čtrnáctka, a řada speciálů. Extra hořká piva reprezentují silně chmelené Bittry, vaří se speciální ležák Medový (před Velikonocemi, ochucený lučním, lesním, nebo kaštanovým medem, alc 5,0 %), pepřový, nebo koriandrový. Do sudů a litrových PET lahví jsou plněna pivka nefiltrovaná („kvasničáky“ 12, Pepper, Coriander, Medový, Bitter), ale přehnaný zájem se u nich zatím nedostavil. Ani jejich občasná přítomnost na čepu, a obvyklý úspěch, v Klubu Křižíkova 17^o, to nezachraňuje. Produkována byla i piva pro obchodní řetězce (Novic či Podorlický Rampuš). 

Broumovská pivka jsou plná až sladká, středně prokvašená. K výčepním patří Opat 10 světlý (alc 3,8 %, na desítku má „koule“), Opat 10 tmavý (alc 3,5 %), světlé výčepní Opat 11 (alc. 4,2 %). Uváděn bývá ještě světlý Převor či Opat 8 (alc 3,5 %). Opomenout nelze světlé výčepní Opat 11 Bitter (alc 4,0 %). Vaří se od léta 2007 a našlo si, pro extra hořkost, své obdivovatele. Bezkonkurenční i jako lahváč. Ležáky reprezentuje světlý Opat 12 (alc 5,0 %).

Bitter a Pepřák, u někoho, zastiňují dokonce i nefiltrovanou dvanáctku, ručně stáčenou z ležáckého tanku. Mezi speciály lze ochutnat Opat 13 (světlý speciální ležák, alc 5,5 %), dříve Opat 14 (světlý speciální ležák, alc 6,0 %), na Vánoce Opat 17 (polotmavý speciální ležák, alc 6,6 %). Pouze vyhraněné názory jsou obvyklé u Opata Pepřového (nefiltrovaný ležák s výtažkem pepře černého), u něhož jsou pepřová chuť i doznívání velmi, velmi intenzivní. Pro mnohé až přespříliš. Nicméně jiní (včetně páníka) návykově opakují, že „kdo jednou zkusil, nechce jináč ...“. Exotický Opat Coriandr (nefiltrovaný ležák s přírodním výtažkem koriandru) má opět intenzivní chuť, citrusový nádech a má být směřován k ženám.

Pivovarská restaurace v Broumově neexistuje, ale prý se na něj bez větších problémů natrefit dá. V Praze má být kolem 20 míst, kde střídavě točí i produkci Pivovaru Broumov. Vedle Pivovarského Klubu a Vinného ráje (které jsou bohužel moc blízko sebe) se má točit  někde blízko Anděla, snad v čimické Kozlovně, První Pivní Tramwayi, nebo restu Obžerství na Pha 4 (ale neznáme). Snad brzy vyzkoušíme. Www stránky uvádějí i podnik Merenda, Husitská 77. V těchto místech však v pradávnějších dobách pamatujeme dost divoký lokál, s jednorukým chlastonošem, kde naši méně přizpůsobiví, ale zato více opálení a obvykle i dost potetovaní spoluobčané náleželi k té daleko příjemnější části štamgastů. Dnes to asi taková divočina nebude, ale umístění mezi nonstop zastavárnami, Bazzary (autentická tabule) či megasekáči na důvěryhodnosti nepřidává. A ani cedule o Opatu nenaznačují nic. Na Opata jsme se těšívali v žižkovském podniku U radnice. Dovolte samocitaci z BPH X.: „Doporučit můžeme hlavně fajnovosti z Pivovaru Broumov, pod značkou Olivětínský Opat. Úžasný byl silně chmelený Bitter a gurmánský Opat Pepřový, zajímavý Opat Medový ...“. U radnice však broumovská pivka již nějaký čas absentují. Prý se kdosi s kýmsi nepohodl. Snad se to vyřeší.

Při senzorické analýze piva hrají důležitou roli také významné chuti. Při identifikaci zapojujeme všechny smysly a vypomáháme si různými asociacemi. Vše má pravidla, včetně zamíchávání vzorku, vzdálenosti nosu, krátkých či dlouhých nádechů, nebo poválení v ústech. Lak na nehty (s významnou látkou ethylacetátem) může připomínat ředidlo (a vzorek musí být teplejší), česká máslová chuť (diacetyl) zvyšuje plnost, banánová (isoamylacetát) je ovocná a může být zaměněna za kukuřičnou (dimetylsulfid). Ta je trpčí a připomíná kečup či vařené ovoce. Oxidační (směs látek) bývá drsnou chutí zvětralého piva. Fenol (dichlorfenol) intenzívně páchne lysolem a evokuje nemocnici. Moštárnu či nátěrovou hmotu připomíná zelené jablko (acetaldehyd), papírovou lepenku chuť papírová (trans nonenal) a citron kyselá (kyselina citrónová). Je trpká a využíváme zde špičku jazyka. Skunka, nebo spíše terárium či opičinec asociuje světelná. Jde spíše o americkou záležitost a nos tady má být 30 cm od piva.

Nicméně neberte to příliš vážně. Kolega-spolupivař nás inspiroval, když poukázal na to, že mozek je schopen „falšovat“ signály z chuťových buněk, podle toho jaké má vstupní informace. Kalifornský profesor ekonomie A. Rangel totiž zjistil, že víno, o kterém předem konzument ví, že je dražší, skutečně více aktivuje v mozku příslušné centrum uspokojení. A to bez ohledu na skutečnou kvalitu. Ani chuť piva, a jeho celkové vnímání a hodnocení, tedy nemusí záviset pouze na objektivních charakteristikách. Známější, nebo dražší se subjektivně může jevit lepší. Ale také naopak. Pokud řeknete, že ve skle je něco z dnešní průmyslové Plzně (nebo, nedej bože, z Krušovic), tak páníkovi chutnat určitě, ale určitě, nebude. Vrr, haf.

 

Aktualizace a Jezevcovy pivně-kulinářské drby

(z 15. října 2008)

Černá Hora (BPH I.): Žižkovské Království tradiční i s tradičními vepřovými (kompletními) hody 8. 10. Další kuchaři se střídají a bohužel je občas citelná propast mezi jejich výsledky, a tím, když pokrm připravuje pí. šéfová. Ale stále centrála Černé Hory v Čechách. A odpoledne i oáza klidu v rozbouřených žižkovských vodách. Již otevřeno zase také v sobotu od 17 hod.

Svijany (BPH II.): Máz inzerován U Pižďucha v Blahníkově ul., nedaleko pod Viktorkou (ale taktéž Regent 10 a Staropramen 10). U Bobeše v Lipanské 1 (p. majitel Bohumil Tůma) svijanská pivka víceméně pitelná. Otevíračka pořád kratší (již bez neděle a soboty od 17 hod), jídelníček stále chudší (bez hovězího a ryb), a ani hotovky již nebývají pravidlem. 9. 10. k večeru totálně zavřeno, bez jakékoli informace. Že by přípravy na plakáty avizovaný koncert dalšího dne? A nebo, že by se opakovala historie? Předešlý M + M bar byl taktéž pravidelně nedobytný, i když otevírací doba hovořila o něčem jiném. Patrová pivnice U sadu drží sedm piv na čepu, včetně Svijanského Mázu, občas ale balancujícího na hranici přijatelnosti. V kombinaci s náchodským „kvasničákem“, a třeba grilovanou fajn krkovicí s feferonkami a závěrečným černým Masterem, se ale přežít bez větší úhony povětšinou dá. Stojí zato občas mrknout na http://www.usadu.cz. Stálá nabídka minutek, proměnlivých hotovek, specialit a kulinářských akcí (vepřové, drůbeží či zvěřinové hody, dny kuchyně řecké, ale i kubánské aj.) je fakt dost impozantní. A ani objednávek obvykle nelitujeme. Nicméně je to tady spíše pro turisty naše i cizí, študáky různého ražení, srazy a společnosti, než pro skalní fajnšmekry piva.

Budvar (BPH VI.): Dejvická Orig Budvarka (http://www.budvarkadejvice.cz) za opakované exkurze rozhodně stojí. Kroužek stabilně báječný, kuchyni taktéž možno doporučit nejenom pivařům. Grilovaná šunka či stejky dost dobré. Ceny nikoli zanedbatelné, leč úměrné. Podle personálu se p. majitel rozlítil na nezodpovědné tzv. pejskaře, kteří nechávali nevychované čtyřnožce běhat po částech lokálu, obtěžovat hosty a rvát se. Výsledkem je, že vevnitř ve všech místnostech platí přísný zákaz vstupu. I na letní terásce je vyžadováno vodítko (což je pro normálního hosta samozřejmost) a občas dokonce náhubek. Sami máme trpké zkušenosti v duchu staré pravdy, že debil má zase pouze debily - až již děti, nebo psi. Zákazu pobytu s pejsky zde však litujeme. Nicméně „mouchy“ nalézáme i tady. Kačena by občas mohla být měkčí a část personálu (sice profesionálního) méně studená a odtažitá. Kroužkovaný Budvar inzerují i U Medvídků, ale na průzkum tamějšího minipivovarského ležáku Oldgott se teprve chystáme. S proslulou medvídkovskou pivnicí přitom nejlepší zkušenosti nemáme. Když míříme z dejvické Budvarky Václavkovou ul. na metro Hradčanská (Leninova je sice blíže, ale zejména čtyřnožci se na kulaťáku mohou vyvenčit problematicky) míjíme dejvické nádraží. V lokalitě se nachází několik podniků. Šokuje zde tabule na chodníku s agresivním logem Krušovic, kde bývá křídou tajuplně naneseno „Pravé české pivo Kácov 05 - 19 Kč“. Tabule asi patří čínsko-vietnamskému bistru. Odvahu zjistit více jsme prozatím nenalezli. Proboha, kdy již bude možno v Praze popít výtečné kácovské v normálním prostředí a klidu?        

Medvěd, Krakonoš a Štěpán (BPH X.): U radnice naproti hlavní budově úřadu Prahy 3  sortiment přepestrý. Např. 27. 9. na čepu Opat Pepřový 12^o, Borůvková Černá Hora 11^o  (tady, kupodivu, hosty žádaná), Krakonoš světlý 10^o, Postřižiny 11^o (Nymburský Zlatovar), Záviš 12^o z Poličky a světlý speciál Bernard 14^o. Den před tím dotočili Sedm kulí z Benešova (speciální polotmavé ochucené z přídavkem bylin, alc 5,5 % obj.). Broumovsko-olivětínský Opat tradičně chutný, Bernard silný a připomínající Poutníka nebo snad Ježka ? Zakoupit šlo exotiku v lahvích od uherskobrodského Janáčka -  malinového (Beerberry, ochucené světlé, alc 3,9 % obj.) či bylinkového. A třešňového Medvěda. Brzy má být na čepu. Vrchlabí ale není Beroun a Medvěd je to Krkonošský. 6. 10. šlo otestovat benešovského Ferdinanda 12^o, Záviše 12^o, Litovel 12^o (poněkud nakyslé), polotmavý Rohozec 11^o, Krakonoše 10^o a Zlatého bažanta 11^o (nezklamal, ale pamatujeme lepší). Otevíračka pondělí až neděle od 11 hod, teplá kuchyně pouze do 15 hod, o víkendech jenom studená, s pochutinami k pivku. Obsluhující dáma přemilá, příjemně pohodová (možná Vám i vyloží karty), do tajů pivek začíná pronikat a již zde nebývá takovou hádankou, co vlastně čepují. Samozřejmě neustále doporučujeme Štěpána z Pivo- Klubu i Domu. Na http://www.gastroinfo.cz/pivoklub aktuální pivka na čepu. 

Dětenice a Český Ráj (BPH XI.): Dětenické pivko báječné, hrušková kořalička s vymáčenou hruštičkou tradičně jakbysmet. Nicméně 4. 10. jeden jelení stejčík velký, křehký a šťavnatý, ale druhý (na potvoru ten páníkův) maličký, suchý a tuhý jako podešev. I já jsem měl co dělat, abych letitého paroháče rozkousal. Musíte mít holt štěstí a nenechte se zmást někdy staršími jídelními listy, které divočinu zcela zatajují. Útrata pekelná, ale přijedeme zase. Vrr, haf. 

 

Bertíkova Pivní Hlídka XII.: Pražský (ruský) most, Chyše a něco málo z pivní senzoriky

Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a přilehlého okolí. Dnes malinko odborněji (ale  ne moc) z oblasti degustace piva a pivní kultury. Bonusem jsou informace o Chyši a Pražském mostě. 

Zámecký pivovar Chyše (http://www.chyse.com) zaujímá v plánu našich pivních výletů jedno z čelných míst a čekáme jenom na teplejší období. Páník však nečekaně snadno překonal nepřekonatelný odpor k PET lahvím a chyšská pivka (1,5 l s originální etiketou) vyzkoušel v bezpečném závětří své jezevčí nory. Sudové je ale sudové. Dojmy konfrontoval ještě se zážitky očitých návštěvníků minipivovaru. Chyše samotná se nalézá 35 km východně od Karlových Varů směrem ku Praze a může sloužit jako tip na výlet nejen turistům pivním

Potomci rodu Lažanských v polovině 90. let koupili a zrestaurovali novogotický zámek, včetně pivovaru, ve kterém se vařilo do roku 1932. Tradice pivovarnictví však sahá až k létům 1580. V objektu panského pivovaru (z let 1839-41), který sloužil jako sýpka, se nyní nachází minipivovar a stylová restaurace. Otevřeno bylo v roce 2006 a roční výstav je udáván okolo 1 000 hl. Pod značkou Prokop (připomínající prvního majitele chyšského panství z rodu Lažanských) jsou nabízena staročeská pivka nefiltrovaná, nepasterizovaná. Okusili jsme světlý ležák Prokop (obsah alkoholu 4,2 % obj.) a polotmavý ležák Prokop - Jantar (alc 4,4 % obj.). Sortiment doplňuje tmavý ležák a piva sváteční. O Velikonocích světlá „čtrnáctka“, na Vánoce silný černý speciál a světlá „patnáctka“ oslavuje svátky sv. Prokopa a sv. Václava.´

Chytrá publikace uvádí, že chyšské pivo má být na čepu také i v pražské restauraci U Jelínka na Betlémském náměstí. Obsluha tamtéž však o něm nevěděla zhola nic a tvářila se značně překvapeně a uraženě zároveň (když jsme s díky odmítli „báječnou plzničku“). Nicméně opravdu nedaleko nás zaskočila nezaměnitelná a přívětivá tvář plešatého p. Zippicha s Březňákem, logo s pivem rohozeckým a hlavně cedule lákající na pivko vlastní produkce.

Na Starém Městě, Betlémská 5, nalézáme restauraci a pivovar Pražský most U Valšů (http://www.prazskymost.cz). Z horní části sestupujeme do sklepních sálů v gotickém slohu, kde se nachází i nablýskaná varna. Zařízení je stylově vychytané a má evokovat staré časy. Není tady neútulno, ale interiér (a nejenom ten) působí trošku uměle. Využít lze Vodka-bar a degustační sál, letní zahrádku ve dvoře i překvapivě umístěné divadelní toalety. Jídelní list, na jazyce českém a ruském, má nabízet široký sortiment tradiční české kuchyně a ceny mají příjemně překvapit. Nabízených položek však přespříliš není. Ceny jsou možná o něco nižší než u okolních zařízení. Ale ne o moc a poloze i cílové klientele odpovídají. O té vypovídají reklamy na Carskou vodku či fotky z akcí. Ruské delikatesy (kaviár, vodku, adžiku, úžasné a nešizené bonbóny atd.) však kupujeme jinde. Třeba v podchůdku nad Muzeem nebo prodejně-restauraci v Mánesově 79. Nicméně U Valšů škvarky, kolena, svíčková, domažlická kulajda, sladovnický guláš, kačena, ryby či stejky působí lákavě i chutnají. Pejskové přístup mají.

K pivnímu sortimentu. Nabízen je Březňák světlé 12o (zřejmě světlý Březňák Ležák z pivovaru Velké Březno), ale opakovaně máme smůlu. Na čepu není a obsluha netuší, kdy bude. Další nabídka je z Pivovaru Rohozec. Ze značek Skalák a Podskalák si lze objednat Rohozec světlé 11^o (Skalák světlý ležák 11 %), Rohozec tmavé 13^o (Skalák 13 % tmavé) a Rohozec řezané 11^o (Skalák řezané jarní ležák 11 %). Tmavá třináctka, v originálním skle, bývá výborná. Podrobnosti o vlastní produkci personál neznal a nedopídili jsme se ani jinde. Pivo značky Pražský most začali čepovat počátkem června 2008 a inzerují Pražský most světlé 12^o a Pražský most tmavé 12^o. Tmavé se prý vaří občas a neví se přesně kdy. Světlé, také již ve vlastním skle, je silné, příjemně nahořklé. Osvěží a neurazí. Lze však plně souhlasit s hodnocením na http://pivni.info.cz. Jistou „řídkost“ a vyšší obsah alkoholu jsme zaznamenali také. Připojujeme se k závěru, že je rozhodně lepší než většina průmyslových produktů, ale ve srovnání s produkcí minipivovarů (nejen pražských) zaostává. Nicméně za občasné ochutnání stojí. Na rozdíl od příspěvků na výše uvedené adrese, účtenky vždy seděly.

Mnohé již dlouho velmi trápí, že se Česko stalo odpadním košem Evropy. Zdejší supermarkety devastují kulinářskou kulturu a kvalita prodávaných produktů i surovin je  katastrofální. A silně zaostává za stejnými zařízeními především na západ od nás. Místo masa radostně konzumujeme nepoživatelné separáty a většinu uzenin může klidně jíst i hodně otrlý vegetarián. Se zeleninou, ovocem či sýry je to, bohužel, podobné. Může za tuto tragédii jenom neoliberální globalizace a praktiky obchodních řetězců? Nebo je hodně pravdy na tom, že pro českého zákazníka je hlavní nízká cena? Kvalita ho nezajímá vůbec, nebo si nechce přiznat, že tato nikdy zadarmo není. Rafinované slevy a zdravému rozumu odporující ceny (evidentně pod náklady opravdových produktů) typický zákazník přitom bere jako své „vítězství“ nad giganty. Specializované obchody vesměs chybí (zlatá Esa či Dům potravin za „totality“), nebo jsou neskutečně předražená a stejně v mnohých není na kvalitu vždy spolehnutí. Ke zlepšení rozhodně nepřispívá ani genderové šílenství, nejenom EU, neustále se linoucí ze všech médií.

Zakázat by měli také pochybné tekutiny vydávané za víno nebo pivo. I v oblasti pivní kultury jsme mnohé již nenávratně ztratili a máme co dohánět. Pro nemyslící stádo zůstává synonymem „českého“ „piva“ Gambrinus či Prazdroj. Nadšenci a opravdoví pivaři sice úplně nevymřeli, možná jich i mírně přibývá a někdy se překvapivě rekrutují z mladých a ženských. Nicméně budoucnost růžově nevidíme. Chemikálie eurobírů nás v honbě za rychlými zisky válcují stále více a více a do stavu takového Bavorska (se všestrannou podporou a hlavně patriotismem místních pantátů) máme stále dále. V tom jsou furiantští Češi tradičně hloupí.

Pro povznesení pivní kultury tedy odpusťte, v kontextu BPH, mírná poučení a shrnutí, s informacemi určenými zejména začínajícím pivařům. Dnes něco ze základů senzoriky piva. Nejde pouze o vědní obor a záležitost profesionálů, ale i o každodenní činnost nás všech při hodnocení a vnímání poživatin. Do hodnocení se přitom zapojují všechny smysly, třeba také hmat. V ústech se nacházejí hmatové receptory důležité pro vnímání řízu i plnosti. Základní chuti jsou čtyři (sladká, slaná, kyselá, hořká), moderně se uvádí pátá (japonská umami masové chuti). Centrum hořké je na kořeni jazyka a vzadu na patře. Pivo se tak při degustaci musí polknout, na rozdíl od koštů vín. Doznívání hořkosti je patrné cca po 20 - 40 sec. Senzorické vjemy byly původně obrannými funkcemi organizmu, roli zde hrají genetické vlivy, výchova, zkušenost i např. odlišné stravovací a kulturní zvyklosti. V pivu se identifikuje 1 200 - 2 000 senzoricky aktivních látek, které ale mnohdy působí ve směsi či se synergickými efekty.

Při senzorické analýze má své místo degustační sousto coby neutralizátor chuti. U nás může mít podobu šunky, sýra a rohlíku. Proti přenášení hořkosti je nutný kousek šunky (nebo  salámu nekořeněného, méně slaného). Dále sýr, opět nepříliš výrazný (tavený nebo plátkový, třeba Eidam), pro odstranění mastnoty a konečně kousek pečiva. K tomu se může i přivonět. Jinde fungují pouze třeba bagety, česká piva jsou hořčí a proto mají význam uzenina a sýr.

Senzorickými vlastnostmi piva jsou příjemná charakteristická vůně, vysoký říz, dobrá plnost, kvalitní hořkost a nepřítomnost cizích vůní a chutí. Hodnocení by mělo překonávat subjektivní pohledy. Současný pohled na kvalitu piva chápeme jako určitou uzanci, vyvíjející se na základě reakce spotřebitelů po delší dobu. Senzoricky kvalitní pivo samozřejmě nemusí každému „chutnat“. Kvalitu piva hodnotíme objektivně, senzorickou analýzou prováděnou školenými hodnotiteli a laickým hodnocením. Senzorická analýza je objektivní a subjektivní.

Jaký je zde objektivní postup? K vzorku přičichneme a po opadnutí pěny hodnotíme intenzitu vůně (slabá až silná). Lehce zatřepeme a pátráme po cizích vůních a chutích, resp. jejich intenzitě. Prvním lokem (maximálně po 30 sec) hodnotíme říz (zda „štípe“) a doplníme cizí vůně. Vzorkem více zatřepeme a přičicháváme. Další lok napoví o plnosti (hutnosti v ústech, hlavně podle stupňovitosti), následující o hořkosti. Hodnotíme její intenzitu v ústech a doznívání. Dále doladíme cizí chutě a vůně. Zhodnotíme charakter - silný je u piva, které nás osloví („má koule“), jeho vyváženost a celkový dojem. O podrobnostech zase příště. Haf.

 

Bertíkova Pivní Hlídka XI.: Dětenice a Český Ráj

          Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a přilehlého okolí. Dnes navštívíme středověkou krčmu v Dětenicích a zrekapitulujeme nepříliš utěšitelnou pivní situaci ve stále zamořenějším Českém Ráji.

„Vítej Krakonoši, vedeš si sebou pečínku. A co to táhneš za divný sedláky sebou? Žrali byste pacholci ....“. Takto býváme s páníky vítáni ve středověké krčmě v Dětenicích. Občas až příliš originální obsluha si servítky nebere. I mladičké panenky ve středověkých suknicích nešetří tituly jako tlusťoch a čarodějnice, dotazy „Chlastat chceš pivo, nebo močku?“ i povely „Dožer to babo a nečum“. Močka = kola. Nicméně panenky jsou svůdně lepé, prostředí fakt stylové (s kůžemi, loučemi, krby), jídla vydatná a domácí pivko vydařené. Pro pejsky je to ráj a i páníci jsou nadšeni tím, že se žere rukama, bouchá do stolů a nejen chleba si krájíte sami.

K atmosféře přispívá mihotavé mizivé osvětlení, sláma i kosti na zemi i hlasitě vtíravá reprodukovaná hudba novodobých minnesängerů, ze které se brzy chce vraždit po zdech pověšenými sekerami či sudlicemi. Víkendy a večery bývají okořeněny šermířskými souboji, žebráky, kejklíři, vytahováním nerozvážně odvážných návštěvnic v mučících klecích a jinými feudálními kratochvílemi. Horní patro je civilizovanější, zato se tam obsluhuje pouze občas a větší skupiny. Posedět se dá i venku s výhledem na park zámku. Samotné Dětenice se nalézají mezi Jičínem a Boleslaví. Zámecký pivovar Dětenice (http://www.pivovardetenice.cz) byl otevřen roku 2003 a ročním výstavem kolem 1 200 hl. se řadí k minipivovarům.

Ve zdejším pivovaru se vařilo naposled v roce 1955, na přelomu tisíciletí noví majitelé tento zrekonstruovali, stejně jako celý barokní zámek. Byla obnovena tradiční výroba piva, údajně podle tajného receptu loupeživého rytíře Arthura. Vaří se „po středověkém způsobu“, v otevřeném měděném kotli či se scezuje přes slámu. Součástí jsou legendy o kouzelném pivu lásky, které Arthurovi vařívala nejsličnější panna z přepadené vesnice, kde gang zůstával až do vyjedení zásob. Nevyčerpatelnou sílu s chutí na milostné hrátky dávalo pivu to, že muselo ležet až do příštího úplňku. V nabídce dnes figuruje Dětenické pivo, speciální světlý 12,5 % ležák a Dětenické černé, speciální tmavý 13 % ležák, připravovaný středověkým postupem.

Minusem je odlehlost a špatná dostupnost Dětenic. Stále se bavíme upoutávkami na krčmu v celém širém okolí. Na mnohých se totiž nachází šipka a údaj Dětenice 16 km, někdy je to však i více než dvojnásobek. Ne každému vždy přijde vhod způsob komunikace s hosty a také ceny nejsou zrovna totalitně přátelské. Pravidelnější návštěvníky za čas omrzí stále stejná jídla, jejichž počet na první pohled vypadá slibně, ale přitom je nevelký. Loni zavedený jelení steak to však zčásti zachraňuje, nabízený fajnový jazyk ale nezřídka dostupný není. Velkoryse odpusťme někdy naprosto nepoživatelné kačeny (pamatující snad Švédy na Karlově mostě), které uraženě odmítají také všichni pejsci. Opatrně s domácím pivním sýrem - sice originální, ale připomínající sulc a bez chuti. Černé pivko občas bývá nakyslé a chasa ho proto nečepuje.

        http://www.detenice.cz nabízejí info o celém Zámeckém rezortu Dětenice Český Ráj. Vedle krčmy Dětenice je uvedena krčma Písek, bez specifikace pivka na čepu. Na fotografiích vypátráme logo Platanu. A dále stará malostranská krčma U krále Brabantského v Thunovské ul. Jídelníček v mnohém Dětenice kopíruje, ale u Brabantských pivek figuruje Pilsner Urquell a Kozel. Ani občas pitelný černý Kozel však inzerovaným pivem lásky rozhodně není. K rezortu náleží i zámek Dětenice, dětenický hotel Rustikal a chov holštýnských koní tamtéž.  

Český Ráj již několik let není, to co ještě před nedávnem bývával. Krajina a prostředí stále pěkné („Ta panorámata ...“), ale těch dvounožců. Praha či Boleslav jsou, bohužel, moc blízko. Český Ráj opravdu příliš velký není a morovou ranou se stal rozmach automobilismu a tzv. cyklistiky. Sebevětší lůza (včetně té novodobé hypotékové) radostně podlehla propagandě, že naprosto každý má právo na plýtvání a konzum. Aut bývá v rodině několik a tzv. kola přidávají superhypermarkety za babku coby bonusy k nejrůznějším nezbytnostem typu bazénků či piditraktůrků. Práci dnes již mnohý příliš nedává, takže pokud počasí dovolí, zamořenost turisty překračuje snesitelné meze nejenom o víkendech. Auta parkují všude a situaci rozhodně nepřidá plánovaná dálnice pod Troskami. Kdy už s tím potáhnou do ...? Snad ještě horší jsou tzv. cyklisté, kteří v komických trikotech a barevných přilbách šíleně uhánějí i po sebeužších lesních stezkách. Okolí si nevšímají a nenávratně ničí nejen krásnou přírodu.

Nalézt klidnější místo sice ještě lze, ale dá to práci a je nutno stahovat se do stále méně přístupných a známých částí. Ještě větší hledání je spojeno s místy, kde lze popít kvalitního českého piva a pojíst snesitelného jídla. Poblíž Turnova se sice nachází svijanský pivovar, ale na jejich pivka všude zdaleka nenarazíte. Turnov navštěvujeme z důvodů obchodních, a i přes přítomnost řady podniků (které nás příliš neoslovily) spěcháme dále. O pivovarské svijanské restauraci již řeč byla v BPH II. Na slušné Svijany šlo narazit na Vyskeři, obvykle však na přeplněné terase i uvnitř. Před časem majitelé (ač pejskaři) přišli s přísným zákazem pobytu pejsků bez výjimek mimo terasu. Což nás velmi limituje hlavně mimo léto. Též kuchyně je zde s neúměrnými výkyvy. Svijany inzeruje i blízký „hotel“ v Libošovicích, ale tady bývají problémy s místem i kuchyní. Doporučovány nám byly Sedmihorky. Přímo v lázních ale rest s opravdu pozoruhodně odpudivým pivem (prý asi Plzeň), odporným jídlem a neskutečnými cenami. A pověstný celoroční kemp je spíše s vratislavickým Konradem. Snad někde blízko.

Naším kultovním místem býval hotel Helikar přímo pod Kostí. Atraktivnější místo pro podnikání si v Českém Ráji lze představit těžko. S potomky starých majitelů, kterým podnik v restituci spadl do klína, jsou rozhovory příjemné, ale nad službami možno žasnout. Vchod do obrovského sálu bývá při návalech pro jistotu důkladně zatarasen a personál lamentuje, když je hostů hodně i málo. Kuchyň je v případě opravdové nouze použitelná, ale některé příhody se staly již legendami. Třeba s nabízeným candátem či štikou, které je však třeba si objednat vždy celé a obsluha spiklenecky dodává, že jsou tam již léta. Pivka za řeč nestojí vůbec - dnes zřejmě G, „Plzeň“ a cosi jako Kozel, ale všechna jsou stejná a nepitelná. V Podkosti se konají soutěže v pasení ovcí a nebývá zde těžké narazit na smečky corgiů a jiných pasáčků. I proto návštěva bývala společenskou povinností. Až do loňské zimy. Na terase hotelu jsem byl na vodítku zákeřně napaden vlčákem, který se občas podhrabe z klece a v okolí kouše kdeco. Mám hustý kožich a nic se mi nestalo, protože páník magora zpacifikoval, utrpěl ale šrámy. Následovalo pátrání po majitelích, martýria po nemocnicích a potíže s očkováním. Zážitky s boleslavskou Klaudiánovou nemocnicí i „pohotovostí“ na pražských Vinohradech by vydala na hororový román. Tupě buranští majitelé Rexe potřebná potvrzení vydali až po nátlaku, kdy jsme řešili, zda bude účinnější povolat policejní posily či jejich ubikace vypálit. Nikdy více.    

Příliš důvěry nebudí malý bufet poblíž Kosti, u hráze ve Střehomi (se Svijany), natož zařízení ve stále liduprázdné ospalé Sobotce. Žádný spoleh není na Trosky, kde nezřídka bývá zavřeno v nejméně očekávanou dobu a pivka se mění. Proměnlivé je to i s hotelem Štekl na Hrubé Skále. Prostředí pěkné, kuchyň poživatelná (s výchylkami oběma směry) a překvapivě konzumovatelný Budvar. Ležák a někdy černý. Nicméně parkoviště je běžně přeplněné a hotel rozhodně nebývá otevřen, kdy by to rozum očekával. Rumcajsovo město Jičín za vidění stojí, ale žádný podnik nás neoslnil tak, abychom se vraceli pravidelně. Spíše pro fajnšmekry jídla, než pivka. Doporučit můžeme blízké letiště Zakšín s aerovýlety pro páníky. A nebo Valdice pro všechny. Sousedský pivovar v Miletíně zatím neznáme. Blíže ku Praze zmiňme Mnichovo Hradiště, kde pamatujeme dobrý Klášter. Ke kontrole jeskynní pivnice v Hradišti nad Jizerou jsme se ještě nedostali. Z návštěvy jednoho z nejmenších pivovárků v Sezemicích (Soukromý hostinský pivovar K & N) na mladoboleslavsku jsme si přivezli pouze vizitku, protože bývá otevřeno občas v týdnu. Snad se trefíme. Ohledně samotného Českého Ráje by však šlo dost nelichotivě pokračovat dále. Suma sumárum - po tradičně-povinných návštěvách míříme do sice značně vzdálené, ale přítulné kerské Hájenky, a nebo právě do Dětenic. Haf.

 

Bertíkova Pivní Hlídka X.: Berounský Medvěd, žižkovský Krakonoš nebo karlínský Trautenberk (pardon Štěpán)?

          Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a přilehlého okolí. Jubilejní desáté pokračování přináší pivní pel-mel od Berouna, přes žižkovský výčep trutnovského Krakonoše, až po karlínský Pivovarský klub.

Luxusním panťákem-elefant je to ze Žižkova až k berounskému výčepu pouze slabou hodinku. Dráhy jsou dráhy a vedle padlých romantiků a ekologů potěší také pivaře. Páník vzal konečně na milost tuto trasu, včetně zprofanovaného Karlova Týna, Třebání a Srbska. Potlačil vzpomínání na gymnaziální jeskyňářské pokusy, širáky, trampskou policii a kultovní hrátky na US Army se zabavováním mikováckých kudel v kanadách, pověstného vébáčka Huňáčka, Mořinu i namáhavé vynášení spadlého z lomu Velká Amerika. Cílem je berounský Medvěd. 

Z berounského nádraží se vydáte vlevo a již po pár metrech (aniž přijdete do styku s místním obyvatelstvem) nutno sebrat odvahu zabočit do špinavého polorozpadlého sběrného dvora. Děsivá i lákavá industriální kulisa ukrývá jedinou opravenou budovu - nečekané sídlo Rodinného pivovaru Berounský Medvěd (http://www.berounskymedved.com) v místě dřívějšího cukrovaru. Na znaku s tradičním medvědem nese letopočet založení 1998. Roční výstav udává kolem 300 hl. Produkují zde klasickým způsobem se spodním kvašením, s použitím tradičních surovin se zachováním veškerých přídavných látek a živin. Varné kotle si majitelé Mayerovi postavili sami, hlavně z kovového odpadu a topí se pod nimi dřevem.

        Ve stylovém šenku, malém venkovním posezení (s nevšedním výhledem na ruiny a šrot, včetně padlého Bojového Vozidla Pěchoty) či salónku šalanda lze ochutnat stálá pivka 11 % světlý ležák a 13 % tmavý speciál. Pod značkou Berounský Medvěd se občas vaří také polotmavé „nefiltrované kvasnicové pivo Berounský Medvěd speciál sváteční  14^o“. Světlé je příjemně nakyslé, šťavnaté a dobře hasí žízeň. Tmavé není příliš sladké a zanechává příjemný velmi jemný kakaový ocas. Nicméně bývá podáváno až moc vychlazené, rozhodně níže než z pověstného sedmého schodu. Na polotmavý speciál jsme narazili pouze v PET lahvích (s vyčítalovou etiketou), takže nehodnotíme. Novodobí čundráci a cyklisté však nakupovali přímo zuřivě. Nabídka hotovek i minutek (cca po 15 hod.) je víceméně standardní, s několika specialitami. Jídla jsou přitom průměrná, avšak neurazí. Potěší milé ceny, včetně pivka. Páník v šencích zažil mnohé, ale šlehačkou k turecké vídni v mističce na tatarku byl příjemně fascinován. Vychovaní pejskové jsou tolerováni. Opakovaně trochu zmatená a poněkud dost váznoucí dětská obsluha dobrý dojem nepokazí. Zkuste třeba snídani, mají tady již od devíti.

Krakonoše opravdu není mimo oblast Krkonoš a Podkrkonoší (a leckde ani tam) lehké ochutnat. Pražákům jedinou možnost skýtá žižkovský podnik U radnice. Dříve s Budvarem, před časem s kompletním sortimentem Pivovaru Podkováň. Ten překvapoval někdy příjemně, jindy bohužel s dosti opačným znaménkem. Dnes je snad v rekonstrukci nebo vaří pro jiné ... Restaurace přešla na Pivovar Krakonoš z Trutnova (http://www.pivovar-krakonos.cz), založený 1582, s výstavem 99 303 hl. v roce 2006. Společnost Krakonoš provozuje pivovar od roku 1994 a nabízí pět druhů piv. K výčepním náleží Krakonoš 10 světlý a tmavý, k ležákům Krakonoš 11 světlý a Krakonoš 12 světlý, speciálem je vánoční a velikonoční Krakonoš 14 světlý. Pivka mají být klasická, nepasterizovaná, ale mikrobiálně filtrovaná. Na horách místní před Krakonošem nezřídka varovávali, my jsme ho však „donesli“ skoro vždy.

S Krakonošovou restaurací U radnice na Havlíčkově nám. je to ale složitější. Musíme se smířit s obrazovkami, které neustále běží a navozují atmosféru spíše sport baru či multikina s výčepem. Jinak zde rušno ani příliš nebývá. Nabídka jídel je slušná, nicméně občas nemáme štěstí na kuchařku a potom nenabízejí nic. Podnik se specializuje na hotovky a jejich rozvoz. O prázdninách zavíral o víkendech, od září má snad být otevřeno pořád. Pivka bývají dobře ošetřovaná a je patrné, že p. šéf je fanda. Pomiňme zde tolerovatelnou hrůzu s čepováním piv do skla jiných značek, protože těch se tady vystřídá hodně. Ale je to obvykle s tajenkou.

Venkovní cedule i klasická tabule uvnitř se často rozcházejí a dámská obsluha bývala ochotná, ale u nabízených piv mnohdy neznala ani název, ani výrobce, o dalším nemluvě. Nová paní je ještě příjemnější, ale s pivem se teprve seznamuje. Můžeme pivka tipovat a hodnotit sami. Stále by na čepu měl být nějaký světlý Krakonoš a někdy i tmavý (netradiční 10). K tomu vždy přistupuje několik dalších. Narazit možno na svijanská, nově vábí ubrusy s Klášterem. Ale hlavní jsou ta méně obvyklá. Ochutnali jsme netradiční speciály Černé Hory (přespříliš exotické borůvkové a vanilkové 11), Starobrna (zelené - bylinkové), červeného Konrada 12, zázvorového zvíkovského Raráška, Primátora (třeba velmi silný tmavý speciál Double 24), Rebel Kvasnicový 13 (připomínající Svijanský Kvasničák) nebo světlý Březňák Ležák. Doporučit můžeme hlavně fajnovosti z Pivovaru Broumov, pod značkou Olivětínský Opat. Úžasný byl silně chmelený Bitter a gurmánský Opat Pepřový, zajímavý Opat Medový.

Pokud nemáte rádi překvapení, můžete vsadit na jistotu, kterou je karlínský Štěpán. Je pořád na čepu v Pivovarském klubu (Křižíkova 17^o) naproti karlínskému divadlu. Otevřeno má od podzimu 2005. Ze Žižkova je to kousek, ale musíte překonat tradiční povýšenost nad Karlínem i četné nástrahy pěšího tunelu pod Vítkovem. Štěpán je český klasický ležák světlý, nefiltrované, nepasterizované pivo plzeňského typu, kulaté, příjemně chmelené. Kromě něj se na čepu střídá dalších pět značek našich producentů (od velkých, přes regionální až po mini-mini), občas i zahraničních (http://www.gastroinfo.cz/pivoklub). Po G, „Plzni“ či Krušovicích se však tady neptejte ani v legraci. Ujít si ovšem nenechejte třeba hradeckého Rambouska.

Cílem bylo vytvoření hospody, kde k jídlům netočí pouze jedno pivko, ale hned šest, jejichž nabídka se stále mění. Podnik je příjemný v horní (s pivní galérií) i dolní restauračně-klubové části, personál je piva znalý a profesionální. Kuchyně nezklame. Je tradiční česká. Specialitou je nabídka minimálně 200 druhů lahvových piv z našich i cizokrajných pivovarů, včetně lambiců a trappistů. Možné je členství v Klubu, s kartou opravňující ke slevám, ale především k účasti na pravidelných prezentacích. Naposledy 23. 9. s Nymburkem, ale třeba i dny polského či belgického piva nebo přehlídkou weisbierů bavorského Erdingeru. Pověstná je soutěž o 100 jarních (různých, letos jen českých) piv. Slušní pejskové možnost pobytu mají.    

Pivovarský klub je samostatnou pobočkou centrály - Pivovarského domu, přesněji Restaurace a pivovaru Pivovarský dům (http://www.gastroinfo.cz/pivodum) na rohu Ječné a Lipové ul. Nedávné desáté výročí (otevřeno bylo 11. 4. 1998) oslavil p. šéf Aleš Dočkal jubilejní Křižíkovou 10. Roční výstav bývá okolo 1 000 hl. V objektu sídlí také Výzkumný ústav pivovarský a sladařský (http://www.beerresearch.cz) pořádající kurzy (senzoriky piva, správného výčepního či nově také pivního sommeliérství) pro profesionály i laické nadšence.

Ve vyhlášeném minipivovaru s restaurací naleznete krásný výčepní pult, část s varnou, salonek či šalandu a osm druhů piv vlastní produkce. Kromě světlého a tmavého klasického českého ležáku Štěpán narazíte na populární speciality. Na pivko pšeničné (svrchně kvašené), kávové (tmavý ležák s výraznou chutí kávy), višňové (granátové barvy a chmelově-višňové vlně), kopřivové (oblíbené, s příjemným jemně zeleným nádechem), banánové (se základem v bílém, pšeničném) nebo borůvkové (značně neobvyklé). Někdy se připravuje vanilkové (vánoční), eukalyptové atd., obvykle nechybí speciály měsíce (Original Stout, Bock, Märzen nebo silně chmelené opravdové unikáty typu Double IPA, až kolem 100 jednotek hořkosti). Zvláštností je pivní sekt Šamp a (h)různé pivní mixy, třeba s medovinou. Celodenní vydatná krmě je zaměřena na českou klasikou, na přípravu řady jídel - od předkrmů k dezertům - se využívá pivo. Karlín bývá méně rušnější, tady je dost plno a netradiční pivka si vychutnává taktéž mnoho slovansky hovořících turistů a především turistek. Můžete využít degustačních vzorků všech pivek, žirafy na 4 litry nebo se těšit na klubové aj. akce. Popřejme další úspěšná desetiletí a zakončeme tradičním pivařským rébusem. Je opravdu Štěpán v karlínské filiálce a zdejší centrále stejný? Nebo má karlínský cosi s Kácovem? Oba přitom bývají výborní. Haf. 

 

Bertíkova Pivní Hlídka IX.: Kerská Hájenka aneb pane správče ...

        Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a přilehlého okolí. Dnes připomeneme nymburský pivovar, známý i nepivařům díky B. Hrabalovi a filmům J. Menzela. Na Kersko samozřejmě nezapomeneme.

Kdo by neměl slabost pro upjatého pana správce, pábitelského strýce Pepina („Nudíte se? Kupte si medvídka mývala“) a hlavně pro rozkošně neodolatelnou a sexy paní Maryšku. Škoda, že do přeceňované Sofiiny volby dostala přednost Meryl Streep. Magda by byla lepší. Filmové Postřižiny zlegendarizovaly také pana doktora či nepřekonatelného Petra Čepka coby kominického mistra. A velitele sboru dobrovolných hasičů, co nejsou „žádní hasiči z grotesek Lupino Lane“. Vše zarámováno nymburským pivovarem, kde Hrabal prožil léta 1919-47. Pamětní desku má v pivovaru umístěnou podle přání dost nízko - ve výši čurajících pejsků. Nicméně je třeba upřesnit, že díky filmu notoricky známé exteriéry (v čele s pivovarským komínem) a interiéry (Francinův správcovský byt) se nacházejí docela jinde. Coby kulisy posloužil zrušený pivovar v jihomoravských Dalešicích. Minipivovar zde byl obnoven v roce 2002, a jako Akciový pivovar Dalešice staví právě na postřižinské tradici. Té je podřízena i výroba piva, které jsme však zatím okusili jenom jednou v Pivovarském klubu Křižíkova 17^o.  

A vzpomínáte na kerské Slavnosti sněženek, s dědkem Rudolfa Hrušínského nebo kouzelným Jaromírem Hanzlíkem s družkou, kterou vyměnil za obraz („... měli byste se oba léčit“)? A samozřejmě s divočákem a hostinou znesvářených mysliveckých sdružení na neutrální půdě v pověstné Hájence. Pivnice Hájenka v Kersku opravdu stojí. Nejeden místa neznalý návštěvník ale bude možná překvapen polohou „uprostřed“ obce. Také blízké okolí se poněkud proměnilo, včetně minigolfu, který na půvabu mnoho nepřidal, ale poznat se stále dá. Vevnitř je však oproti filmu podstatně menší, ostatně samotná hostina se točila i jinde.

Točí se tady však nefalšované nymburské, a to dnes výhradně světlá a slušná 11 %. Jídelníček se, kromě polévek, pravda moc nemění, kančí je však vždy. Se zelím (ala výpečky, s knedlíčkem bramborovým) a samozřejmě se šípkovou (ale pouze s houskovým). Pejskové jsou stálými hosty a nejenom oni ocení možnost posezení na terase a zahradě. Stylové zařízení působí útulně, ale s nepříliš praktickým sezením pro páníky i čtyřnožce. Odpustíme však také obvyklou zimu, protože na obrazovce tradičně dokola běží oba menzelovy filmy. I místní, kteří je museli shlédnout opravdu nesčíslněkrát, stále dychtivě čekají na svoje herce a scény.

Dlouho byla Hájenka otevírána nepravidelně, avšak poslední dobou nemile překvapeni již nebýváme. Ale zkuste mimo sezónu raději pátky až neděle. Kersko za výlet stojí, má svůj genius loci, bylo ale filmem pochopitelně trochu zidealizováno. Moc neuvidíte ani z pověstné Hrabalovy chaty, kterou si koupil v roce 1965 na parcele č. 0274. Kerské polesí je dostupné třeba na kole (včetně cyklostezky Bohumila Hrabala až do Nymburka) ze starobylé barokní Lysé nad Labem, kam vlakem dojedete z Prahy za půl hodinky. V Lysé je veletržní areál, kde při mnoha akcích lze okusit pivka nymburská, ale i Šeráka z Pivovaru Holba Hanušovice aj. Pro pořádek dodejme, že na slavné kerské lesní aleji se nachází u Josefova pramene pajzlík U pramene. Dříve s G a ještě tolerovatelnou Plzní a občas zajímavou kuchyní. Nová sestava sice inzeruje Bernarda, ale tupě vykazuje pejsky (i v zimě) na venkovní posezení a někdy i z něj. Takže sbohem. Pozor na motorest před Kerskem, s Krušovicemi a úděsným jídlem i cenami. 

Konečně k samotnému Pivovaru Nymburk (http://www.postriziny.cz), patriotisticky usilujícímu rezonovat s poetikou Hrabala i Polabí. Spisovatelův otec tady správcoval do roku 1948. Novodobá historie zahrnuje 113 let, záznamy ale dokladují vaření piva v Nymburku již v roce 1327. Osudy pivovarnictví zde však byly klikaté, což platí i pro období po Únoru 1948. Po roce 1989 se pivovar stal součástí Pivovarů Bohemia, od roku 1996 je zcela samostatným průmyslovým pivovarem se stabilizovaným ročním výstavem kolem 160 tis. hl. Produkuje se klasickou technologií a sortiment zahrnuje širokou škálu především světlých piv.

Značka Postřižinské Pivo (PP) nabízí výčepní piva PP Doktorova 8 (obsah alkoholu 3,1 % obj.), PP Výčepní Světlé (3,5 %) a PP Pepinova Desítka (4,1 %). PP Lehké Světlé (2,8 %) je stáčeno jen do lahví. Ležáky reprezentuje světlý Staročech Premium (4,4 %), PP Tmavý 11 % Ležák (4,5 %, místně zvaný kominík), PP Zlatovar (světlý, 4,7 %.) a PP Francinův Ležák (světlý, 5,1 %). Zlatovar coby jedenáctka je dominantní v pivech sudových. Vývozním artiklem jsou lahve, plechovky či sudy pod registrovanou značkou Gold Bohemia Beer a Nymburk Lager Beer. Netradiční a sladší je PP Bogan s doporučením „To je pivo Bohumila Hrabala“. Bogan byla Hrabalova rodinná přezdívka. Je to světlý speciální ležák s přídavkem bylin a obsahem alkoholu 5,5 % obj., kde bylinný granulát částečně nahrazuje chmelení. Další speciály jsou připravovány pouze občas. Názvy piv i jejich etikety s půvabnými slogany (jako „Teprve s naším pivem se Vaše žízeň stává krásnou“) připomínají propojení s hrabalovským světem. Nymburská pivka již získala řadu ocenění. Pivovar se deklaruje jako komínový, který velkou část produkce realizuje v oblasti „pod komínem“. Výčepům se snaží vycházet vstříc, a to včetně možných dodávek piva nefiltrovaného. Ač jde o Praze nejbližší větší mimopražský pivovar, není v hlavním městě příliš známý. Jeho pivko je k mání v kiosku naproti Výstavišti Juldy-Fuldy, znalci šeptají o dalších místech. Nymburské hospody však zůstávají výzvou.

Pivovar pořádá postřižinské žně a dožínky, včetně speciálních vlaků. V areálu sehrává muzikál Postřižiny s poloprofesionálním obsazením (Rosák, Landovský či hejtman Bendl). Kdo ale hraje krásnou paní správcovou? Že by na plakátech taktéž uváděný Pavel Vítek? Perlička závěrem. Od roku 2007 Nymburk produkuje speciální košer pivo pro Izrael, USA a Kanadu. U nás je však nedostupné. Jde o nápoj silnější (obsah alkoholu 5,5 % obj.), jemné hořkosti a středního řízu. Suroviny i postup musely být pečlivě schváleny a neboť rabínům nevoněla štiplavost, byl CO₂ nahrazen dusíkatým plynem, jehož složení prý Izraelci tají. Haf.

 

Aktualizace a Jezevcovy pivně-kulinářské drby

(z 1. září 2008)

Černá Hora (BPH I.): Pivka v Království standardní. O prázdninách občas zavřené, od 1. 9. otevřeno od 9 h, so (v září ?) + ne od 17 h. Prostředí stále domácké, hotovky, minutky i gril tradiční, pracná polozabíjačka koncem srpna s excelentním ovárkem. Problémy s hledáním druhého kuchaře, ale snad bude kvalita udržena. Začátkem září burčák, tomu ale nerozumíme. Zahradní roztocká Zvířátka romantická a útulná, s klecemi papouchů, pyšnými kočičáky a asijským čuníkem. Pejskové samozřejmě vítaní, ale kvůli zvířeně jen na vodítku. Mimo úterý otevřeno od 16 h, so + ne od 12 h. Pivka dobrá, grilování ještě lepší (třeba víkendová šunka). Neuvedli jsme čep s ČH v restu v Ženských domovech, ten prý dávný, ale osobně neznáme.

Svijany (BPH II.): U bejvalejch vyndanejch stále pajzlovitější. Škoda. Za návštěvu již stojí pouze kvůli svijanskému Knížeti. Trvalé problémy s obsluhou i čistotou, minimální nabídka jídla. Noví klienti (IQ a úrovně desáté cenové) z nedaleké nonstop herny sice neagresivní, ale pohodě nepřidají. V Lipanské M + M bar změněn coby U Bohouše, ale rychle přejmenován (pletl se s blízkým klasickým Bohoušem) na U Bobeše. Máz, Rytíř, Kvasničák, Kněžna, ale i Staropramen 10. Zatím drží hotovky i minutky. 23. 8. Vánoce se stromkem, dárky a kaprem, ale pouze pro známé. Dnes asi nejlepší svijanské posezení kolem Žižkova. A to i přes občas kolísavou chuť piv, a jejich možné, ale třeba opravdu pouze výjimečné (3. 8.), mixování.  

Chýně (BPH III.): Pivovarská Krčma stále úžasnější. Pivka famózní (hlavně šťavnatá 10), i kuchyň konkuruje samotnému Zvíkovu, ale za mnohem nižší ceny. Zkuste domácí uzené, opulentní hotovky, různé stejčíky (i králičí), candáta, unikátní pálenky ... Nicméně pouze nechvalme. P. vedoucí je příjemnější. Kolega občas (např. 28. 8.) po cimrmanovsku nemá rád hosty, zvláště ty, kteří si objednávají. Starostova 17 za ochutnání stojí, ale pouze jedna, s tmavou 14 se neustále míjíme. Na okolních silničkách pozor na vygumované šílence, kteří motorkami (mívají tady hodně přes 200) ohrožují chodce, kola, auta i busy. Parkují v Sobíně, poslední domy vlevo, směrem na Břve. Bdělí měšťáci i státovka si však raději mastí kapsy odtahy aut či šikanováním babiček, protože jejich malá fifinka má delší vodítko. Přesně v duchu sloganu „Buzerovat a prudit“ na nových autech. Chýňské také na čepu U zlaté studně pod Hvězdou, vaří tam prý kuchař ze žižkovského svijanského šenku U Bobeše (viz BPH II.).

Polička a Kácov (BPH IV.): Hrom do Police standardní. Pohodové, ale nikterak oslňující. Poličská pivka dtto. Obsluhující dáma U Klokočníka má pořád své dny, ale podle svědků je to prý o trochu lepší než loni. Asi si zvykli. Kvůli jednomu kusu personálu však podnik s lítostí nenavštěvujeme a stále hledáme další výčep báječného kácovského. Přišla reakce (což nás těší a děkujeme), která nesouhlasí s příkrým hodnocením obsluhy. Naše postřehy jsou subjektivní a zaujatá hodnocení nikomu nevnucujeme. Samozřejmě se nepovažujeme za velké odborníky. Nicméně kritika není výsledkem jednorázové zkušenosti. K názoru, že tato dáma odrazuje od návštěvy i konzumace a znepříjemňuje atmosféru se připojují taktéž kolegové, kteří hospodu prověřují daleko pravidelněji. Možná ale má paní pro některé štamgasty své kouzlo. Naše zážitky jsou ještě horší, a to včetně čistoty a kvality pivka, které jsou u jiné sestavy daleko méně proměnlivé. Též pozor na agresivní lůzu kolem okolních zastávek busů i tram.

Harrachov (BPH V.): Těšíme se na další návštěvu Novosadu. Páník chce okusit luxusní pivní koupel, kterou nabízí obdobně jako v Rodinném pivovaru Chodovar v Chodové Plané na Tachovsku. Ten plánujeme také, spolu s výborným pivkem z Koutu na Šumavě, třeba zase v Domažlicích. Chodovarský sortiment v lahvích (např. polotmavý Chodovar Kvasnicový Skalní Ležák) se výborně hodí k echt mexické kuchyni v Sonoře poblíž pražské Flóry.  

Budvar (BPH VI.): Budvar (někdy 10, jindy 12, ale vyšlo to úplně nastejno) na hranici snesitelnosti býval naproti ruinám Maxmiliánky v roztocké Kolibě (viz BPH I.). V létě problémy s otevíračkou, nyní již stále zavřeno s hledáním nových nájemců. Výletník nemusí zoufat, cca 200 m je hospůdka Zvířátka (viz BPH I.). Coby tip na výlet možno doporučit Šárku na Džbánu. Pejskové budou nadšeni. Prostředí a kuchyň ale obvykle přesahují kvality pivka čepovaného jako Budvar. Posezení na terase v dobře ukryté Šárce báječně odpočinkové, stejně jako masa na šavli s brambory na kameni. Snad stále rožněná selata a krůty, dříve také pravidelné nedělní zabíjačkové a jiné hody. I kuchyně dejvické Originál Budvarky stojí za hřích. A tmavý budvarský ležák se možná vyrovná i slavné flekovské třináctce od I. Chramosila.

Zvíkov (BPH VII.): Kdo neviděl úchvatný Zvíkov a nenavštívil tamější Pivovarský dvůr jakoby nežil ...

Plzeň (vzpomínková BPH VIII.): Opravdu není, co dodat. Možná jen, že jsme opomněli další podniky, ze kterých nás „Plzeň“ vyhnala. Třeba předražený Sklep naproti žižkovské Viktorce nebo U básníka pánve blízko klasického Bohouše. Ten za řeč nestojí. Básník pánve má sice stále vyhlášenou kuchyni, kterou velebí mnohé celebrity, spousty značkových vín, ale trpěl tradičním českým nešvarem - snesitelné pivko (o pivně-sommeliérském výběru k různým pokrmům vůbec nemluvě) zcela chybělo. Veliká škoda nejenom zde. Howgh, pardon haf.

 

Bertíkova Pivní Hlídka VIII.: Vzpomínky na Plzeň

Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a přilehlého okolí. Další pokračování je netradiční. Jde o vzpomínkovou tryznu a marné stýskání, neboť páník již několik let dnešní Plzeň hrdě odmítá.

Chuťová paměť je krutě nemilosrdná a opravdu nelze všechno svalovat na nostalgická stýskání po starých dobrých časech. Plzeňský Prazdroj je skutečně jiný a opravdu dobrý a tradiční, tak jak ho pivaři znávali, již nepotkáte nikde. Bohužel. Selský rozum očekával, že naší plzničku si budeme hýčkat jako skutečné rodinné stříbro, což se samozřejmě nakonec vyplatí i vlastníkům. Třeba bude podstatně dražší (kvalita nikdy není zadarmo, jak si mnoho hypermarketových Čechů neustále myslí) a jenom někde. Ale vždycky chmelová, kvalitní a lahodně hořká. Možná prostý rozum selhává, možná za to může neoliberální globalizace či orwellovský moloch EU, možná manažeři obřích firem, kterým je zcela jedno co produkují, jen když sedí čísla, možná typické české vlastnosti, možná obyčejná blbost a nejspíš všechno dohromady. Co je však dnes čepováno na stovkách míst pod značkou Pilsner Urquell je totální degradací a zneuctěním tradice. Nepochutnáme si však ani ve vyhlášených šencích.

Snad je to věkem, snad stále konzervativnějším založením, když míníme, že tradice je potřeba ctít a hájit. Plzeňský ležák světlý (http://www.prazdroj.cz) takovou tradicí opravdu je, či přesněji byl. Plzeňské se vařilo od středověku, ale bývalo svrchně kvašené a proměnlivé kvality. Zcela nový produkt vznikl roku 1842 neopakovatelnou kombinací sklepů pivovaru, plzeňské měkké vody, světlého sladkého moravského sladu, hořkého žateckého chmele a spodního způsobu kvašení, které dorazilo z Bavor. Věhlas ležáku se rychle rozšířil, ochranná známka Plzeňský Prazdroj - Pilsner Urquell byla zapsána 1898. Tento se stal synonymem pro novodobé české pivo a celé české pivovarnictví i určitým světovým standardem a laťkou.

Velké proměny národního podniku nastaly po roce 1990, včetně majetkových českých  kouzel či přesunu kvašení a dokvašování z dřevěných sudů a kádí do velkokapacitních tanků (CTK). Soukolí privatizace se zastavilo v roce 1994, roku 1999 se firma stala součástí jihoafrických SAB. Skupina Plzeňského Prazdroje pohltila jiné pivovary u nás, na Slovensku aj., licenčně vyrábí v řadě zemí a míst, náleží do jakési skupiny nadnárodního gigantu, kýmsi ovládané a kontrolované atd. atd. Vše bohužel především na úkor českého pivaře.

Odborné publikace praví, že u piva plzeňského typu (u nás cca 95 % výroby) musí být přesně dodržen postup výroby, nesmí se používat náhražky, stabilizátory, ani cizí chuti. Ani ochranná známka EU České pivo pro ležák plzeňského typu však neodvrátí velké od již dávno nastoupené cesty k unifikovaným eurobírům středního proudu. Nehledě na to, že na současném pivu ani tolik českého již není. Plzeň pozbyla pitelnosti, cementuje, množství CO₂ obvykle není příjemné (silnější říz se nerovná lepší pivo), není po ní dobře a bolí hlava. Jiné aromatické látky, kvasinky, voda, slad či chmelový granulát? Nedodržení postupu kvašení? Technologická nekázeň či jenom honba za výstavem a rychlými zisky? Výroba ve velkých objemech, snižování nákladů a růst produktivity jsou modlami velkých pivovarů. Ve výrobě živého produktu sice stabilizují kvalitativní parametry, avšak na úkor chuťových vlastností. Obří producenti používají CTK (cylindrokónické tanky automatizující kvasný proces) i HBG (high gravity brewing, kdy se vyrobí jen jeden druh silnějšího piva a ten se nařeďuje vodou).

O vlastním plzeňském pivovaru více psát cenu nemá, lepší to již nebude. Roztrpčením pro většinu pivařů je i návštěva obří pivovarské restaurace Na spilce. Nekonečná doba čekání a pivko bychom zde očekávali taktéž lepší. O značce Gambrinus (http://www.gambrinus.cz) je zbytečné cokoli dodávat. Snad jenom, že se kdysi pívat dokonce dal. Možná se odhodláme k průzkumu plzeňských minipivovarů, z nichž produkce jedné „garáže“ má snad připomínat opravdovou Plzeň. Tragické je, že z plzeňského pivovaru dnes za ochutnání stojí pouze tmavý Master 18 %.  Polotmavý Master 13 % je však jakýmsi podivným mixem 18 % se světlým.

Bývaly doby, kdy nám v Atlasu pražských hospod moc bílých míst nezůstávalo. Za starých časů, když se třeba na Žižkově točil skvostný Kozel, byl Prazdroj fajnovostí. Ostatně  na venkově ještě přežívá, že „drahou“ Plzeň pijí pantátové jenom v neděli a ve svátek. Místy  doznívá i tradiční rozdělení desítkových a dvanáctkových lokalit. Dávný spolužák (pozdější doktor medicíny i farmacie) udivoval tím, že důsledně odmítal jiné pivo než Prazdroj. Věděl, co je léčivé a dobré. A opravdu bylo. Nebylo problémem charakteristickou ostřejší vůni i chuť a dlouhé doznívání bezpečně rozeznat od sladkého Budvaru či dříve vyhlášených Krušovic. Dnešní profil Plzně je jiný, plnost je menší, ubylo hořkosti, doznívání je doprovázeno pachutí.   Také Budvar pozbyl sladkosti a Krušovice plzeňskou chuť (resp. pivo vůbec) imitují.

Plzeň bývávala v Kyjevě na dejvickém kulaťáku, kam jsme se chodívali marnotratně rozšoupnout na biftek za nevídaných 30 Kčs. Legendární byl dejvicko-bubenečský restaurant Na rozhraní. Kdo zde poznal čínu nebo přeslavný horský kohát, tak shovívavě posuzuje třeba pokusy nové restaurace U olše, s první tankovou Plzní na Žižkově. Prý dobré, ale laťka je fakt někde jinde. Smutek nás zaplavuje při vzpomínkách na staročeskou pivnici Plzeňský Dvůr na Praze 7, se zahrádkou. Nepřežila. A co ještě vyhlášenější blízký podnik U Sojků, neustále zaplněný Pražáky i mimopražskými hosty? Sojkovský gulášek nebo telecí kolínko ala bažant jsou nenávratně pryč. Ze Sojků se stala nějaká čistírna či banka. Těch skutečně potřebujeme stovky. Další pivnice? U Jelínků zakázali postávání na ulici a ve stísněném prostředí jsme mívali smůlu na dnes tak angažovaného umělce. Celý lokál neustále obtěžoval neodbytným skřehotáním o svém pronásledování a „odboji“ za Komančů. Snad hned po otevíračce na jedno a taliána ... U Pinkasů je sice stylové prostředí s tradicí i Bárou Špotákovou, starobylá kuchyně, ale nás to nějak neláká. Snobský podnik U zlatého tygra už vůbec ne, i když pivko mívali dobré. Snad ještě oprášit studentské vzpomínky na sedánky U dvou koček (resp. useklých praciček, pamětníci vědí svoje). Anebo zkusit již před lety znovuotevřený, dnes již luxusní, podnik U Vejvodů. Centrum Prahy však pro Pražáky dávno není. A ani není o co stát.

Dost jsme prožili při putování pondělního pivního bratrstva, poslední léta včetně plnoprávného čtyřnohého člena Bertíka. Základy byly již dávno utuženy v roztocké zájezdní Maxmiliánce, která dopadla nejhůře, jak mohla. Konkrétní vlastník z ní udělal neopravitelnou ruinu. Z Roztok nás ještě v minulém tisíciletí zahnalo horšící se pivo do dejvické restaurace V podloubí. Za čas se situace opakovala a Plzeň začala být nepoživatelná. Chuť jsme si na stojáka spravovali U hrocha. Opomenout nelze „peškovské“ období. Dobře bývalo U Pešků u Tyláku, zpočátku to šlo i v ÚKDŽ na nám. Míru. Tradicí byla vánoční setkání na svíčkové U dragouna na Pohořelci, odkud nás opětovně vyhnalo pivo, obdobně jako od snad stále dobré kuchyně U Bezuchů v Kunraticích. O podniku U labutě poblíž krčské nemocnice nemluvě.

Vítaným osvěžením bylo otevření Bredovského Dvora, kam jsme se načas přemístili a velebili tankovou Plzeň. Také Bertík oceňoval kachýnky, kolena, stylové prostředí i servírky. Kuchyň je sice zajímavá pořád, ale Plzeň se nám proměnila. Na druhou již obvykle moc chuti nebývá a dorazit třetí půllitr zplihlé nekroužkující chemikálie je řehole, kterou si obvykle raději odpustíme. Ještě jsme společně i sólo trpělivě zkoušeli řetězec PUOR (především U anděla), Pinkasovi, malostranské pivnice či moderní pobočky Bredovského Dvora v Krči a Kobylisích. Poslední ranou z milosti bylo nečekané, a o to trpčí, zklamání U hrocha. Maličký malostranský podnik je stále vyhlášený a dlouho byl velkou jistotou, kotvou a standardem. Nicméně také sem dorazila inovovaná Plzeň. Nakonec jsme rezignovali a přešli ke Svijanům.

 

Bertíkova Pivní Hlídka VII.: Zvíkovská Labuť, Rarášek a dražíčský Lipan

Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a přilehlého okolí. Dnes nabízíme druhou část pivní sondáže z páníkova tradičního prázdninového bicyklopobytu v Jižních Čechách. Na kole ale pejskové nejezdí.

        Nedílnou součástí prázdnin v Jižních Čechách jsou návštěvy jednoho z nejkrásnějších i nejromantičtějších hradů - Zvíkova. Ať přijdete pěšky, přijedete kolem, motorkou, autem, busem či připlujete lodí (třeba z Orlíku) budete uchváceni atraktivním prostředím i zelenou vodou Vltavy a Otavy. Mimo víkendy jsou i počty turistů celkem snesitelné. Před sestupem (!) k hradu u přehrady, na samotném konci Zvíkovského Podhradí nepřehlédnete hotel s minipivovarem a příjemnou zahrádkou. Piva i jídla si zde vybere každý a pejskové jsou vítáni.

Pivovarský dvůr Zvíkov (http://www.pivovar-zvikov.cz) obnovuje staletou tradici vaření piva na majestátním Zvíkově. Objekt je replikou tradičního jihočeského hospodářského dvora, včetně vlastní uzenárny a pekárny. Téměř celý jídelníček je sestaven z výrobků vlastní produkce. Namátkou nalákejme na oblíbenou zvěřinu, panenky či domácí bůček na prkénku (s pecínkem chleba), který je z říše snů. Objednat se dá grilování, pečení, středověké, lovecké a svatební hostiny, ale také výlety koňmo, lodí či balónem. Chuťové zážitky umocňují pivka.

Malé rozměry pivovárku, s ročním výstavem kolem 300 hl., otevřeného LP 1993 dovolují věnovat se speciálům. Nabízena je škála spodně i svrchně kvašených nefiltrovaných piv originální značky Zlatá Labuť. Labuť byla ve znaků pánů Švamberků, za jejichž vlády v 16. století pivovarnictví na Zvíkově nejvíce vzkvétalo. Vychutnávat můžete živá pivka bez chemických látek, kdy pivaři ocení typickou kalnost. Jde o kvasnicové pivo 11 %, kvasnicový ležák 12 % či 14 % tmavé. Tyto jsou blízké chuťovému standardu českých piv. Výroční a sváteční piva reprezentuje Vánoční a Velikonoční 13 % ležák. Kvasnicová 11 % a výroční 13 % jsou spodně kvašená světlá, plzeňského typu, s dlouhou dobou ležení a výraznějším řízem i chmelovou chutí a aroma. Počátkem srpna byla na čepu příjemná tmavá 13 % a především 11 % světlá, obě spodně kvašené, plzeňského typu. 11 % je šťavnatá, velmi osvěžující, s lahodně výrazným chmelovým ocasem - tak nějak si představujeme skutečně kvalitní „Plzeň“.
      Unikátní 12 % kvasnicové pivo Lahoda Zlatá Labuť speciál je svrchně kvašené, vařené ze tří druhů sladu a granátovou barvou se řadí mezi tmavší až polotmavá. Ovocnou vůní a typickou chutí se nejvíce podobá pivům vařeným za doby Švamberků. Tmavé 14 % kvasnicové (značka Zlatá Labuť Tmavá) je nazýváno „černým bratrem dvanáctky“ a je kvašeno obdobně unikátním způsobem. Je plné chuti, výrazné vůně po praženém sladu s lehce ovocnou příchutí a opravdu překvapuje pitelností, neobvyklou mezi tmavými a silnými pivy.

K 13. výročí založení se objevila nová značka Rarášek, s výraznými zázvorovými tóny, kdy ochutnat lze třeba svrchně kvašeného 11 % Raráška. Nejenom chuťově jde o pivo jiného typu, než je plzeňské a pro současného konzumenta se jedná o poněkud exotickou změnu. V roce 2006 byla vyrobena první várka „portského mezi pivy“ - velmi silné Královské Zlaté Labutě. Jde o svrchně kvašené výjimečné 26 % speciální pivo mahagonového odstínu, které ale není sladké a podává se vychlazené jako aperitiv. Piva možno zakoupit v dárkových lahvích. Mimo Zvíkovské Podhradí lze občas na Zlatou Labuť i Raráška narazit v karlínském Pivovarském klubu, ale bývají brzy vypity. Zkusit můžete také „panáka“ Královské Z.L.

Nejen příručky praví, že pivo je lokální komoditou a záležitostí hlavně lokálních trhů, globální značky fajnšmekry příliš neosloví. I u nás existuje řada producentů, zejména menších a malých, pokračujících ve slavné tradici, kterým nejde pouze o rychlý zisk. Nicméně daleko více podpory od státu i samospráv by si zasloužily. Vzorem může být Bavorsko. Nemluvě o národní „hrdosti“ a „pivařství“ unifikovaného konzumenta, zmanipulovaného PR agenturami a znalého pouze G s fernetem. Ale úplně ztracené to snad ještě není a pár nadšenců se najde.

Pět kilometrů západně od Bechyně leží obec Dražíč, která by za návštěvu asi nestála, nebýt Jiřího Papuly. Jeho impozantní postavu ve stylové restauraci či zahrádce minipivovaru Pivovarský dvůr Lipan nepřehlédnete. I vyprávění jeho paní, jak ho poslala na nákup a on koupil pivovar, patří k místnímu folklóru. Kdysi zde fungoval pivovar pro Bechyni a lihovar. Od roku 1995 vznikl penzion s restaurací, pivovarem (www.pivovarlipan.cz), který udává roční výstav kolem 250 hl. a pěstitelskou pálenicí. Vaří se světlý a tmavý 12 % ležák značky Lipan. Majiteli dražíčského panství byl rytířský rod Lipovských z Lipovice. Piva jsou tradiční a velmi silná i hutná. Sílu dávají, ale do pedálů se po nich šlape přetěžce a ani veselost nebývá taková jako po zvíkovském. Restauraci by slušel větší repertoár jídel, včetně hovězího.

Papulovský Lipan je na čepu i jinde. V Táboře u Lužnice ve sportovním výčepu (před startem cyklostezky na Sezimovo Ústí) nabízejí světlý a tmavý Lipan. Kyselostí však občas připomíná Staropramen, který je zde hlavním artiklem. Ležák Lipan kvasnicový (podle zdejšího lístku 13 %) lze ochutnat ve staré rožmberské vesničce Čenkov, 1,5 km od Malšic, kousíček od silnice Bechyně - Tábor. V loni otevřeném penzionu Na pastoušce (v bývalém obecním azylovém domě pro nejchudší) čepují také G a Plzeň, ale především dobře vaří. Tzv. Kluzákov (podle p. majitele, místního podnikatele) si již získal početnou klientelu na polední hotovky i rozmanité minutky. Večer funguje domácí pec na pizzy. „Domácí“ pizzerie se na Táborsku ostatně vůbec rozmohly. Nevěřícně zíráte např. na pizzerii v malých vodáckých Dobronicích, na návsi nad Lužnicí. Předražené pizzy vkusně doplňuje Pardál. Méně zábavné a velmi smutné je, že nic jiného v nabídce nefiguruje a v okolí to o mnoho lepší není.

Poblíž Dražíče se na písecké výpadovce nacházejí Bernartice, kde se dříve dalo popít a pojíst na náměstí. Dnes však pivaři ocení pouze večerní mládežnickou hospůdku na hřišti a zde překvapivé Svijany, včetně Kvasničáku. Pár kilometrů směrem na Písek v obci Křenovice však nepřehlédněte denní hostinec-motorest Los Tlapos. Nenechte se zmýlit tiráckým country prostředím nižší cenové kategorie. Excelentní stálá držková, gulášky, včetně segedínu, omáčky, krkovice se salátem i prorostlé ovárky - vše skutečně tak, jak má být. Špičkový špek a bůček je pořád k ochutnání na pultě a lze ho koupit sebou. Na čepu dobře ošetřovaná vzácná Svijanská Desítka a Svijanský Máz. Důvěryhodnosti přidává pan majitel, který sám s láskou vaří a také rád jí a pije. Stesky na kvalitu piva a jídla v současných Jižních Čechách glosuje slovy: „Tady se vaří klasicky, protože já jsem klasik“. A dodává „s pizzama a G jděte do ...“.    

 

Bertíkova Pivní Hlídka VI.: Za kroužkovaným Budvarem

Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a přilehlého okolí. Dnes nabízíme první část pivní sondáže z páníkova tradičního prázdninového bicyklopobytu v Jižních Čechách. Na kole ale pejskové nejezdí.

Symbolem tradičního poctivého českého (a především jihočeského) piva se pro mnohé stal Budějovický Budvar. A to i přes bombastické reklamy či sponzorské akce plzeňského Prazdroje, kdy upoutávky na Urquell a hlavně na agresivní G se nesou v obdobném duchu jako snad již žalovatelné reklamy na Krušovice. Prý královské „pivo“, žatecký červeňák či křivoklátská voda. Jeden by jim snad i věřil. Nejenom pivaři však v poslední době s obavami vzhlížejí k privatizaci Budvaru a kladou si otázky proč vůbec, a komu to vlastně prospěje...

Představovat Budějovický Budvar nutné není, pouze krátké připomenutí. Založen 1895, výstav 1 151 tis. hl. (2006), ležák je zde výjimečně vyležený a chmel bývá používán hlávkový. Zapomíná se, že v Českých Budějovicích se nachází další průmyslový pivovar -  Budějovický měšťanský pivovar (založený již 1795), s iniciály B.B. (Budweiser Bier). Snaží se vymanit ze stínu Budvaru, se kterým vede spory o ochrannou známku Budweiser, a na jeho věhlasu možná i trochu parazituje. Piva B.B. značky Samson jsou však spíše průměrná.

Samotný Budvar je posledním z našich velkých pivovarů, za kterým nestojí obří nadnárodní firmy, které přitom velký zájem mají. Pře o ochrannou známku Budweiser se s americkým Anheuser-Busch táhnou desítky let. Vedle Budvaru a Samsonu lze tedy název Budweiser nalézt taktéž na americké produkci. V nabídce Budvaru jsou tradiční desítka (světlé výčepní, s obsahem alkoholu 4,0 % obj.) a dvanáctka (Budweiser Budvar světlý ležák). Dále ležák tmavý (4,7 % obj.), silný Bud Super Strong (16 % světlý speciální ležák sladové chuti) a lahvové nealkoholické pivo. V roce 2007 se objevila nová značka - odlišný a hořčí světlý výčepní Pardál (3,8 % obj.). Reklamy zdůrazňují vyladění vůně, barvy i chuti samotnými konzumenty. Avšak do mainstreamové podoby, s cílem vytlačit G a v souvislosti s přípravou prodeje podniku. Ostatně tomu odpovídají i agresivní barvy a podoba nejen etiket.

Nás však zajímá Budweiser Budvar kroužkovaný ležák, plněný pouze do sudů. 11,9 % světlý ležák má obsah alkoholu 5,0 % obj., tj. stejně jako tradiční ležák. Do hotového piva se před stáčením přidávají pivovarské kvasinky („kroužky“) a pivo ještě dokváší v sudech. Má plnější chuť, vyšší říz a chutná po kvasnicích. Utkat se s ním lze v několika budějovických restauracích, z nichž nejslavnější jsou zrekonstruované (rozlehlé a možná trochu neútulné) Masné krámy. Jejich návštěva je ale v Budějovicích povinností a lze sebou vzít i čtyřnožce.

Pražáci mohou kroužek ocenit v dejvické Originální pivnici Budvarka ve Wuchterlově ul. (kousek od kulaťáku, po tramvaji směrem na Prašný most, vedle slavně vybrané pošty). V páníkových časech na ČVUT pivnice příliš dobrý zvuk neměla, ale nyní je jiná a luxusnější. Sortiment na čepu kompletní, samozřejmě bez Pardála. Nepochopitelná je ale možnost pobytu s pejsky jen na malé zahrádce. Vr. Jinde v Praze a okolí se pivaři musí spokojit s výčepním či klasickým ležákem. Bohužel ale již ne tak typicky sladkým jako kdysi, kdy Budvar byl pro Pražáky pověstným bolehlavem. Pro pořádek: U Medvídků za moc nestojí pivo, obsluha, ani ceny. Raději zkuste pivovárek se super-speciály tamtéž. Ležák z tanku je pitelný na Šumavě, na rohu Štěpánské a Ječné, s jihočeskou kuchyní. Vhodné pro fandy pohostinství 70. let. Retro-styl je tady nehraný, se všemi přednostmi (kromě cen) i zápory. Desítka i dvanáctka jsou k mání v řadě různých podniků, ale obvykle oslnivé nebývají. Namátkou lze doporučit překvapivě příjemnou Šárku v areálu kempu Džbán, kam se ale chodí na výlet a za kuchyní.

Páník jihočeská soustředění začíná vyloděním v Táboře. Na typickém náměstí stojí starobylý podnik U lva, před časem přeměněný na pizzerii. Budvarský sortiment (s kroužkem) byl naštěstí zachován a v přebohatém jídelníčku nalezneme i řadu českých specialit, v čele s pivovarským guláškem. Pizzy a těstoviny sice vyhlížejí lákavě, ale do prostředí husitského města se vůbec nehodí. Směšně a nepatřičně působí i protější občerstvení „taverna“. Může za to globalizace, prodej (či pronájem) zahraničnímu podnikateli či jen obyčejná lidská blbost?

Kroužek si lze vychutnat také v nedaleké lázeňské Bechyni. I líný cyklista ocení jízdu legendární bechyňkou. V Bechyni na náměstí (č. p. 141), vedle Hasičského muzea, se nachází  Penzión u Pichlů. Kroužek před časem nahradil Lipana z nedalekého Dražíče, mají i Budvar tmavý a nakyslý Platan. Návštěvník ocení klídek a pohodu věčně ospalého městečka, kuchyni a s výhledem na krásné lípy může na zahrádce přemítat, zda štamgasti někoho nepřipomínají. Na kroužek sem totiž pravidelně chodí nejenom příbuzní, ale i samotný známý politik, bydlící pár kroků odtud. Pivko si hlídá skvělé, ale jeho slova ohledně Budvaru, že „stát tady není od toho, aby vařil pivo“ nadzvedlo mnohé. Spatřit můžete také pána bechyňského zámku J. Š.

Před pár lety nebylo nemožné na Táborsku či Bechyňsku nalézt venkovské hospody s tradiční kuchyní a hlavně s osvěžující a lahodnou budvarskou desítkou. Její pitelnost, „průtočnost“ i nasládlou chuť ala lipový květ velebili nejen cyklonadšenci. Na prvním místě lze jmenovat podnik Na rejdě v Malšicích, přibližně na polovině cesty Tábor - Bechyně. Pohodový byl výčep v obci Stádlec (s přemístěným řetězovým mostem), kde nyní straší G. Lesní zahrádku u Kozího Hrádku zaplevelil Pardál. Přepychový Budvárek šlo vychutnávat v Mažicích. Posezení Na kovárně, na krásně opravené jihočeské návsi, bylo fascinujícím zakončením poznávání nedalekých borkovických blat. Už loni zde však varovalo zlověstné logo s Pardálem. Na čepu sice desítka ještě formálně figurovala, ale byl to on. Již nikdy.

Budvarskou desítku loni nahradil a mnohde doplňoval právě „jeden z nás“. Její chuť se změnila, je velmi kolísavá a bližší Pardálu. Zda je to zásluhou pivovaru nebo výčepních necháváme otevřené. Ani na páníkově mateřské základně na malšické Rejdě to již není ono. V restauraci se salónkem, sálem, tělocvičnou i fotbalovým stadiónem je na čepu Budvar 10, Pardál 10, Platan 11 a Plzeň 12. Nicméně klubová tradiční atmosféra zde přetrvává. Když po roce zase vstupujeme a usedáme na stále stejná místa, zdravíme stejnou obsluhu i stejné tváře na svých židlích jako loni, předloni, předpředloni. Kola parkují na svých místech, stále stejné schůze a stejné řeči o sportu místním i velkém, babách či zábavě s Babouky. Konzervativní páník je nadšen a doufá, že pan šéf František (též pilot) i Míla (v bílé pilotce) ještě pár let vydrží. Bez zdejšího pivka, televize a nočních sjezdů do chatky na břehu Lužnice by to nešlo.

V kraji se objevil také třeboňský Pivovar Bohemia Regent. Např. vodácká hospůdka U Pekárnů v Dráchově proslula rybími (v zimě zvěřinovými) specialitami a jinými fajnovostmi. Letos, již ale U bocmana, se o udržení tradice pokoušeli noví slovenští snad již majitelé. Bohemia Regent (10) byl celkem pitný s natrpklou chutí, vodově-trpký světlý ležák Premium (12) i chuťově nevýrazná řezaná 13 % (speciální polotmavý ležák Petr Vok) však byly určitým zklamáním. Zkrátka typický Regent. Neurazí, ani nenadchne. Pivo do kempu, nebo na export. Směrem na Jistebnici a Sedlec-Prčici již začíná oblast Lobkowiczkého pivovaru z Vysokého Chlumce. Na lihového Prince, Vévodu, Barona, Knížete či Démona však pozor.

 

Bertíkova Pivní Hlídka V.: Harrachov a po stopách zapadlých vlastenců

        Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a přilehlého okolí. Dnes se vydáme poněkud dále a nabízíme prázdninovou pivní sondáž z Harrachova a z kraje hrdinů čítankových románů K. V. Raise.

Brzy po příjezdu do krkonošského Harrachova, v Libereckém kraji, zaujme u silnice komín. Okolo se rozprostírá sklárna (s muzeem a prodejnou), minipivovar, restaurant a od roku 2007 také hotel s originálními pivními lázněmi. Vše pod značkou Novosad & syn (http://www.pivovarharrachov.cz, http://www.sklarnaharrachov.cz). Pan majitel sklárny si inspiraci přivezl z jihoafrického Kapského města, kde si prý každá hospoda vaří vlastní pivo. Pivovar - restaurant (s datem otevření 2002) se stal součástí nejstarší soukromé sklárny v Čechách, založené již před rokem 1712 na jilemnickém panství hrabat Harrachů.

Stylová pivovarská restaurace volně navazuje na sklářskou huť a umožňuje konzumaci propojit s exkurzí do výrobny luxusního nápojového a užitkového skla a křišťálových lustrů. Do huti je z restaurace dobře vidět prosklenou stěnou. A to nejen v duchu klasického hesla „Mám práci velmi rád, celé hodiny se na ní dokáži dívat“. I pouhý pohled na tradiční způsob kompletního zpracování skla ručními technologiemi je požitkem. Interiér, kde lze samozřejmě pozorovat taktéž výrobu piva, je doplněn informacemi o získaných oceněních (včetně Zlaté pečeti 2008 pro minipivovarská světlá piva) či o nabídce pivních večerů s živou muzikou.

Restaurace (kde jsou pejskové tolerováni) inzeruje tradiční českou a mezinárodní kuchyni se širokým sortimentem pivních specialit, včetně domácího pivního sýra, kolena či žeber. Nabídka v praxi až tak široká není, ale každý si vybere - jako v řadě hospod ale chybí hovězí. Přežít se tady dá i to, že do 15 hodin je možnost volby pouze ze tří standardních teplých hotovek a několika menu. Do večera se v restauraci totiž rychle střídají hosté, kteří zde zakončují prohlídku sklárny. Zklamáni ale nebudete excelentním gulášem, svíčkovou ani vepřovou, ani několika dalšími pochutinami, třeba již utřeným pivním sýrem s topinkami.

Harrachovské kvasnicové pivo se řadí k produktům využívajícím tradiční přírodní suroviny i vlastní vody z více než sto let staré horské studny s údajně blahodárnými účinky. Omlazující efekty má přinášet rekondiční lázeňská terapie v přírodní vodě s přísadou 5 l světlého a 5 l tmavého piva a drceného chmele. Osvěžující bohatá nefiltrovaná pivka jsou podávána ve stylových sklenicích vlastní výroby. Roční výstav okolo 600 hl. nabízí vzrušující světlý kvasnicový ležák 12 % František (podle pana majitele), občas unikátní světlé lehké Huťské výčepní 8 % a tradičně tmavý ležák Čerťák 12 %. Někdy lze ochutnat i mladinu s rumem. Jinde než zde na Novosadova pivka, která za poznání rozhodně stojí, prý nenarazíte.

Harrachov dříve býval neskonale malebnější a útulnější, takže se rychle přesuňme o kousek vedle. Další pivní speciality již nečekejte, pouze pár subjektivních postřehů o pivních možnostech kolem Rokytnice nad Jizerou. Cestu s páníkem volíváme po trase Žižkov - Černý Most a busem do Rokytnice. Mezipřistání bývá na autobusovém nádraží v Jičíně, kde v odpuzujícím bufetu odpuzující personál „čepuje“ ještě odpudivější (jinak obvykle pitelný) Rebel. Rokytnice samotná nejenom pivařům mnoho nenabízí, takže raději vylézáme hned na kraji, před hospodou U Kroupů. Tady kraluje pan Kuk s manželkou a na čepu má tradičně pouze světlé výčepní budějovické. Budvarská desítka je vždy trochu pardálovsky nakyslá a po lipovém květu z jihočeských hospod (třeba malšické Rejdy) ani stopy. Testem trpělivosti je dlouhatánské starosvětské točení, kdy jsme odměněni nevídanou čepicí. Vše bývá ale rychle odpuštěno při konzumaci kterékoli z domácích hotovek. Jakékoli jídlo ale pouze do 15 hodin.

A již můžeme podle Jizery vyrazit dolů směrem na nedaleký Jabloneček (Jablonec nad Jizerou). Zde narážíme v hotelu, resp. sport baru na dobře ošetřované Svijany. Dále lze pěšmo či kolmo stoupat (ale místy skoro „kolmo“) pod Vysoké nad Jizerou do starého šenku Mexiko. Inzeruje nevyzpytatelný Lobkowicz z Vysokého Chlumce, ale otevírá jen o víkendu. Pokračovat lze až na několik kilometrů vzdálené Příchovice a dále na Kořenov. V sedle u motorestu jsou U zvonku fajnové Svijany a o kousek níže se nachází pověstně brutální masný bufet Mlsná huba. Nebo lze odbočit na Paseky nad Jizerou, kde s páníkem míváme základnu.        

Přebýváme ve velkém, ale po většinu roku prázdném, hotelu Albert. Proslul nejen tím, že se jmenuje jako já, ale i proto, že ve zdejší sauně prý fikané princezničky laškovaly se známým panem Kulínským. Ostatně sbor sem jezdí pořád, nám jsou však bohužel souzeny poněkud více pamatující sestavy. Hotel vlastní majitel restaurace z pražské Lucemburské ul., otevírá pouze při kolektivních pobytech a páníka potěšil Svijanským Mázem. Jeho obliba je, nejenom mezi rázovitým lidem, vzrůstající i tady. Celá oblast ožívá v zimě záplavou lyžařů (a sněhu), ale mimo sezónu jde o kraj poloprázdný, s rozsáhlými obzory i vzdálenostmi.

Paseky jsou roztroušené na značné ploše v prudkých stráních od Jizery až po několik osad či „vrcholovou“ havířskou hospodu Brdeček (neboli Na Perlíčku). Je příjemná, včetně Svijan 11 % (vedle G a Plzně), ale mimo sezónu je nejistá otevíračka. Odtud lze vyšplhat na rozhlednu Hvězda (nad Kořenovem), s Turnovskou chatou, kde nabízeli Starobrno. Problémy s otevíráním jsou i tady umocňovány rotacemi majitelů - takže potřebujete vždycky kousek štěstí. Naproti památníku zapadlých vlastenců se nachází stará hospoda Na Buďárce, bohužel dnes krušovická. Památník vznikl v roce 1958 na paměť Raisových Zapadlých vlastenců. Předlohu spisovatel nalezl v osobě podučitele, písmáka a houslaře Věnceslava Metelky, který v Pasekách přebýval v letech 1830-67. Malinkatá snesitelná expozice je rozšířena o historii krkonošské houslařské školy, kterou Metelka založil. Protější penzión U houslařů i nedaleká Hermína mají obvykle zavřeno, či nabízí G. Strmým sešupem od hřbitova se skutálíte zpět k Jizeře, kde ale oželíte Hotel Paseky U zapadlých vlastenců. Ještě loni platil stále vyvěšený štít Svijan, letos však čepovali pouze eurobíry G a Plzeň. Pěšmo i líní pejskové dojdou Na mýto (zase Krušovice), ale blízký harrachovský Novosad spraví chuť i náladu. Nikde v této oblasti však nenarazíte na trutnovského Krakonoše. Na něj se již těšíme na Žižkov, k Radnici. Haf.

 

Bertíkova Pivní Hlídka IV.: Hrom do Poličky nebo raději do Kácova?

        Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Žižkova a přilehlého okolí. Dnes se vydáme na dohled od  Královského Žižkova a nabídneme tip na méně známá pivka poličská a kácovská.

Vedle nadnárodních gigantů a velkých průmyslových pivovarů existuje řada pivovarů regionálních. K typickým patří Polička, která většinu produkce prodává v okolním regionu. Značka Poličské pivo náležející Měšťanskému pivovaru v Poličce (http://www.pivovar-policka.cz) z Pardubického kraje nepatří k nejfrekventovanějším. Málokdo ale přitom ví, že nedaleko nám. Jiřího z Poděbrad se nachází jediná pražská restaurace s plným sortimentem. Poličský pivovar byl založen roku 1517 a o 489 let později udává výstav kolem 83 tis. hl. Ještě v 80. letech byl určen k likvidaci a jako zastaralý byl v roce 1994 navrácen potomkům  vlastníků. Přes krušné začátky se zvyšuje výstav, pivovar se postupně stává ziskovým a zlepšuje se i dřívější nepříliš valná pověst poličského piva, které získává řadu ocenění.

Útulný podnik Hrom do Police se nalézá na Vinohradech, kousek za Vodárnou, v ulici Chodská, na rohu s Moravskou. Co můžete okusit? K výčepním patří 10 % Hradební světlé (s obsahem alkoholu 4 % obj.) a překvapivé 10 % Hradební tmavé (3,9 % obj.). Ležákem je světlý 11 % Otakar (4,2 % obj.) a světlý 12 % Záviš (5,0 % obj.). Sudová jsou dodávána filtrovaná i nefiltrovaná. Možno si tak objednat i „kvasnicového“ Otakara (páník doporučuje) či Záviše. Trochu zvláštní nádech poličského piva je občasným vítaným oživením.

Atmosféra stylově zařízeného sklepa, s pivovarským salónkem (spíše již sálem) je obvykle poklidná a čas se tady příjemně vleče. Nikdo příliš nespěchá. Neurazí polední hotovky a z listu si vždy lze vybrat taktéž řadu specialit. Někdy je ale překvapením, že tentýž pokrm vyhlíží a chutná jinak. Tolerovat se dají občas popletená pivka v sudech, za která však přívětivý i piva znalý personál nemůže. Vychovaní pejsci jsou přátelsky přijati a nejenom já oceňuji chladivé poležení ve skříních na kabáty bez dveří - úplně jako v boudičce. Pro úplnost dodejme, že světlé 11 % a tmavé 10 % se točí v café-trafika Kaaba v Lucemburské. Úspěšná je prý poličská restaurace v Neratovicích. Nějaké jejich pivko je snad k mání i na Václaváku, ale tam normální pejsek ani člověk nemají moc důvodů zavítat. Zvláště když ruší klobásky.

Pivovar Hubertus Kácov (http://pivovarkacov.cz) patří mezi minipivovary. Byl znovuotevřen  roku 2001 a roční výstav udává okolo 7 tis. hl. Městečko Kácov leží na Sázavě, která teče přímo pod okny pivovárku, jehož sklepy jsou opakovaně zaplavovány. Náleží k nejstarším u nás (založený 1457), ale vařilo se tady naposled koncem 50. let. Pokus o obnovení proběhl roku 1992, úspěšný byl až majitel o deset let později. Pivovar doplňuje překvapivě malá hospůdka, loni jenom ze studenou kuchyní. Na kácovská pivka můžete, s trochou pátrání, narazit i v jejím okolí. V nabídce bývá světlé výčepní Hubertus (jemně hořké, středně plné, řízné s 4 % alkoholu), světlý 12 % ležák Hubertus Premium (hořčí a plnější, s obsahem alkoholu 5,0 % obj.) či již vyhlášený příležitostný 13 % tmavý speciál Hubertus (s karamelovým aroma a alkoholem 5,8 % obj.). Piva jsou filtrovaná i nefiltrovaná. Snad není velkým tajemstvím, že se v Kácově vaří taktéž známý Štěpán pro karlínský Pivovarský klub.

V Praze se dobře ukrývá kácovská hospoda U Klokočníka, v ulici Na veselí. Kousíček vedle stojí Divadlo na Jezerce (s příjemným lesoparčíkem a stanicí busu) a ze zahrádky  pankrácké hospody se můžete kochat zadním traktem soudu s věznicí. Lze se proplétat nepříjemnými podchody pod magistrálami od metra Pražského povstání či využít blízké předposlední zastávky tram 18. Nebo volit dobrodružnější dolní trasu. Tram 11 překonává pověstné teritorium okolo nám. bří Synků a nuselských Horek. Pokud místním indočechům nebude připadat přehnaně bílí či příliš majetní, snad ve zdraví vystoupíte druhou stanici za náměstím. Ihned zabočte nahoru a vyběhnete po schodech. Rázem se ocitáte na civilizovaném území. Podle upravených vilek v poklidné čtvrti zamiřte doprava nahoru a nelze minout. S páníkem jsme rádi šlapávali se Žižkova pěšky, přes Grébovku. Cestou je stále možno okusit  pivka litovelská v noblesnějších restech Saint Louis (nad Grébovkou) či Armstrong v Italské.

U Klokočníka přitom jde o nebe a peklo v jednom. Překvapí prostředí i ceny. Občas máte pocit, že jste se ocitli mimo Prahu, a v jiné době. Ani tady se ale neubráníte nostalgii, že staré dobré časy již nenávratně skončily. „Venkovská“ hospoda však každodenně žije. Z poctivých hotovek byly vyhlášené třeba plněné knedlíky. A pivka? Výsledný dojem zde sice kolísá, ale doporučit možno každé z tradičního počtu čtyř na čepu. Světlá 10 %, 12 %, i v „kvasnicovém“ provedení, někdy pro změnu tmavé. Pokud ovšem zvládnete objednávku.

Nesmíte mít totiž smůlu na obsluhu. Pánská sestava je příjemná, rychlá, jeden z číšníků působí až kavárensky prvorepublikově a nepříjemní hosté sem nepáchnou. I pivko je daleko vydařenější. Snesitelnost paní byla již loni na hraně. Klasikou zůstává vyštěknutí „To pění“ a dlouhé nepřítomné mlčení. Trváte-li na objednávce uraženě odkráčí a ztrestá tím, že natočení provokativně protahuje či ještě nesnesitelněji pustí rozhlas. O slovníku jejím a obdobných kamarádek nemluvě. Na přehnanou čistotu si taktéž nepotrpí. Stahují se za ní i politováníhodná „momentálně“ zaostalá individua (mnohem závadnější než většina pejsků), která agresivní nejsou, ale pobyt rozhodně nezpříjemňují. Snad kdyby pivka a kořalky byly o něco dražší. Nedbali jsme varování, že při jejím úřadování je nyní atmosféra ještě protivnější. Přehlédli jsme novinku v podobě přeškrtnutého pejska (vždy byl pobyt samozřejmý), a při vstupu do hospody, se dvěma hosty, jsme byli s nelíčenou radostí agresivně vyhozeni. Na zahrádce se tradičně neobsluhuje, ale donést si tam prý můžeme pouze pití, i když tam nikdo jiný není. Kácovské tedy musíme oželet. Nejsme sami, kdo se při jejím spatření obrací již ve dveřích. Pátráme po dalších výčepních místech, snad někde pod Kavkami. Doufejme, že vedení pivovaru se přijede přesvědčit, jak může báječné pivo i dobré jméno degradovat jediná odkvétající madam. Báječné kácovské by rozhodně zasloužilo důstojnější prezentaci. Vrr, haf.

 

Bertíkova Pivní Hlídka III.: Chýně aneb Žižkováci na pivních cestách

       Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a přilehlého okolí. Dnes se vydáme o kousek dále a nabídneme tip na, nejenom prázdninovou, pivní turistiku do Chýně. Zklamáni nebudete.    

Nejstarším restauračním minipivovarem je proslulý podnik U Fleků, otevřený roku 1499. Řadu let tady sládkuje charismatický Ivan Chramosil a flekovský tmavý 13 % kvasnicový ležák se dávno stal pojmem. Nepřetržitě se vaří již od roku 1843. Jde o pivo s charakterem, které osloví. Ostatní restaurační minipivovary vznikají až od 90. let, jejich počet se mění a v roce 2007 se pohyboval kolem šedesátky. Mají pestřejší sortiment, nabízejí piva nefiltrovaná a obvykle je možno sledovat výrobu přímo od stolu. Pivko se zde uvaří i vypije. Svět piva přibližují pivní stránky (zkuste http://www.svetpiva.cz) či kniha Abeceda piva (Večerková, H., Kiss, J., Praha, Edice ČT 2007). S páníkem neopisujeme, ale hledáme inspiraci. Představovaná zařízení však prověřujeme osobně - testováno na lidech i pejscích.

Pivovarský dvůr Chýně u Prahy (http://pivovarskydvur.cz), se stylovým českým Hojda restaurantem (podle pana majitele) byl otevřen na podzim 1992, vyhledávaná Pivovarská krčma byla otevřena 2004. Restaurační minipivovar se pyšní tím, že byl prvním minipivovarem otevřeným v Česku po roce 1989. Nalézá se čtyři kilometry od metra Zličín, na západním okraji Prahy, ale již ve Středočeském kraji. Stojí na okraji obce Chýně (naproti velkému areálu překladiště), v objektu, který byl dříve součástí hospodářských budov kláštera a sloužil k chovu dobytka. Vše připomíná stále funkční Zvěřinec pár kroků od krčmy.

Pivo se vaří klasickou českou technologií a podává se jako nefiltrované (v obecném, a nikoli zcela přesném, označení kvasnicové), a tedy mírně zakalené. Žádná zbytečná chemie, ani ztráty ingrediencí, které pivaři tolik oceňují. Roční výstav se pohybuje kolem 600 hektolitrů, část je určena pro restauraci a krčmu, zbytek je distribuován do několika restů. Na polotmavé lze narazit v obci Přední Kopanina v novém hotelu Beránek, štěstí můžete zkusit tamtéž i nahoře u hřiště U Drahušky. Na čepu prý bylo taktéž někde pod pražskou Hvězdou, v Liboci (to ale ověřeno nemáme), občas je rychle vypito v karlínském Pivovarském klubu.

V krčmě samotné jsou na čepu standardně nejméně tři pivka. Nechybí světlé výčepní 10 %, které páník osobně považuje mezi česko-moravskými desítkami za No. 1, s náskokem před Kácovem. Živé pivko báječně hasí žízeň, je šťavnaté a především pitné. Není vodové, ale svou silou neznemožňuje nadrženým bicyklistům bezpečně jich zvládnout více. Ostatně u jednoho nezůstává nikdo. Typický je voňavý 12 % polotmavý ležák, který má chuťově blíže ke světlému než k černým slaďourům. Další nabídka je vždy vzrušujícím dobrodružstvím. Okusit můžete nevšední 11 % kukuřičný ležák, jehož kukuřičná chuť je příjemně patrná. V českém okruhu Chýně jako první přišla s pivem kouřovým. Kouřová 12 % překvapí uzenou hořkou chutí s výrazným chuťovým ocasem. Zajímavé víkendové pivko nejen pro grilování. V repertoáru nabízených Dvorních piv figuruje taktéž 11 % světlý ležák, 11 % polotmavá kolařská jedenáctka, 14 % tmavý speciál, 14 % sváteční světlý speciál, 16 % polotmavý speciál; v restauraci můžete narazit i na 17 %, vaří se také další Dvorní speciály.    

Útulná Pivovarská krčma poskytuje v polodvoře „staročeské posezení v zimě u krbu, v létě na zahrádce“ i „první pivní pomoc pro cyklonadšence“. Je stylová. Od dřevěného vybavení, přes originální sklo, domácí pálenky až k překvapivě bohaté nabídce specialit. Opomenout nelze využívané venkovní cykloposezení, včetně Zvěřince a vozíků s hnojem, na kterých zájemce může případně spočinout. K zakousnutí možno doporučit opulentní hotovky, nejrůznější stejky (i králičí) na řadu způsobů, ryby na grilu či úchvatné domácí uzené na prkénku s domácími okurkami. Také ceny příjemně překvapí. Ve velké restauraci s vchodem za rohem jsou ceny výrazně vyšší, ale nabídka čítá desítky opravdu fajnových záležitostí. Ostatně jde o podnik vyhlášený, vyhledávaný také různými delegacemi, k jehož popularitě přispívá i blízkost ruzyňského letiště. Nenechte se odradit přeškrtnutým logem čtyřnožce na dveřích krčmy, vychovaný pejsek (do velikosti koníka) po domluvě vpuštěn bude.

Jak ze Žižkova na Chýni? Ze Zličína busem 347 přímo před pivovárek. Nebo z Prahy-Sobína pěšmo kolem rybníku Břve. Využít lze taktéž víkendovou železnici Masaryčka - Slaný, třeba do stanice Dobroviz. Tam můžete pozorovat přistávající letadla a směřovat přes Jeneč a Hostivice. Páník preferuje kolo (ale to zůstávám doma). Pěkná je stezka z dejvického kulaťáku, do kopce přes Střešovice, na oboru Hvězda a Bílou horu. Dále směrem na Stodůlky, Zličín a pod dálnicí na Sobín, Břve a Chýni. Anebo „horem“, kolem letiště. Po trase Dejvice, Suchdol a Horoměřice. Zde v centru obce nepřehlédnete legendární masný bufet. Třeba po brutálních brabcích spláchnutých snesitelným Platanem se šlape perfektně. Pokračujete přes Přední Kopaninu, Tuchoměřice, Kněževes - Středokluky, Dobroviz, Jeneč. Přežít musíte pekelný kiláček po karlovarské směrem na Hostivice a již klidnější sjezd do Chýně. Okolí sice úchvatné příliš není, ale minipivovárek (otevřený denně od 11 hod.) rozhodně ano. Haf.

 

Bertíkova Pivní Hlídka II.: Svijany

        Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a přilehlého okolí. Dnes něco málo o pivku svijanském.    

V malostranském šenku U hrocha (kam pejskové můžou, ale nevejdou se tam) před pár lety náleželo odsouzení z úst legendární obsluhy „pije ňáký Svijany“ k nejopovržlivějším. Kam se ale dnes hrabou Hroši, Kočky, Jelínci či tragikomicky snobští Tygři s předstíranou atmosférou. Přišla globalizace, sládek odešel a Plzeň starou dobrou hořkou českou plzničkou již není. I Budvárek pozbyl tradičnosti (totiž sladkosti), a co přinese jeho prodej naznačuje sebeparodický Pardál. Ještě, že máme malé a minipivovary. Ani všichni průmysloví nepodlehli unifikaci na chemické eurobíry. Také Svijany odolávají a, věřme, snad i odolají.

Pivovar Svijany nalézáme v Libereckém kraji, nedaleko Turnova. Náleží k nejstarším v Čechách, s udávaným založením před 444 lety. Šlechtické názvy pivka získala po slavných rodech, spojených s minulostí pivovaru. Přebohatá historie ústí v nepříliš dobré jméno u starších pivařů, privatizaci, finanční problémy a hrozbu uzavření. Krize je zázračně zažehnána roku 1998, nastává nebývalý boom a kvalita i pověst se rychle zlepšují. Svijany (www.pivovarsvijany.cz) překonávají hranice regionu i Čech a čepují se i v řadě německých hospod. V roce 2005 překračují rozměry malého pivovaru (200 tis. hl.) a v roce 2006 udávají výstav kolem 228 tis. hl. S pouhými 90 pracovníky se chystají na metu 300 tis. hl. Sbírají ocenění, kupují pivovar v Malém Rohozci atd.; o dalších změnách se dnes s obavami šeptá.

Nabízena je výčepní Svijanská Desítka, na kterou na čepu ale možno narazit zřídka. Jedničkou v produkci je Svijanský Máz (světlý 11 % ležák s 4,8 % alkoholu) a podobný, ale hořčí, Svijanský Rytíř (světlý 12 % ležák). Mocný je světlý Svijanský Kníže (speciální ležák 13 %) i tmavá Kněžna (13 %), ještě mocnější občasný Svijanský Baron (světlý 15 % speciální ležák, s obsahem alkoholu 6,5 % obj.). Proslulostí se pyšní hlavně Kníže - vyvážené, plné pivko, s hořkostí 25 (mg hořkých látek na litr, Prazdroj má standard 38). Ohromí velký nástup i bohaté ovocné aroma s vesměs příjemnou směsicí vůní. Doznívání bývá dlouhé a v topolánkovštině dodejme, že pivko „má koule“. Sortiment doplňuje Kvasničák (nefiltrovaný s obsahem alkoholu 6 % obj.) a nealkoholický Svijanský Vozka (s alkoholem do 0,5 % obj.). Prospekty udávají ještě světlé lahvové lehké pivo Fitness, s obsahem alkoholu 3,2 % obj. 

Svijanská pivka však doporučujeme poznávat raději jinde, než v Pivovarské restauraci. Svijanský Újezd ujde (včetně tradičních, ale poněkud monstrózních slavností piva počátkem prázdnin, letos již XIX.), obdobně jako prodejna piv a suvenýrů. Posezení venku i vevnitř je celkem příjemné a ani k servírovanému pivu (často nikoli v plném sortimentu) větších výhrad netřeba. Nicméně ani po řadě loňských návštěv jsme se nedokázali posilnit kvalitnější krmí. Úděsné české specifikum, že jídelníček platí pouze někdy, zde nabývá obludných rozměrů. Tak např. po 14 hodině (i v sobotu) si šlo vybrat z cca pěti vskutku nijak atraktivních hotovek, z nichž 2 - 3 již byly vyprodány. Tradičně nevrlá obsluha nedovolí do normálního lístku ani nahlédnout a k mání nejsou ani studené pochutiny typu hermelínu. Prý až někdy k večeru ...

Co Svijany a Královský Žižkov (a jeho součást Praha)? Kníže a Kněžna jsou stálým magnetem v kopci, Krásovce 13. Dříve U vyndanejch, dneska trochu anonymně U bejvalejch vyndanejch. Pamětníci vědí o restu s Budvarem a hlavně teskně vzpomínají na atmosféru Vyndanejch, kde se dobře i stejkovalo, kolenovalo či kachnovalo. Dnes je kuchyň studená. Za pokus stojí fajnoví sledi, nabízení coby matesy. Pro pořádek uveďme, že Svijany doplňuje Plzeň i G a nejenom pejskové jsou pod magickou klenbou stálými štamgasty. Po peripetiích, hlavně s rychle rotujícím personálem, se snad v poslední době začíná blýskat na staré časy.

V nedaleké Lipanské čepoval Máz, Kněžnu a taktéž Kvasničák bar M + M, naproti Pákistánské vývařovně s Budvarem. Nedávno se zde objevil nápis U Bohouše, připomínající dříve pověstnou hospodu pod Riegerovými sady, včetně nabídky teplé kuchyně. Uvidíme. Na konci Slavíkovy bývala kavárna Šlechta, kde si monarchisticky laděná šéfová potrpěla na recesi i všelijaké fajnovosti. Pivka ze Svijan (Máz a Kněžnu) nevyjímaje, okusit někdy šlo i valašský Bon z Valmezu-Zašové. Dnes je tady Kaffkarna, ale Svijany na štítu zůstaly. Logo visí nad Belzepubem U Rajské zahrady, občas jsou na čepu U radnice i jinde na Žižkově (herny Bořivojky aj.) nebo v karlínském Pivovarském klubu. Máz nově čepují na Škroupáku v rozlehlé pivnici U sadu. Vedle G, Plzně, Mastera 13 % (polotmavý, chuťově G s trochou osmnáctky), Mastera 18 % (tmavý, dnes asi jediná slušná Plzeň) a náchodského kvasnicového Primátora. Jde o světlé pšeničné nefiltrované pivko s hřebíčkově-ovocnou vůní a typickou pšeničnou chutí, s obsahem alkoholu 5,0 % obj. Pro fajnšmekry jsou k ochutnání i náchodští siláci 16, 21 a 24 % v lahvích. U sadu (http://www.usadu.cz) se snaží - jídelníček čítá 147 položek (i s taliány, kultovní baštou či syrečky) plus několik denních menu a týdenní nabídky.

S páníkem jsme Svijany kdysi objevovali ve kbelském Deltě, což stále lze spojit s leteckým muzeem. Dnes je v Praze neoficiálně uváděno na padesát výčepních míst, v Brně mají 70 hospod, v Plzni 12 aj. Vyhlášenými i oceňovanými certifikáty kvality jsou „centrály“ na Letné a U Rokytky (nám. Dr. Holého 7). Letenský Svijanský Rytíř (Jirečkova ul., kousíček od vnitrácké kachlíkárny) točí Máze, Rytíře, Knížete i Kněžnu, stále oblíbenější Kvasničák a někdy Barona. Pivka v originálním skle si lze objednat malá, velká i tuplovaná a také v žirafě. Oledovaný třílitrový válec, ze kterého si sami čepujete, obvykle na stolech v příjemném suterénu nechybí. Kuchyň, včetně poledních hotovek, ujde a čtyřnožci všech dimenzí jsou vítáni. Doporučit možno výlet ze Žižkova, resp. z Masaryčky vlakem na Kralupy do Bubenče. Dále Stromovkou na Letnou, kde naleznete i jednu z posledních použitelných masných jídelen (naproti Brouk & Babka, ale pejskové musí zůstat venku). Pro úplnost dodejme, že na rohu Jirečkovy točí Klášter. Ale i pro otrlé štamgasty nižších cenových skupin je tento podnik již hodně přes míru. Takže raději třeba decentnější Arko u Masaryčky, které se ale prý ruší. Haf.

 

Bertíkova Pivní Hlídka I.: Černá Hora

          Jsem welsh corgi pembroke Jch. Albert ze Sokolovce, pro laskavé čtenáře lišák Bertík. S páníkem Jezevcem mapujeme pivní revír Královského Žižkova a přilehlého okolí. Dnes něco málo o pivku z Černé Hory.

Černá Hora (www.pivovarch.cz), 20 km severozápadně od Brna, se pyšní nálepkou nejstarší působící pivovar na Moravě. První písemný pramen je datován 1530, nově je uváděn rok 1298 se zmínkou v bájích templářů. Stále náleží k malým (a zde k nejbohatším) pivovarům, s loňským výstavem 165 tis. hl. (z toho plných 82 % do sudů); magická hranice 200 tis. je však již blízko. Orientuje se na tři programy aktivit: pivo + lihoviny, nealko a zapojení regionu do turistického ruchu. Dnes nabízí 11 druhů piv a 11 druhů limonád. Pro Pražáka jsou jejich pivka možná trochu exotická, méně hořká, ale za pokus stojí. Ostatně piva (a lima) získala řadu ocenění a jejich věhlas region řádově přesáhl. Chytlavý je i příběh značky. Pivovar se přidržuje toho, aby moravská piva vařil tradičním způsobem. Snad vydrží.

K výčepním („desítkám“) patří Tas, Moravské sklepní (nefiltrované s miliardou kvasničních buněk v 1 litru) a první české polotmavé - „řezák“ Kern (podle brněnské kapely). Mezi ležáky Páter 11 %, Ležák 12 % a rudohnědý Granát 12 %. Speciálem je 1530 (15,3 %), ochucený medový Kvasar (14 %, převzatý z domácí výroby v Senticích) a pivní aperitiv Black Hill (13,6 %, řezané s medem a bylinami). Sortiment doplňuje Pivní režná, Templářský elixír s alpskými bylinami, bylinný likér z piva Elixír Karla Eusébia a pivní pálenka Monte Negro. Stále oblíbenější je nealko (ale překvapivě pitné) pivko Forman, unikátní 0,0 % obj.

Připomeňme, že díky evropským předpisům zmizely stupně a nahradila je procenta. Dvanáctistupňové pivo je tak dvanáctiprocentní. Což nejsou procenta alkoholu, ale procenta extraktu původní mladiny, určující „sílu“. Všude se uvádí obsah alkoholu, nealkoholickým je pivo s maximálně 0,5 %. Forman má jako jediný u nás čistou nulu. Výčepní (8 - 10,99 bývalých stupňů) mají kolem 3 až 4 %, ležáky (11 - 12,99 dtto) kolem 4 - 5, některé speciály (13 % a více) i přes 10. Stupňovitost je klíčová pro plnost piva. Např. Kvasar je světlý speciální ležák 14 % s 5,7 % alkoholu. Přibližně platí, že stupně : 3 (a kousek) = alkohol.

Pivka z Černé Hory lze poznávat v malém žižkovském Království (Kubelíkova 36, www.kralovstvi.com), s atmosférou vskutku domácí. Moravská pohostinnost se týká hostů dvou i čtyřnohých. Na čepu je nefiltrovaný originál z ležáckého sklepa, světlá a černá 12, dezertní Kvasar a grepo-citro limo Grena. Nevedou se coly, ale poctivá osvěžení z Moravy - Koala, ovocná Vita a zázvorová Adraka (v místním argotu Aranka). V nabídce je také vinná Sylvána, Citrofit, chmelený Tonik, citro-iontová Mladinká na bázi mladiny či citrónová Kombajnérka. Do Království se štamgasti nevracejí pouze na netradiční pivka, ale i na vyhlášenou kuchyni. Na listu objevíme knedlíky s vejcem, voňavé pséky (nakládané syrečky) či skvostný romadúr, různé moravské řízečky, kuřátka na fernetu, rybky v alobalu, prasátka, kravičky i jalapeños. Nechybí ani speciální nabídka, třeba černohorské gulášky či fajnovosti na grilu. Nemluvě o poledních hotovkách, včetně bezkonkurenčních tradičních omáček a polévek. Za košt stojí domácí slivovice, což dobře vědí i stejnojmenní páni ministři a lidé od TV, filmu či divadla. Mediální karikatury tady ale nepotkáte. Oblíbené jsou moravské večery nad cimbálem, martinská vína, soutěže kořalek nebo pravidelné vepřové hody.

Mimo domovský Žižkov na některá z pivek můžete narazit na místech, kde se koulí bowling (Smíchov, Chodov, Černý most), v dejvickém Zlatém rožni, mysliveckém restu v Šestajovicích, občas v karlínském Pivovarském klubu aj. Někdy i U radnice (žižkovské), a to včetně opravdu speciálních speciálů - velikonočního borůvkového a vánočního vanilkového.

Naším tipem na výlet jsou Roztoky. Panťákem z Masaryčky jste tam za čtvrthodinku, lesní procházkou ze Suchdola (busy 107, 147 z Dejvické) za slabou půlhodinku. A v areálu hnojárny (pardon ČZU) lze, při troše štěstí, okusit světlého Suchdolského Jeníka ze školního pokusného minipivovaru. Šlapete-li z roztockého nádraží do Tichého údolí, brzy po sanatoriu Sakura a vinném sklípku nepřehlédnete žlutočerná loga Černé Hory s typickým hřebenem. V zahradní hospůdce Zvířátka je na čepu pět pivek, včetně zlatožlutého Tase. Cestou na každého - seshora naproti památnému stromu - zaštěká smečka pejsků, včetně málo vídaných welsh corgi cardiganů. My pembrokové jsme však hezčí. Roztoky jsou korgíkům zaslíbené, lze na ně narazit i v jejich horní části, třeba při procházce na Levý Hradec. Pro pořádek dodejme, že pár metrů za roztockou zahrádkou Černé Hory páník vždy zamáčkne nostalgickou slzu při smutném pohledu na ruiny hotelu Maxmiliánka. Veselejší je pohled na sousední rybářskou baštu (resp. Kolibu), kde o víkendu ryby na grilu opravdu připravují. A jejich Budvárek se při příjemném posezení na hrázce rybníčka skousnout dá. Pokračovat můžete do Suchdola, na Únětice, na Černý Vůl a dále. Ale o tom až někdy příště. Haf.

 

Bertíkovo štěknutí na pivní festival aneb zůstaňte raději na Žižkově

 

Krátkou korgičí packou se počítačový myšák ovládá pracně, ale na pohádky o pivním festivalu, které k nám doléhaly ze všech stran, musím reagovat nejenom výstražným zavrčením. Poslední kapkou byl reportérský článek Pivní festival v měsíčníku Řev Bořivojky a okolí (červen 2008, s. 12 - 13). Publikování v Řevu má však předplacen jiný čtyřnožec (uváděný v tiráži), který si svůj monopol zřejmě žárlivě střeží. Takže my zatím pouze na psích stránkách http://www.albertzesokolovce.websnadno.cz.    

 Mnozí pražáci-žižkováci-pivaři nás znají, ale dovolte představení. Já Jch. Albert ze Sokolovce, červený (s bílými znaky) welsh corgi pembroke, jsem již leccos vyhrál, ale všichni kromě boxera Otíka mi klidně mohou říkat Bertík. Páník toho vyhrál méně, a i když si na svých několika titulech přehnaně zakládá, říkat mu Jezevec může pouze přísně prověřený okruh kamarádů/ek.

Jak tak mapujeme pivní situaci po zemích Koruny české, nemohli jsme si nechat ujít Czech Beer Festival Prague 2008, coby největší gastronomickou akci roku na konci května. Páník se mlsně olizoval při reklamních příslibech lístků plných českých specialit a více než třiceti pivních druhů na čepu. Den po zahájení jsme natěšeni zamířili na holešovické Výstaviště. Překvapení přineslo již místo konání na opravdu nepříliš vábných prostorách v dolní části areálu. Jak jsme rychle pochopili, přesně to symbolizovalo charakter celé akce.  

Vlez zpříjemňovala tradičně inteligentní ochranka (fakt nevoněla), která vylezla přímo ze Sherwoodu u hlavního nádraží. Obsluhující krojované holčičky voňavé byly, ale vodu pejskovi nedonesly, protože nebylo v čem. Ani páníkům nepomohly - vůbec netušily, co roznášejí a prodávají. Informace o pivech chyběly, až na velké znaky pivovarů pod střechami stanů a malinkaté na „jídelních“ lístcích. Páníka překvapila typická chaloupka s nápisem Bohemia a styděl se za chabé znalosti. Nakonec se ukázalo, že se tam vloudilo i logo čipsů.

Kolem poletovaly listy s pochutinami, které si ale nikdy nešlo objednat. Žádná kolena, kachýnky, husičky nebo jitrničky - ve většině stanů byl k mání akorát utopený buřt (jako vždy bez masa), hermoš a křupky. Podle jednoho trochu zasvěceného pivonoše odřekla účast kateringová firma a první den nebylo několik hodin ani pivo. Pravda, lístky všude nabízely celá tři teplá jídla, která však byla pouze ve stanech gigantů. Proč ale na takovou akci chodit za Géčkem? Ostatně slova jako G, Krušovice a dnes bohužel i Plzeň vychovaný pejsek a pivař považují za neslušná. Nakonec páník zacinkal pěti tolárky (5 x 39 Kč) a v tzv. rožnícím centru dostal kus vola. Lepší než nic, ale dost málo, dost studené a úplně bez příloh.          

Páník sliboval kočku, ale nepotkali jsme ani Paroubkova kámoše. Toho s velkým K, kterému snad něco z „juldy-fuldy“ patří. Nemrzelo mně ani, že jsme neobjevili speciální psí pivo, jak psali v novinách. I od nemnoha stánků jsme čekali trochu více. Třicet druhů piv by vypečený „pražský Oktoberfest“ možná sice asi dohromady dal, ale mini- a malé pivovary absentovaly skoro úplně. Prý kvůli fakt ďábelskému nájmu. Vedle G, Plzně a Radegastu nechyběl stan Budvaru, kam jsme ale nešli, protože Budvar se má pít v jižních Čechách (třeba kroužkovaný v Masných krámech). Úspěch zaznamenával stan Vratislavic, a hlavně Černá Hora (Sklepní 10 a Kvasar), Svijany (Máz a Kvasničák), Rohozec (10 a výborný Skalák 12), Ježek (11 a zajímavý speciál 18) či Janáček (14). TOI-TOIek hodně bylo, ale zamčených.  

Festival se konal prakticky bez jídla a pouze s několika málo pivy (všechny po 39 Kč), které osloví mlsouny. Na více dobrých pivek však můžete narazit i U radnice (samozřejmě žižkovské), kde se sortiment stále mění. Třeba Olivětínský Opat (nejlépe silně chmelený Bitter nebo gurmánský pepřák), kvasnicový Rebel, Primátor, speciály Černé Hory, Starobrna, švihácký Zvíkov či kmenový Krakonoš. Jenom ta hodná paní, kdyby věděla, co točí. Pokud přemůžete žižkovskou hrdost i strach a proplížíte se žižkovským tunelem, máte jen skok do Pivního klubu (naproti divadlu v Karlíně). Tady čekají stovky druhů lahvového z celého světa a na čepu vždy řada fajnovostí. Nikdy nechybí, ani nezklame domácí Štěpán. Znalci vědí.    

          Musím končit, protože vedu páníka na kontrolu žižkovského revíru. Možná, že si rádi počtete v Bertíkově pivní hlídce. Nechceme být objektivní, už vůbec ne nezávislí, záměrně jsme nekorektní a rádi bychom se nechali podplácet. Kapříci plavou ale úplně jinde ...  

Zlatý Žižkov. Nejen Bořivojka přece jen trochu vzkvétá, aut naštěstí ubylo a Černá Hora i Království jsou pořád domácké. Svijanský Kníže i Kněžna se zatím taky drží. Jenom bejvalí, jsou holt bejvalí (sorry, Richarde od U bejvalejch vyndanejch). Howgh, pardon haf.